Cestování

Proč lidé nekupují kiwi? Asi začali jíst bobry

„Plánujete #deleteuber?,“ ptal se nedávno rozhlas. Neplánuji, protože ho ani nemám. K této apce jsem si vztah nevybudovala, protože taxíkem prakticky nejezdím, takže šel tento trend jednoduše mimo mě.

Na rozdíl od jiné služby, o které levicoví politici také co chvíli vykřikují, jak by se měla zregulovat, vykostit nebo rovnou zakázat. A tou je Airbnb.

Se kterou zkušenost mám, protože:

  • ráda (a kdykoliv na to mám čas a peníze) cestuji
  • ráda cestuji levně
  • ráda poznávám místní kulturu, nasávám opravdovou atmosféru země a potkávám lidi

V posledních dvou letech jsem už v zahraničí téměř jinak nebydlela.

Proč je podle mě dobře, že Airbnb existuje? Proč by podobná služba měla fungovat dál? A proč si osobně myslím, že srovnávat ji s hotely je nesmysl?

Nedávno jsem psala, jak mě při cestování do ciziny až na výjimky vlastně nezajímají muzea, ani takové ty mainstreamové památky jako paláce, kostely, památníky a místo toho radši popojedu MHD někam mimo centrum a courám se náhodnými uličkami. Někdy chodím bez mapy a hrozně ráda se ptám místních na cestu. Ráda se seznamuji s novými lidmi, ptám se jich, jak žijí, pozoruji, v čem se liší od nás… a právě k tomuto je Airbnb naprosto ideální.

Díky několika služebním cestám (a v minulosti partnerovi, který potřeboval jistý stupeň komfortu) jsem pár hotelů po Česku a Evropě vymetla. A všude to bylo úplně stejné, vůbec si vlastně nevzpomínám, čím se lišil jeden od druhého. Sterilní, zvláště od Německa na východ nasáklé kouřem a špatně vyvětrané, vyčpělé, nudné a vybízející k izolaci. A samozřejmě stály hromadu peněz. A tuto cenu jsem se (kromě Albánie, když jsme se vymotali z hor a po 48 hodinách šli konečně spát) asi ještě nenaučila docenit.

Čas na pryčnách

Mnoho let jsem cestovala i po hostelech. Pokoje od dvoulůžáků (které už se ovšem cenově moc neliší od těch hotelových) po asi dvanáctilůžáky, dvoupatrové postele, posezení ve společenské místnosti, kde se každý seznámí s každým. Překvapení, kdo bude spát v posteli nad vámi, skvělé konverzace za pár peněz – ideální, pokud člověk cestuje sám.

Potkala jsem takto hrozně moc zajímavých lidí, ať už bandu Portugalců, s nimiž jsem se opila ve Vilniusu a pak zjistila, že pracují na tamním ministerstvu financí a měli na starost slavné rozpočtové škrty během krize, fajn kluka z Japonska, švédského euroskeptika, který už byl moc i na mě (přestože jsem byla zrovna v hodně euroskeptickém období)… Nemluvě o ukrajinské bytovce v Kyjevě. Byl to trénink otevřenosti (když s někým, koho znáte pět minut, ale kdo vám bude v noci chrápat nad hlavou, vyrazíte na pivo a bavíte se jako nejlepší kámoši), komunikace a samozřejmě jazykových dovedností. Byly to super zážitky, akorát mám pocit, že jsem z nich postupně vyrostla – zvláště co cestujeme s mužem a chceme alespoň nějaké soukromí.

Poznat zemi zevnitř… bytu

A právě v tu chvíli přišlo jako na zavolanou Airbnb. Je to méně punkové než couchsurfing (nespíte na koberci ani s nikým cizím v posteli), podobně drahé jako hostel a z mého pohledu desetkrát lepší než hotely. Můžete mít svůj pokoj i byt. Můžete se zavřít a nebo se dát do řeči s hostitelem, vypít spolu víno, bavit se o jeho životě.

Vidíte, jak se v dané zemi bydlí. Ve Španělsku jsem třeba zjistila, že mají všude na zemi takové ty ledové kachle, že neznají topení, že jejich okna většinou nejde zavřít. V Londýně jsem bydlela u hrozně milé učitelky, v Hamburku zase u starší hippiesačky, která si nám vylévala srdce, že její Lada Niva po letech dosloužila a automechanik už s tím odmítá cokoliv dělat. Bydleli jsme ve čtvrtích, kde se hotely nestaví, i v totálním centru, kde bychom za hotel dali majlant. Pohodlí bylo naprosto stejné (často si tu můžete zadara vyprat, vyžehlit, uvařit si čaj i večeři a vypůjčit si zkrátka kdeco, co zrovna potřebujete), hostitelé vám poradí, kam zajít na jídlo (zatímco v hotelu vám budou cpát brožury svých předražených partnerských restaurací). Dozvíte se toho víc než při čtení průvodce, připadáte si skutečně jako místní.

A to je něco, co mnoho hotelů neumí a asi ani nechce (beru na vědomí, že existují i malé rodinné hotýlky, kde se cítíte jako doma… takové ale také bývají dlouho dopředu vyprodané). Protože nejsou schopni pochopit, že hromada mejdlíček a mastná vajíčka ve snídaňovém boxu úplně všem nestačí.

Stejně tak nedokáží pochopit, že díky Airbnb cestuje část lidí, která by jinak necestovala. Nebo by spala někde, kde je to výhodnější, ať už v hostelu nebo pod stanem (pro nás to byl v letních měsících ještě před čtyřmi lety naprostý standard), ale asi ne na hotelu. Že ten, kdo je zvyklý na telku na pokoji a pravidelné návštěvy pokojské, pravděpodobně u tohoto způsobu bydlení zůstane. A že pokud hotelům přesto ubývají zákazníci, možná bude chyba i jinde.

A řeči politiků, jak jsou pronajimatelé pokojů stejní podnikatelé jako hoteliéři (hlavně ti obří), takže by měli být stejně regulováni, administrativně i daňově zatíženi, mě vytáčí. Kdo to říká, nejspíš nikdy přes Airbnb nebydlel, protože srovnávat jej s hotelem je jako dávat vedle sebe kiwi a bobra.

Bez nadšení to nejde

V hotelu jste jeden z milionu zákazníků, recepční se na vás usmívají, jelikož jsou právě za to usmívání placení. Airbnb je například student, učitelka na základce nebo malíř kachliček azulejos. Ano, dostanou od vás zaplaceno, ale často naprosto směšnou částku. Za to se jim po bytě neustále courají noví a noví lidé, oni jim se zájmem dělají společnost, čekají, kdy se uvolní jejich vlastní koupelna, a jsou téměř kdykoliv k dispozici. Mají minimum soukromí, ale spoustu nových poznatků. Prakticky pořád perou, uklízejí a musí být i při své každodenní práci flexibilní, protože málokterý host chce ubytování, kam se dostane až po dvou hodinách zevlování s krosnou ve městě a čekání, až domácí konečně dorazí, že.

Můžete to mít jako přivýdělek, ale především vás to musí bavit, bez toho podobnou věc dělat nelze (pokud nejste mafián, který vlastní pět domů jen kvůli tomuto byznysu). Sama proto vidím Airbnb (nebo minimálně to, se kterým mám zkušenost) spíš jako organizované spolubydlení, při kterém se o cizí spolubydlící staráte mnohem víc než o ty opravdové.

Když jedu do zahraničí a mám přespávat u kamarádů, tak jim – ať už z vděku či ze slušnosti – něco koupím (alkohol, jídlo…) a většinou za to těch pár stovek dám taky. A co je špatného, když někdo řekne, že už má flašek dost a větší radost mu udělají peníze? Ten, kdo cestuje, to buď akceptuje, nebo si najde něco výhodnějšího. Nebo jde na hotel.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s