Everyday life

Přestěhováno aneb 150 krabic za víkend

loznice

Víte, jak dlouho trvá sbalit celý byt do banánovek, vyházet milion kravin, vymýšlet, jak to udělat, aby se nic nerozbilo, nechat přestěhovat nábytek včetně stokilové skříně, vše vyskládat, vybalit a pouklízet tak, aby to na novém místě vypadalo jako doma?

Přesně tolik času, kolik ho na to budete mít. Když to bude týden, tak věřím, že i ten se nakonec bude zdát jako sakra krátký. My na to měli víkend, tak jsme to stihli za víkend.

Mravenčí práce

Určitě nám hodně pomohlo, že část zbytečností a nepotřebných věcí jsme už vytřídili během minulého měsíce. Oblečení, které nenosíme, jsme věnovali charitě, knížky, které kupíme ve sklepě, putovaly do knihobudky a „ozdobičky“ (a různé cetky), které nám sice někdo daroval z lásky, ale které by krabici prostě nikdy neopustily, putovaly pryč též.

Více jsem o tom psala zde.

hrnky

Stejně jsme ale zjistili, že třeba hrnků máme asi třikrát víc, než reálně potřebujeme.

Protože jsme na stěhování už experti (já se za deset let v Praze stěhovala podesáté… a chvíli jsem se slzou v oku zavzpomínala na čas, kdy se to dalo s kufrem, krosnou a peřinou v igelitu zvládnout metrem), tak jsme si tentokrát zavčas (čtěte den až dva předem) „nahordovali“ dostatek banánových či jablíčkových krabic. A prakticky po celou dobu vydrželi skládat do nich věci systematicky, tedy knížky ke knížkám, nádobí k nádobí, atd. – docela to pak usnadňuje vybalování.

krabice1

Malá krabicová ochutnávka. Foceno nekvalitně na mobil, foťák už byl kdesi sbalen.

A protože je náš čas cenný, na nějaké rozmontovávání nábytku jsme se vykašlali a raději využili stěhováky, konkrétně firmu Mravenec. Přijeli dva drobní Ukrajinci a za hodinu a půl měli všechen nábytek i krabice v autě. Byli milí – s lecčím nám poradili (že stěhovat lednici na víno, která je plná vína, fakt nechceme), skoro vše raději obmotali fólií, aby se to nerozsypalo – a neuvěřitelně efektivní (z pohledu na to, jak si jeden hodil knihovnu na záda a vycházkovým krokem s ní sešel schody, jsem já šla do kolen).

Zároveň nám s nošením mnohakilových věcí moc pomohli Davidovi bráchové, přece jen to bylo rychlejší, nemluvě o tom, že kdyby byl David na mé nestálé „toto mi prosím hoď sem“ či „tuto krabici ke knihovně“ sám, měl by nejspíš už ruce jako orangutan a nervy v háji :-)

Ještě před stěhováním jsme si také vyrobili padesátinásobně zmenšený modýlek našeho bytu a nábytku (čtěte: rozstříhané obdélníčky s pidinápisy „polička“ a „stolek na tiskárnu“, apod.), se kterým jsme si hezky šoupali a předem vymysleli, jak ho rozmístit tak, aby bílá barva zůstala v jednom pokoji a hnědá v druhém. Nakonec se podařilo, takže má posedlost tím „ladit věci“ opět jednou uspěla.

Odpadky a popelnice, kdo toho tam najde více…

Kromě toho jsme zažili různé vtipné momenty. Třeba když už jsme měli 99 procent všeho z krabic venku a uspořádaného a já šla dovybalovat koupelnu. Což mělo být snadné, protože všechny koupelnové věci jsem během ostatního uklízení házela na jednu kupu, takže vše bylo pěkně pohromadě a zbývalo to rozmístit.

Až na to, že jsem postupně zjistila, že taška s mou kosmetikou, které sice vážně nemám moc, ale o to víc na ní lpím, je v háji. Samé věci, bez kterých se mi za nějakých sedm hodin do práce fakt odcházet nechtělo (nemluvě o tom, že většina z nich spíš dražší a zrovna relativně nová) a jedenáctá večerní na obzoru. Tak jsme prohledali – většinou minimálně dvakrát – kompletně opět celý byt. Každou krabičku s věcmi, každý šuplík, poličku, úložný prostor, prázdné batohy, tašky, které jsme dali do sklepa, špajzku, krabice s botami… a nic.

Víc než ta samotná ztráta a otrava, že budu muset vše zbytečně kupovat znova, mě už štval ten princip, že se nám onu záhadu nedaří rozlousknout, protože prohrávám fakt nerada a od věcí zásadně neodcházím, dokud nejsou spolehlivě vyřešené.

Muž se nakonec vydal prohledat kontejner na tříděný odpad, zda s milionem prázdných igelitek po vybalování neodnesl omylem i tu moji. Prý to s baterkou poctivě probral, ale opět nic.

No, nebudu vás napínat. Když jsme to už vzdali a chystali se promítnout první South Park v novém bytě, tak jsem si vzpomněla, že celou koupelnu jsem na starém bytě balila jako poslední a že už nám zbývala pouze jediná velká IKEA taška. A protože toho i s pracím práškem, aviváží a nějakými čistidly bylo poměrně dost, rozhodla jsem se využít i vnitřek koupelnového plechového odpadkového koše. Zvláště na skleněný flakon ideální schránka.

Takže to bufeťačení nakonec nebylo úplně mimo.

A muž se mi smál, že jsem to celé beztak zorganizovala naschvál – jako rychlou a nekompromisní seznamku s tím, co kde přesně v novém bytě je. Protože jinak bych na otázky typu „kde najdu?“ musela odpovídat dalšího půl roku.

Na začátek dborý

Takže nám konečně nic nebrání v tom, abychom si bydleli. Sousedy jsme na nás už upozornili alarmem, který se samovolně spustil a hlasitě řval, než se mi jej s vydatnou pomocí pana domácího na drátě podařilo zneškodnit. Ale na ulici nás všichni stále mile zdraví.

A přestože nám ještě spousta věcí chybí, třeba zlikvidovat a zamalovat tapetově-italský nevkus v kuchyni, dokoupit gauč, jiné záclony než „babička-style“, nahradit uhynulé květiny, pověsit obrazy a kančí hlavu, tak už k nám proudí návštěvy. A to ještě ani nenastala sezóna opékání či vysedávání na terase s výhledem na Prahu, na něž jsme nyní perfektně vybaveni!

20170326_160302

První chačapuri v novém bytě. Povedlo se, protože vznikalo v přátelské blízkosti mnoha dosud neotevřených krabic a do rytmu válení těsta kluci vedle stloukali postel.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s