Svatba

Týden navíc aneb Kdy na svatební cestu

Svatební seriál už se mi za ten rok povedlo pokrýt docela kompletně, ještě mi ale v hlavě zůstává pár témat, o kterých jsem chtěla napsat. Jedním z nich je svatební cesta – kdy na ni jet. Hnedka po svatbě, až třeba po týdnu nebo i později?

My si nakonec vybrali druhou variantu a do Portugalska jsme odlétali následující víkend. Důvodů pro to bylo několik.

Pokud bychom vyráželi hned, nejdříve bychom to zvládli někdy v neděli pozdě odpoledne (a s dost velkým časovým presem), a přišli tak zbytečně o dva víkendové dny dovolené. Protahovat do dalšího pracovního týdne jsme přitom dohromady asi devítidenní výlet moc nechtěli, protože jsme ten rok oba celkově hodně cestovali a v práci kalkulovali s každým dnem volna.

2. Vzhledem k celému frmolu a zařizování okolo samotné svatby jsme absolutně neměli čas plánovat cokoliv dalšího – s výjimkou toho, že jsme se dohodli na zemi, kam chceme. Musím zdůraznit, že (zřejmě s výjimkou loňské ukrajinské tour) obecně nejsme velcí plánovači, průvodce čteme až na místě nebo vůbec, já si většinou nějaké základní info z wikipedie či turistických webů tisknu do letadla a pak se rámcově dohodneme ve stylu „dnes se budeme procházet po centru Porta, uvidíme, co nás zaujme, kde se zdržíme, atd.“. Ale v době svatby jsme ještě neměli ani věci jako letenky a ubytování.

3. Do poslední chvíle jsme si nebyli jistí, jak nám cesta finančně vyjde, takže jsme chtěli radši počkat na konečnou posvatební bilanci :-)

Všechno to samozřejmě byly rozumné a pochopitelné důvody, proč okamžitý odjezd odložit. Stejně jsem si ale během toho následujícího (pracovního) týdne ne jednou, ale mnohem víckrát říkala, jak už bych chtěla být někde odjetá a že by mi za to krátkodobý stres (viz body 1 a 2) býval stál.

… po celém tom svatebním maratonu, kdy jsme toho naspali každou noc méně a méně, na nás v neděli po svatbě padla vážně velká únava. A bylo sakra těžké dokopat se v pondělí zase do práce, dohánět resty, které člověk už před samotnou svatbou nestíhal, a zároveň s vidinou blížící se dovolené vyřizovat hromadu věcí do zásoby. Mně se tam ještě naskytla dvoudenní služebka na Moravu, kde jsem byla navečer tak vyčerpaná, že jsem skončila na hotelu s lahví vína a archivními díly pořadu Chcete být milionářem?

… dojmy. Celý svatební den, úžasné okamžiky, chvíle s blízkými lidmi, to, jak vše nádherně vyšlo, dárky, které nám vyrazily dech, jakási radostná kocovina z toho, že je mnohatýdenní svatební cesta je za námi, a zároveň nostalgie, že to společné a veselé plánování plné nervozity skončilo. To vše jsem si minimálně já potřebovala vnitřně zpracovat. Kochat se postoprvé fotkami, které nám dorazily už v pondělí. Několika videi. Psát si s lidmi, kteří ten den strávili s námi, a postupně se dozvídat, co vše se ještě dělo, protože my byli jednak v jakémsi svatebním transu a samozřejmě jsme se nemohli vyskytovat všude.

Pouštět si „naši“ svatební Whiter shade of pale. Znovu a znovu pročítat hromadu přání od příbuzných a kamarádů. Dojídat koláčky. Mít s mužem čas na sebe. Dojímat se, rozplývat se, čumět do blba a do fotek, přehrávat si to v hlavě… Pro tohle kochání se, nicnedělání, totální vypnutí a rozněžněle melancholické probírání se dojmy by byla dovolená u moře s portským jednou za hodinu, kde po nás nikdo nic nechce, ideální.

Zatímco donutit se pracovat, soustředit a řešit různé přízemní věci bylo pro mě jednoduše náročné. Každý úkol mě otravoval, nechtělo se mi do ničeho, o to víc času to pak samozřejmě zabralo, byla jsem celkově otrávená, že si nemůžu v klidu užívat tu posvatební radost a vše ostatní pustit k vodě.

Z toho důvodu bych zpětně asi raději odlétla hned (nebo jednoduše bez jakéhokoliv pracovního intermezza), i za cenu trochu hektičtějšího zařizování (nemluvě o tom, že v tom týdnu navíc jsme stejně vše splácali tak nějak narychlo, po večerech a čím dál unaveněji) nebo o něco delšího volna, které by pak asi chybělo jindy, ale nějak by se vymyslet podařilo.

Každopádně zmíněný týden plný povinností, byť jsem ho od začátku do konce nenáviděla, nakonec utekl a pak přišel zasloužený týden nicnedělání, slunění se, vysedávání nad dobrým jídlem a vínem, procházkami u moře, vychutnávání života a radosti z toho, jak vše krásně vyšlo. A myslím si, že jsme ho využili, jak jen to bylo možné!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s