Everyday life

Být šťastný, dokud to jde

Původně jsem dnes chtěla sepsat nějaké povídání o nošení rovnátek, protože to v posledním roce bylo další vděčné téma, k němuž mám co říct. Nakonec ale budu místo toho přemýšlivá a patetická, tak si to užijte :-)

Když si volám s rodinou, mluvím s některými kamarády či známými, vždycky mě „udeří“, jak jsem šťastná. „Tak jak se máš?“ A na druhé straně stres, starosti, protivní lidi, problémy v práci… a občas na konci ono konverzační: „A co ty?“

No, já se mám skvěle.

dsc_1190

Opravdu mám. Také jsem občas unavená, nestíhám, někdo mě naštve, zažehnávám katastrofy (kdo mě zná, tak ví, že podobné věci přitahuji a že například není radno se mnou cestovat, protože to většinou zavání, ehm, dobrodružstvím).

Ale nějak nemám potřebu o tom mluvit. Maximálně si z toho dělat legraci nebo historku k pivu. Ne, není to angloamerický styl hrané vlídnosti „How are you? Fine thanks“ – přestože je mi na rozdíl od čerstvých šestnácti, kdy jsem ji naprosto nedávala, čím dál sympatičtější.

Je to tím, že se cítím spokojeně uvnitř. Samozřejmě občas zažívám pocit, že je něco špatně, ale kdo ne. Navíc jde ve většině případů o blbiny nebo věci, které jde řešit – což si uvědomuji i v těch chvílích vzteku nebo ublíženosti.

Ale kromě toho, co mi chybí? Jsem zdravá nebo se tak minimálně cítím. Mám úžasného manžela, skvělou rodinu, kamarády, o něž se mohu opřít. Práci, která mě baví a do které se těším. Vím, že kdyby cokoliv z toho nefungovalo, tak mám možnost a odvahu to změnit.

Jen v posledních deseti letech jsem nasbírala tunu nezapomenutelných zážitků z cest, každý týden zkouším něco nového a koníčků je tolik, že je spíš nestíhám. Jsem vděčná za to, kdo jsem, kde jsem a že jsem. Vím, že se to může klidně do hodiny změnit, tak nemám potřebu kazit si tento čas zahořklostí, čekáním na něčí neúspěch nebo vrtáním se ve starých problémech.

dscn3164Nevím, kdy a kde jsem si tento přístup osvojila, protože před deseti lety jsem ho rozhodně neměla a před pěti spíše také ne. Zatímco teď mám „prázdnou hlavu“. Nemám pocit, že bych v sobě nosila cokoliv, co mě užírá, k čemu se musím vracet a co pravděpodobně v nějaké vyhrocené chvíli někomu vyčtu. Nemám pocit, že mi někdo něco dluží, neusínám s napětím, co se pak vyslovuje v náznacích. Když s něčím nejsem spokojená, tak to prostě řeknu.

Pomohli tomu mí podobně otevření blízcí, čas strávený na cestách, kdy je člověk mnohem víc sám sebou a otevírá se podnětům z okolí, ale i zkušenosti, při nichž jsem si uvědomila, jak je život vzácný a fňukání banální.

A taky poznatek, že když se na někoho upřímně usměju (klidně i do telefonu, protože u 99 % lidí mám skutečně radost, že je slyším), tak je mnohem pravděpodobnější, že to udělají i druzí, než když na ně vychrlím, co vše bylo v posledních dnech špatně :-)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s