Everyday life

O rituálech a dobrých zvycích

Asi před měsícem jsem vedla s bratrem zajímavou diskuzi o smrti, konkrétně o pohřbech, co znamenají a zda a proč jsou pro nás důležité.

I když jsme v podstatě měli každý opačný názor, tak jsem za tuto debatu byla ráda, protože mi pomohla ujasnit, jaký na to mám vlastně pohled.

Ve zkratce to bylo tak, že pro bratra je samotný pohřeb, ve smyslu klasický obřad, jak ho asi všichni známe, důležitým okamžikem rozloučení. Důstojný akt, kterým dají najevo svůj vztah k zemřelému a během kterého se definitivně ukončí kapitola, kdy byl daný člověk fyzicky mezi námi.

Je to podle něj jeden z mnoha symbolů a praktik, na kterých je lidská civilizace založená a které si sama vytvořila. Takže mají význam nejen pro zemřelého (jakožto projev úcty a lásky), ale i pro pozůstalé, a měly by se tedy (pokud si daný člověk vysloveně nepřál jinak) vždy konat.

Vše tu hodně parafrázuji, protože jsme si to sdělovali samozřejmě v mnohem méně uspořádané podobě.

Pro mě je naopak obřad jako takový hodně neosobní formalita. Mnohem důležitější je pro mne vždy to samotné setkání s příbuznými či přáteli poté, osobní a konkrétní vzpomínky, kdy se lidé spontánně baví o všem možném, do toho si připomínají fotky či různé historky, dají si nějakého toho panáka, smějí se, jsou smutní, postupně si vybavují další a další drobnosti… Stejně tak mé osobní vzpomínkové „rituály“, to jak se s novou skutečností vyrovnávám postupně sama.

Zatímco když se řekne obřad, vybaví se mi „sehnat něco důstojného černého na sebe“, „někam dojet“, „poslouchat někoho neznámého, kdo má podobných projevů nejspíš několik týdně“, „sedět půl hodiny na místě, které pro mě nic neznamená a – hlavně – k němuž neměl nejspíš žádný vztah ani člověk, kvůli kterému tu jsme“, „tvářit se smutně“ (protože na pohřbech prostě brečet neumím, osobní momenty jsem zvyklá prožívat v prostředí, kde se cítím dobře).

A myslím, že řada lidí, kteří neradi mluví o svých emocích s druhými, to má podobně.

Přemýšleli jsme i nad tím, proč se obřady téměř vždy konají…

  • podle bratra je to proto, že tak dojde k jasnému předělu mezi „životem a smrtí“, jinými slovy, i když je daný člověk už pár dní po smrti, právě zde je v určitém okamžiku „viditelný“ ten konec – protože nás blízký skutečně fyzicky a vizuálně opouští
  • a lidé tento „rituál“ absolvovat potřebují, protože má kulturní a psychický význam, kvůli tomu, aby se sami s myšlenkou na smrt zvládli srovnat
  • podle mě je to z velké části proto, že o smrti nechceme mluvit, neboť je to téma, které snad nikdo z nás sobě ani komukoliv ze svého okolí nepřeje, takže si ho nepřipouštíme, a pokud to jde, děláme, že neexistuje. Výsledkem je, že často netušíme, jaké mají naši nejbližší představy o tom, jaké rozloučení by si přáli
  • a v okamžiku smrti není prostor vymýšlet něco „osobitého“, co by víc souviselo s naším blízkým, protože šok, protože smutek, bolest, stres, řada zařizování a byrokracie, takže se zvolí tradiční cesta

A proč jsme to vůbec řešili?

Před měsícem a pár dny jsme přišli o dědečka, který si právě žádný obřad nepřál – takže se žádný nekonal. A bratr z toho byl dost nesvůj a přišlo mu líto, že chybí ta možnost rozloučit se, kterou čekal.

Mě to líto nebylo. Ne proto, že bych byla zase až takový cynik, mnohem důležitější ale pro mě bylo srovnat se tím, co se stalo, sama. A za mnohem cennější vzpomínky, které jsem dědovi mohla věnovat, považuji, že:

  • Jsme zajeli do Hradce do hotelu Černigov, kde jsme se posledních deset let vždy před tím, než jsme se přesunuli k dědovi, setkávali společně v čínské restauraci na oběd. A dali jsme si v boxu, kde jsme obvykle sedávali, jídlo.
  • Jsme se stavili v Miletíně, odkud děda pochází, a po mnoha letech jsme se podívala k jeho rodnému domu. A díky podrobným dědovým pamětem si mohla představit, jak vše bylo uvnitř i okolo před více než osmdesáti lety uspořádané a jaký život se tu odehrával.
  • Jsem udělala lívance, protože u nás v rodině je vždy dělával jen děda, a to naprosto skvělé, a dala si ji se skořicí jako u něj v dětství.

Jedna banalita vedle druhé, ale pro mne jsou to jednoduše hlubší vzpomínkové pochody, než když budu půl hodiny „na povel“ smutná.

A proč to tu vše píšu? Nechci lítost ani názor, kdo z nás má pravdu, vlastně si ani nemyslím, že ať už já nebo bratr bychom si to mysleli správně, nebo špatně. Ale jednoduše ukázat, že existují různé úhly pohledu.

A taky si myslím, že se lidé mají bavit i o těchto tématech, protože jsou stejně jako život naší součástí. Nejen proto, aby se naučili respektovat přání druhých, ať už jsou tradiční nebo „divná“, ale aby si i sami (a svým blízkým) zavčas ujasnili vlastní představy. Pokud nějaké mají.

1 komentář: „O rituálech a dobrých zvycích“

  1. Díky za ten článek i za jeho shrnutí… nevěděl jsem vlastně o jeho existenci :)
    Skutečně je to těžké téma. Myslím, že by se ta diskuse dala tak nějak shrnout, jaký se vlastně příkládá význam společenskému/kulturnímu rituálu a jestli vůbec nějaký. Podle mě je společenský/kulturní rituál něco zvláštního, co se nedá úplně replikovat ani na každodenních setkáních nebo společenských akcí nebo vůbec „obřad“, ačkoliv lépe by o rituálech mluvil třeba věřící, který chodí na mše (jak to vlastně na něj působí) a díky tomu, že se to takto skupinově provede, se ten prožitek tak nějak znásobí a možná je důstojným uzavřením jedné kapitoly (i když samozřejmě ne absolutním, vždycky se na toho člověka bude vzpomínat).

    Určitě máme ve svých názorech spoustu styčných bodů jako 1) je třeba respektovat přání zesnulého, v ideálním případě, ať už je jakékoliv 2) mluvit s tím člověkem ještě předtím o tom a nepředstírat, že ta věc nepřijde a neexistuje 3) upravit věci jako je řečník podle situace nebo i přání zesnulého: nemusí být žádný, nebo, pokud se na to někdo cítí, může být řečník blízký člověk/z rodiny… atd. (já osobně to vše vidím jako možnosti úpravy toho rituálu a něco takového jsme i zažili).

    Je to zajímavá diskuse, v každém případě díky za ten článek, též mě ta naše diskuse něčím obohatila: člověk vlastně nemá jasný názor do té doby, než je nějakými okolnostmi nucen si jej vytvořit/vytříbit :)

    Dědečkovo parte tu mám stále viset (se svojí konzervativností, co se výzdoby osobních prostor týče) a mám takový pocit, že bych ho před Vánoci asi měl již uklidit, ale i to svým způsobem bude pro mě nějaký miniobřad (myslím spíš mentálně/vnitřně, než jakkoliv jinak), ale nechci to popisovat jako nějaký problém, jen mě to napadlo jako jakási součást této vzpomínky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s