Everyday life

Největší problém je chtít

Kdybych si měla vybrat nějaké motto, tak by to, i přes to, jak mě nezajímají a otravují všemožné citáty a motivační moudrosti, bylo: „Kde je vůle, tam je i cesta“.

Jinými slovy „když se chce, tak to jde“.

Všichni to určitě známe. „Chtěla bych umět hrát na hudební nástroj, ale…“, „chtěla bych běhat, ale na rozdíl od tebe bych to nezvládla“ (o tom, že to zvládnout jde, píšu zde) „chtěla bych mít tvou odvahu jezdit na cizí místa sama“, „chtěla bych mít víc času na to a ono“, „chtěla bych být šťastná“.

Ať už se rozhodujeme o čemkoliv, nejtěžším úkolem je vždycky říct sám sobě, že danou věc chceme, a udělat první krok. Pustit se po malých krůčcích do nového koníčku, zkoušet nové věci, učit se z chyb, otevřít messenger a začít s lidmi komunikovat, jít do každé podobné aktivity s tím, že to chceme zvládnout, a vědomím, že se o to co nejlépe pokusíme.

„Prodloužení Erasmu zafungovalo v okamžiku, kdy ses rozhodla, že si o něj zažádáš,“ řekl mi před šesti lety při nevím kolikátém přípitku na nevím kolikáté párty německý psycholog z Edinburghu. Když mi Karlovka týden před koncem intenzivního půl roku v Litvě nabídla stipendium na další semestr. V době, kdy jsem už automaticky počítala s návratem do Česka, za rodinou, přítelem, do práce, do obou škol, k povinnostem. Možnost prodloužit zahraniční zkušenost na dvojnásobek působila neskutečně lákavě. Ale věděla jsem, že to bude náročné, ohrozí to různé vztahy, šíleně si zkomplikuji a protáhnu studium, bude to stát peníze, které mi později budou chybět… Více o tomto dilematu na mém tehdejším blogu.

Ano, bylo to hodně náročné. Vše se ale podařilo překonat a těžkosti přinesly příležitosti, bez kterých by dnes drtivá většina věcí nebyla tak, jak je.

A to byl příklad velkého rozhodnutí.

Podobná, i když menší, přitom děláme i každý den.

Poslední měsíce poslouchám co chvíli od zkušenějších rodiček různé rady typu: „na toto nebudeš mít čas“, „toto pro tebe bude náročné“, „to si myslíš teď, ale pak si řekneme.“ Samozřejmě vím, že nic nejde plánovat napevno – ať už celkovou kondici sebe i potomka, práci při mateřství nebo cestování s malým dítětem. To ale nebrání tomu chtít a věřit, že spousta věcí jde. Ať už proto, že podle mě obrovskou roli hraje právě „hlava“, že to u řady podobně odhodlaných maminek ve svém okolí vidím, ale hlavně proto, že jsem sama naladěná na program: „Toto zvládneme.“

SAMSUNG DIGITAL CAMERA

Nejde to?

Pokud vynechám zdravotní omezení, tak si myslím, že většina bariér a pocitů, že „něco není možné“, vzniká jen a jen v naší hlavě.

Odpovídáme si pozdě na zprávy, sníme o všem, co bychom se rádi naučili, o tom, jak řadu věcí budeme dělat jinak, o tom, koho bychom rádi viděli, místech, kam se toužíme podívat.

A fakt často slyším, že to nejde, protože: nemám čas, nemám talent, nezvládnu to, nemám příležitost. Prostě to nejde.

Není ale nejčastějším důvodem spíš „nemám zájem“?

Když se s někým ze stejného města nevidíme půl roku, tak to není proto, že bychom za tu dobu nebyli schopni najít dvě hodiny cenného času. Ale prostě jsme se v té době rozhodli dát prioritu jiným činnostem a lidem a tomuhle jsme se nechtěli věnovat, protože nám to nepřišlo až tak důležité. Není to nutně špatné, jsem přesvědčená, že většina lidí dělá racionálně to, co pro sebe považuje za nejlepší, ale bylo by dobré to přiznat.

Když mi od konce dubna svítí upozornění na další díl MOOC kurzu, tak to není tím, že jsem tak strašně vytížená, ale prostě jsem se rozhodla radši chodit ven, psát články na Finmag, vidět kamarády, válet se u knížek a vzdělávat se mi zrovna nechtělo.

Během těhotenství se mnohem víc soustředím sama na sebe a na to, co dělám a proč to dělám. Ať už proto, že se rychleji unavím, takže je toho času objektivně méně, protože mě (byť jsem podnikavá a společenská) přece jen stojí víc energie někam dojet a někde být, tak si vybírám věci, které mi za to stojí. Takže jsem třeba začala vynechávat různé akce, kam jde člověk kvůli dvěma, třem lidem, ale jinak se mu tam v podstatě nechce, začala jsem asertivně říkat, že mám radši náladu být doma a dělat si svoje věci, snažím se dodržovat jeden víkendový den bez návštěv a programu

A zároveň s tím konečně přestávám říkat lidem, ale především sobě, že „to nešlo“ a „nebyl čas“. Protože to jednoduše není pravda. Pravda je, že jsem na to neměla náladu, nechtělo se mi, případně jsem chtěla, ale nedokázala se k tomu dokopat (takový eufemismus pro lenost :-) ).

Protože to je téměř vždy ten skutečný důvod. A tak nějak věřím, že nejen v mém případě.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s