Čekání na Godota

Kdy bude méně brzy?

Tehdy před 5 lety nás asi nenapadlo, že jednou budeme dělat ťuťu ňuňu na skutečné dítě

Včera se sešla naše trojice kamarádek. První s desetiměsíční holčičkou, druhá zatím bezdětná, třetí v osmém měsíci těhotenství. Namísto kvantity vína, úvah o mužích a kvality videa Get on my horse, jako před pěti lety, jsme (mimo jiné) řešily právě těhotenství, mateřství a rodičovství.

„Já mám pocit, že na to ještě nejsem vůbec připravená,“ řekla mimo jiné druhá kámoška.

Spolu s první jsme se shodly, že připravené jsme se v okamžiku, kdy jsme do toho šly, tedy rozhodně necítily ani my.

Následně jsem o tématu přemýšlela i většinu své jógové půlhodiny.

Kdy je žena připravena mít dítě? Samozřejmě nemohu zobecňovat. Kdybych měla vycházet jen z mé vlastní zkušenosti, tak stoprocentně nejspíš nikdy. Jak správně řekla „první“ kamarádka, vždycky je něco, co chce člověk zrovna stihnout. Vždycky má nějaké cestovní plány, rozdělanou práci a chce prvně „dořešit ještě toto“.

Ten základní pocit, že pokud to přijde, tak to už nějak zvládnu, jsem získala asi před čtyřmi lety – když jsem došla k názoru, že ano, s D. si skutečně dokážu představit mít děti. Za „konečný“ okamžik naší připravenosti jsme označili loňskou svatbu. Byl v tom čirý pragmatismus – D. končil školu, já měla hotovo, povedlo se nám zařídit si a vybavit normální bydlení, o které jsme se už nedělili s nikým dalším a věděli jsme, že jsme schopni ekonomicky i psychicky zvládnout další úkol.

To ze mě ještě nemluvily mateřské pudy, ale Merlot z benzinky

Samozřejmě i pak přicházely ony pokoutné otázky:

A neskončí teď celý dosavadní život, jak ho znám? Všechna zábava, kontakty, zážitky?

Jsme pro to opravdu dost zralí?

A jejich různé variace.

První čtyři měsíce snažení se proto střídaly pocity zklamání (zatím to nevyšlo, ale to je normální, o problému se mluví až tak po roce) a úlevy (ještě mám chvilku navíc se na to připravit, ještě si něco málo užít…).

Ani v okamžiku, kdy se (zrovna trochu nečekaně) zadařilo, to nebyl ten vítězoslavný pocit, jako když zvládnete poslední státnice nebo uběhnete deset kiláků pod hodinu. Spíš kombinace nevěřícného „wow“, zpomaleného „tak ono se to povedlo“ a pobaveně-vyděšeného „ty vole, a co dál“.

Za deset dní, které zbývaly do manželových narozenin – příležitost, pro kterou mi tato informace přišla jako super překvápko, jsem byla vděčná, protože jsem se s celou novinkou potřebovala vůbec nějak sžít a srovnat sama. Za další týdny a měsíce jsem si prošla okamžiky nejistoty – od „Zvládnu to?“ po „Je vůbec v pořádku, že nesjíždím baby weby, nechlubím se každému druhému člověku na ulici, nemám ještě komplet výbavičku jako spousta jiných těhulí a nemám potřebu o tom na návštěvě prokecat celé odpoledne?“ Na nový stav jsem si zvykala postupně, chvíli mi trvalo, než jsem těhotenství a mateřství zařadila mezi ostatní „témata“, z nichž sestává můj svět. Zvědavost a těšení se přicházely postupně, stejně tak jistota, že to bude v pohodě a hlavně, že „jaké si to uděláš, takové to máš“ není jen verš od Chinasek.

Co je ovšem veledůležité.

Navzdory počáteční nejistotě, díky níž jsem těhotenství dlouho vnímala spíš věcně (zatímco euforické nadšení obstarávala řada lidí okolo), jsem ani jednou nepochybovala, zda se to mělo stát, zda se to nemělo stát až za pár měsíců nebo dokonce let. Ani jednou jsem nelitovala, ani nepřemýšlela nad tím, jak by věci bývaly byly, kdyby se vše dělo s ještě nějakým zpožděním.

A co mě k tomu vedlo?

1) Mít děti je podle mě naprosto přirozenou součástí života a přišlo mi zcela normální, že je budu mít jednou i já. Což je možná důvod, proč jsem od začátku považovala těhotenství spíš za stav, který prostě dřív či později měl přijít a na který se akorát potřebuji adaptovat, než za něco, z čeho bych měla šílet nebo být přehnaně na větvi.

Že se do tohoto stanu vejdou bez problému i tři dospělí lidé, jsme už ověřili

2) Pokud mít děti, tak raději dřív než později. Jednoduše proto, že chci na to mít dost energie, abych s nimi zvládla podnikat to, co zvládám podnikat teď, takže výšlapy, hry a dlouhé dny i noci v přírodě, cestování do nehostinných částí Evropy, cestování i jinak než autem s kufrem narvaným k prasknutí. Abych nebyla unavená, ustrašená nebo bez síly vymýšlet a uskutečňovat věci.

3) Už loni na podzim, během okamžiků „úleva-zklamání“ jsem si postupně uvědomovala, kolik toho mám vlastně zažitého, a sama sebe se ptala, zda je vážně něco, co potřebuji prožít natolik, aby mě to nutilo odkládat založení rodiny. Za těch deset let samostatnosti jsem procestovala asi 29 zemí, rok žila v cizině, letěla kvůli rande, o kterém jsem věděla, že bude nejen první, ale i poslední, z Kaunasu do Edinburgu, podílela se na vydání cca 63 čísel Studentského listu, pracovala a poznala se s hromadou lidí, které jsem znala z telky. Byla jsem párkrát hostem v rozhlase, podílela se na založení literárního serveru, naučila se vařit, péct, běhat a trochu litevsky, byla jsem na několika zahraničních služebkách, užila si desítky vynikajících akcí, výletů, romantických chvil s mým milým. Kdybych měla vypsat zážitky a zkušenosti, které si chci pamatovat, nebude na to stačit Excel. A pokud by mi toto přišlo málo, tak co přesně by mělo být dostatečné? Ještě více večírků, ještě víc kariérních zářezů, po kterých by, kdybych zítra umřela, do roka stejně neštěkl ani pes?

4) A hlavně! Máme kolem sebe naštěstí hodně inspirativních přátel, kteří jsou chodícím důkazem toho, že ani s dětmi nekončí život, a to, jak pokračuje, do velké míry záleží na tom, jak se oni sami rozhodli. Že se dá cestovat i s malými dětmi, že jde žít i společensky, pracovat nebo mít občas prostor pro sebe. Snad každý z mého okolí, kdo byl takto předem už viditelně nastavený – že to bude v pohodě, to, co vím, skutečně zvládá. A přitom jde o samé skvělé rodiče, kteří nejsou své roli oddaní jakkoliv méně. Jasně, vím, že nejde plánovat a ovlivnit vše, ale vírou, že to půjde, dle mého názoru nic nezkazím!

Když začnete objevovat velké a užitečné věci

5) A asi poslední důležitý důvod. Jak včera trefně shrnula „první“ kamarádka, strach, že vás založení rodiny připraví o výzvy, je nesmysl. Protože právě toto je obrovská výzva. Jak ještě lépe organizovat čas i aktivity. Jak být efektivnější, kreativnější, úspornější. Ještě méně se věnovat blbostem. Stejně tak je to osobní výzva. Projít si cestu k sobě, vyjasnit si priority za okolností, které by jinak jednoduše nenastaly, naučit se relaxovat, prosazovat si a obhajovat (nebo taky ne, pokud je to zrovna ztráta času) svoji a věnovat energii jen věcem, které mají smysl. Což ne pro každou činnost, na které jsem ji vynakládala v předchozích letech, platilo, že. A v neposlední řadě. Děti k nám přichází proto, abychom se od nich dál učili. Zvládat staré i nové situace, vidět svět jinak než zaběhlým způsobem, respektovat, být trpělivý a zároveň pohotový a konečně: ještě více pokorný.

2 komentáře: „Kdy bude méně brzy?“

  1. mít děcka je nechutně náročný zvlášť pro ty (já), kteří byli zvyklí si plánovat čas podle sebe téměř bez omezení. proto, mimo jiné, taky máme tak mizernou natalitu. budiž útěchou, že sem tam je to i zábavný.
    a abych přidal i anonymní reakci – moc nad vším přemýšlíš

    1. jo, nad věcmi které mi za přemýšlení stojí (což zdaleka neplatí pro vše, že), rozhodně ano. Přijde mi fajn vědět, proč co ne/chci a co mě v čem motivuje, nebo naopak blokuje – pokud chci tyto podněty rozvíjet, či odstraňovat :-)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s