Čekání na Godota

Mezi námi doma

Zdroj: JosephineRN28, Wkipedia

Mám obrovské štěstí na starostlivou a pozornou rodinu, která se na příchod ještěrčete upřímně těší a snaží se nám s mužem pomáhat, kde to jen jde.

Jsem obklopená dobrými kamarádkami, které už malé děti mají a které mi půjčují vkusná trička, jež na rozdíl od spousty věcí ve své skříni nyní obleču, a navíc se dělí o pohled žen, které smýšlí podobně jako já, těhotenství je pro ně ještě čerstvá zkušenost a přesto jim nevlezlo na mozek.

Zároveň mi nechybí ani bezdětné kamarádky, které se upřímně zajímají a sdílejí takové to správné nadšení z každé miminkovské novinky. A v neposlední řadě hodně kamarádů, s nimiž mohu spolehlivě pokecat i o jiných věcech.

Sama?

Stejně ale trávím ještě mnohem radši než dřív značnou část času sama. Doma, na výletech, na józe, u kultury… Potřebuji aspoň jeden víkendový den, který budu mít jen pro sebe, na odpočinek a svých milion koníčků od knížek po vaření, chození po kopcích za barákem, ukulele, němčinu a další.

Když píšu sama, mám na mysli buď skutečně sama nebo s mužem. Mezi těmito dvěma situacemi nevidím rozdíl, protože s Davidem se cítím stejně uvolněně a vypnutě, jako když tu není ani on.

A v těhotenství je pro mě tento klid ještě důležitější.

To, že do „svého prostoru“ pouštím ve většině času jen manžela, má pro mě několik dobrých důvodů:

  • Jak už jsem zmínila, jedeme na stejné vlně. Máme stejně blbé vtipy, podobné tempo, priority, přístup a každý nějaké situace, ve kterých je přirozeně dominantnější, doplňujeme se, známe svá gesta… Takže být spolu pro mě jednoduše znamená být maximálně sama sebou.
  • Oba v tom všem, co se teď děje, jedem poprvé. Je to pro nás neznámé, zjišťujeme věci tak, jak přicházejí (každou sobotu ráno si třeba googlíme, co vše se miminko v dalším týdnu „naučí“, je to už takový postelový rituál). Máme oba podobnou výchozí pozici, stejné nadšení, rodičovskou intuici, kterou víc než dva lidi mít ani nemohou – což je nepřenosné a sebelepší pochopení ostatních to prostě nenahradí.
  • Objevovat, co to vše obnáší, nás, myslím, baví mnohem víc, než kdyby nám někdo jednoduše „dal návod“, řekl, co a jak, nebo se to snažil udělat za nás.
  • To, že k nám vše přichází postupně a zvykáme si na neznámou situaci za pochodu, nás obrovsky sbližuje. Učíme se být k sobě ještě víc empatičtí, vědět čím dál líp než dřív, jak zrovna prožívá věci ten druhý, co potřebuje. Já se zvlášť kvůli přesvědčení, že vše okolo těhotenství, porodu a mateřství hrozně moc souvisí právě s nastavením v hlavě, poslední týdny co nejvíc zklidňuji, učím se být upřímná k sobě i okolí, i když to někdy může být krátkodobě méně komfortní (na řadu věcí řeknu třeba „ne“ a je mi to jedno), poslouchám mnohem víc sebe… což s sebou nese dlouhodobě mnohem větší uvolněnost a pohodu. I díky tomu jsme s mužem čím dál víc naladění na tutéž strunu a nevisí mezi námi snad nic nevyřčeného. Žádné nejistoty, napětí, nespokojenosti. A to si celkově fakt užívám a každá společná chvilka mi přijde stejně super jako první rande!

Bublina domácí

Samozřejmě, kdo mě znáte, víte, že jsem dost společenská a bez lidí dlouho nevydržím. I teď se v průměru tak dvakrát až třikrát týdně s nějakým vidím nebo něco společně podnikáme. Příbuzných a přátel je ale tolik, že pokaždé to vyjde s někým jiným, často není lehké najít termín, který se bude všem hodit…

Jako výhodu vidím, že díky tomu časovému odstupu je o čem povídat. A vždy je to moc milé a o to víc se na ta setkání těším.

Přesto ale hodně zážitků, radostí, strachů či změn pořád nepotřebuji prožívat kromě muže s nikým dalším.

Proč?

Protože jsem se s věkem a zkušenostmi naučila vstřebávat pocity hlavně vnitřně, nezávisle na cizím uznání. Jasně, i teď občas tuze ráda něco nasdílím a pošlu do světa. Ale je toho čím dál míň a je v tom mnohem méně potřeby slyšet, že se to, co jsem řekla, udělala, ukázala, druhým opravdu líbí. Když píšu věci na Facebook, tak mnohem víc přemýšlím, jestli mám důvod, abych si zrovna toto za nějakou dobu pamatovala – prostě odkladiště myšlenek, co si chci někdy připomenout.

Kromě toho jsem pověrčivá – že když se člověk na něco příliš těší a až moc konkrétně plánuje a chystá, tak se vždy něco zkomplikuje a podělá. Takže se nerada okázale chlubím něčím, co ještě nemám. O většině problému si naopak myslím, že pominou, nic se nejí tak horké a za týden jsou většinou malicherné. Přijde mi tedy zbytečné je na tak krátké období posílat do světa.

A v neposlední řadě jsem dost líná říkat pořád dokola „děkuji za názor, budu o tom uvažovat“ (když mi už třetí člověk radí, že právě jeho řešení je to nejlepší), „pardon, ale nad tím jsem ještě nepřemýšlela“ (protože mi to zrovna přijde zbytečné) nebo „děkuji, mrknu se na to“ (když vím, že nemrknu).

Což pro mě bývá dobrým důvodem k návratu do své „domácí bubliny“ :-)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s