Everyday life

Dril a hromada endorfinu, co stojí za to

Letos je to pět let, co jsem propadla běhání. Tuhle sezónu si od něj tedy dávám pauzu a za poslední týden mě zrovna asi pětkrát napadlo, jak mi nějaká ta desetikilometrovka s islandským jazzem v uších chybí, zvlášť když se oteplilo a co chvíli mě míjí nějaký sprinter… A tak o běhání aspoň píšu.

Za celých těch pět let jsem se nevím kolikrát setkala s reakcí: „Obdivuju tě, jak to dokážeš, Já bych to nikdy nedal/a.“ A už hodněkrát jsem se snažila přesvědčovat, že: „Ale dal/a!“

(fotka není z doby před pěti lety, nýbrž z mé dětské atletické historie, těsně před tím, než jsem vyrostla, přibrala a běhání asi na 15 let pověsila na hřebík)

Běhání se dá stejně jako cizí jazyk, tanec, vaření, hra na hudební nástroj, řízení auta a milion jiných věcí naučit a jediné, co to chce, je trpělivost, pevná vůle a ochota jít dopředu po malých krůčcích. Když se teď rozhodnete, že se naučíte třeba estonsky, tak kromě zcela výjimečných talentů taky budete potřebovat desítky, spíše stovky hodin. Učit se pomalu slovíčka, gramatiku, dávat dohromady jednoduché věty, zkoušet rozumět pohádkám… A stejně tak asi málokdo zaběhne z fleku půlmaraton, pokud hromadu let před tím nijak nesportoval.

Chodícím (nebo spíš běžícím) důkazem toho, že se i běhání dá naučit, jsem já. Lemra, která má půlku života rýmu a na většinu sportů (s výjimkou plavání a cyklistiky) je po většinu času vážně levá, nešikovná a neschopná :-)

Kilometr ke kilometru…

Když jsem se před pěti lety poprvé rozhodla, že začnu běhat, uběhla jsem přesně dva kilometry. Po rovince, mírně z kopce. Rychlejší než já byli i někteří chodci, zato jsem pak celých 20 minut v tramvaji cestou na kolej lapala po dechu, byla červená jak rak a další tři dny mě neskutečně bolelo všechno svalstvo od pasu dolů.

Leč jsem to nevzdala a za pár dní uběhla celou trasu znova. Trochu rychleji a s menším vyčerpáním. Za dva týdny jsem už běhala čtyři kilometry. Totálně vycházkovým tempem, asi v půlce jsem si musela dát minutu chůze na vydýchání. O dva dny později jsem si ji dala též, ale asi až o půl kilometru dál. A za další dva dny už docela blízko před cílem. A pak vůbec. A pak jsem se rozhodla protáhnout trasu na šest kiláků. Zase to byl boj. Zase se to neobešlo bez pár zastávek a marného boje o kyslík. A při každém dalším běhu se ty zastávky o něco posouvaly. A postupně jsem je nepotřebovala. Pomalu jsem přidávala kilometry, až jsem se po měsíci a půl dostala k vysněné desítce (víc jsem většinou nestíhala a ani mě pak už moc nebaví běžet dál).

Pokaždé jsem měla o něco lepší čas. Svaly mě přestaly postupně bolet úplně (teď je většinou cítím jen při prvním výběhu v sezóně, protože přes zimu jsem na to líná a zmrzlá), stejně tak se mi čím dál líp dýchalo. Z počátečního vyčerpání se stal neskutečný zdroj endorfinu. A asi stejně velkou měrou jako „hormony štěstí“ mě nabuzovala ta myšlenka, že jsem to dokázala. Že jsem překonala svou lenost (ono mít budík o hodinu dřív, vykopat se z postele a vyběhnout je výkon), že jsem nedala na počáteční „tohle nezvládnu a na to vážně nemám“. Protože to chce jen trochu boje sama se sebou.

Pomalu, ale jistě

Nevím, jestli je to jen můj případ nebo to platí obecněji, ale běhání je – byť se na začátku zdá jako megatrýznivá aktivita – činnost, kde je opravdu vidět pokrok. Pokud jsem zrovna nebyla unavená nebo nějak fyzicky oslabená (např. kocovina), tak se mi za ty roky a spoustu výběhů nikdy nestalo, že bych měla výrazně horší výkon než minule. Během každé sezóny to bylo vždy tak, že první běh byl někdy na jaře tak trochu rekreační, se špetkou sebezapření. A s každým dalším energie přibývalo, únava se zmenšovala a čas se krátil.

A zdůrazňuji, že nejsem žádný maratonec, ani si na něj nehraju. Snad vždy mě předběhne pár rychlejších lidí. Když mi někdy náhodou vypadne nebo dohraje hudba, tak se vyděsím z toho, jak funím. Deset kilometrů za hodinu mi bohatě stačí k tomu, abych měla z běhu radost.

Ptáte se, k čemu toto všechno vůbec je? Kromě radosti ze sebe sama je to pro mě vždy doba, kdy si totálně vyčistím hlavu. Většinou poslouchám nějaké instrumentálky, přemýšlím nad úplně vším možným, přijdu si jako deset zdí pryč od každodenního života, vnímám sebe, své myšlenky, nic mě od nich nerozptyluje. A to natolik, že si většinou hodně dlouho ani neuvědomuju, že u toho všeho vlastně běžím. Vyvolává to ve mně víc endorfinu než jiné sporty, poznávám tak Prahu (ráda zkouším nové cesty, objevuji, bloudím, koukám se okolo) a mám dobrý pocit z nějakého toho pohybu.

A proč právě běhání?

1) Nic nestojí

Na rozdíl od vstupného na bazén, do tanečních, nemluvě třeba o lyžařských permanentkách je jednoduše zadarmo.

2) Není potřeba žádná extra výbava

Nemusíte mít vybavení ani oblečení za hromadu tisíc. Mně stačí adidasky, které jinak (kromě zimy a vysokohorských terénů) používám i pro turistiku, a kraťasy či legíny a nějaké tričko má doma snad každý.

3) … ani další lidi

Na rozdíl od třeba míčových her nemusíte vymýšlet, kdo do toho půjde s vámi. Vše je jen na vašich časových možnostech a náladě. Řada lidí samozřejmě běhá ve skupinkách, ale není to nutnost. Já si to třeba nedokážu představit.

4) … a zabere minimum času

Od okamžiku, kdy se rozhodnete, že si půjdete zaběhat, a kdy vážně vyběhnete, nemusí utéct víc než pět minut. Stačí se převléct, nastavit aplikaci na měření času a kilometrů, pustit hudbu a není třeba nic seřizovat, štelovat, pumpovat. Takže se dá běhání mnohem lépe vecpat do každodenního programu.

Zároveň kvůli tomuto sportu nemusíte nikam jezdit, začít i skončit se dá přímo před domem.

Tolik mé ódy. A teď budu po zbytek jara i léta závistivě sledovat všechny běžce na kopci za naším domem a snažit se průběžně ty „ušlé“ kilometry aspoň nachodit :-)

2 komentáře: „Dril a hromada endorfinu, co stojí za to“

  1. Ahoj Terez, fotka mě děsně pobavila, takovou si tě matné pamatuju😉 Hlavně moc díky za článek už se k běhání dlooooouho odhodlávám. Musím vyběhnout. Gratuluju k novým zítřkům a fandím na dálku. Lenka ( byv. Lišková z MT)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s