Čekání na Godota

Desatero pohodového těhotenství?

Za poslední týdny jsem nevím kolikrát ze všech možných stran, slyšela, jak mi to sluší a že jediné, co se na mně změnilo, je stále větší břicho. Budu doufat, že to aspoň v půlce případů nebyla milosrdná lež ani pokus o konverzační frázi.

Zároveň (musím zaklepat pěstí na dřevo a doufat, že už se to nijak nepo…!) co chvíli udivuju někoho tím, že jsem se vyhnula většině typických těhotenských neduhů. Ani jedna ranní nevolnost, žádné křečové žíly ani oteklé nohy či jiné části těla, záda bolavá maximálně z dlouhého sezení. Spím jak zabitá, i na počátku devátého měsíce bez problému ujdu dvanáctikilometrový výlet a vůbec mám pocit, že všechny aktivity, které chci zvládnout, zvládám.

A v neposlední řadě. Až na pár hormonálních úletů, jejichž absurdnost si ovšem vždy uvědomuji už v danou chvíli, se cítím fakt dobře a hlavně, normálně. Nesdílím strachy svého okolí a většinou to jsem já, kdo odbývá cizí pesimismus tím, že „to bude v pohodě a nějaké hypotetické scénáře teď fakt nemá cenu řešit“. Užívám si každý den, a i když mi letos chyběl nějaký pořádný horský trek, tak mám pocit, že toto jaro a léto byly nejaktivněji, nejpestřeji a nejlépe strávené za pár posledních let.

A co mi k této vnitřní pohodě i k dobrému tělesnému stavu (který podle mě naprosto zásadně souvisí právě se zmíněnou pohodou) pomáhá?

1. Můj muž – který mě dokáže nakazit svým optimismem, rozesmát tak, že nejde přestat, který poslouchá a tlumí moje obavy, nápady a vše, co se mi honí hlavou. Jsme naladěni na stejnou vlnu, líbí se nám tytéž věci, podporuje mé nadšení, trpělivě snáší mé občasné brblání, okamžitě rozpozná, pokud nejsem v pohodě, podniká se mnou blázniviny a jednoduše je to člověk, se kterým se cítím uvolněně a tak, že vím, že lze zvládnout cokoliv.

2. Jóga – jak jsem psala nedávno, pomáhá mi uvolnit se. Naučila jsem se řadu cviků, které měly pomoct předcházet právě všem možným tělesným neduhům. Kromě mnou vychvalovaného A centra jsem si ještě oblíbila Jogovnu, dohromady si ze všech cviků vytvořila vlastní půlhodinovou sestavu, ze které se stal můj každodenní domácí zvyk. Nejen, že se u toho skvěle protáhnu, ale zároveň se učím vypnout, vnímat skutečně jen svůj dech, soustředit se na sebe a na to, jak v danou chvíli reaguje mé tělo. Což je ještě náročnější než různě protahovací polohy.

3. Masáže – ať už různé olejíčky na břicho a další namáhanější partie nebo chladivý mentolový gel na záda. Udělali jsme si z toho s mužem večerní rituál, navzájem si promasírovat krční páteř nebo bedra, naladit se jen na sebe, přestat řešit praktické věci, uvolnit se před spaním.

4. Chůze – také už jsem o tom psala podrobněji. Výlety, čerstvý vzduch, přírodu a pohyb miluju. Nevím, kolik jsem toho nachodila v těhotenství, ale každý měsíc to drobné desítky kiláků byly. Činnost, při které mám pocit, že pro svou hlavu i tělo dělám něco zdravého. A s tím spojené zážitky…

5. Umění odpočívat – nemyslím tím nutně vyvalit se a klimbat, i když spánek se stal rozhodně ještě oblíbenější a častější činností v mém životě. Ale hlavně schopnost najít si čas na sebe. Při mém nabitém programu to znamená mít každý druhý večer doma na své vlastní aktivity a bez jiných lidí – takže asi skoro každý, s kým jsem plánovala setkání, může potvrdit, že běžně nabízím termíny na týden až dva dopředu, protože dřív je to jednoduše buď obsazené, nebo ta okna, co zůstávají volná, už zkrátka vyplňovat nechci.

6. Léto – nejen z praktického hlediska (nemusela jsem řešit tolik oblečení), ale hlavně z psychického. Slunce je můj akumulátor, mám díky němu lepší náladu, víc chuti podnikat věci, být co nejvíc venku. V zimě jsem odjakživa líná, zalezlá a otrávená z neustálé tmy a mokrého bílého hnusu všude okolo…

7. Práce – kromě odpočinku potřebuji ke své pohodě vyvíjet i nějakou intelektuální aktivitu. Něco vytvářet, vidět výsledky, učit se. Průběžně, vždy aspoň chvilku. Má práce mě baví, je tvůrčí a každý den jiná. Nedílná součást mého života. Protože z představy, že se můj život smrskne jen na diskuzi o dětských a maminkovských tématech a nebude mě zajímat nic jiného, dostávám osypky už teď. A snad ještě víc mě irituje, když to čekají lidi okolo – že nebudu chtít mluvit o ničem jiném než o výbavičce, o tom, jak děťátko kope (a pak spinká, kaká, papá)…

8. Čas – ne nadarmo trvá těhotenství devět měsíců. I člověk jako já, který na začátku věděl totální prd o tom, kdy se dětem vyvíjejí plíce, co je to epidural, zda je vhodnější šátek či nosítko, že břicho nemá jeden „stálý“ tvar, ale různě se hejbe, a milion jiných věcí, má dostatek času si na vše postupně zvyknout, nechat informace a všechny změny přicházet postupně, přirozeně, nenásilně, ve chvíli, kdy jsou třeba.

9. Pozitivní příběhy – rozhodla jsem se co nejvíce vytěsnit cizí pesimismus a všechny stesky známých, jak jim s narozením potomka skončil život, jak nemohou podnikat věci, které by chtěli. A vyhledávám přátelé, kteří jsou chodícím důkazem, že „když se chce, všechno jde“, kteří si rodičovství užívají a zároveň i s malými dětmi cestují, výletují a zvládají mít dál osobní život. Vytvářím si v hlavě i doma podmínky pro to, aby to u nás fungovalo taky tak. Pozoruji a sbírám inspiraci.

A argument, který jsme nedávno zaslechla – že rodiče, kteří toto všechno dělají, jsou jen sobci, co myslí jen na sebe? Ano, v podstatě jsou a je to podle mě dobře. Vzhledem k tomu, jak silně je dítě hlavně s matkou během těhotenství, celého porodu i prvních měsíců provázané, mi přijde důležité víc než kdykoliv jindy v životě, aby rodiče mysleli podobně hodně jako na to malé i na sebe, cítili se spokojeni, naplněni a jako plnohodnotní lidé. A pokud jim k tomu kromě partnera, starostlivé rodiny a dobrého materiálního zázemí pomáhá i to, že se věnují věcem, které je baví (ať už je to víno s kamarády, výšlap na dvoutisícovku nebo práce na miniúvazek), tak co. A pokud je pro ně hlavní „baterkou“ právě jejich rodičovské poslání a vše ostatní jim přijde zbytečné, tak je to též zcela OK.

10. Pozitivní přístup – věc, která musí být navíc ze všech předchozích bodů naprosto jasná, ale přesto je z mého pohledu stále krutě podceňovaná. Jsem přesvědčená, že velká část toho, co se děje a co bude následovat, souvisí s tím, jak si člověk v hlavě nastaví, že to chce. Hned ze začátku jsem se proto rozhodla:

  • Užít si to. Pokud má přijít nějaká vážnější komplikace, tak jí pravděpodobně stejně předem nezabráním, pesimismem akorát zhorším řadu dalších věcí – sebenaplňující se proroctví funguje nejen v ekonomice. A nemá cenu, abych se kvůli něčemu, co se může přihodit za pár týdnů, připravovala o energii už teď.
  • Být upřímná. Pokud se něčeho bojím, probrat to, pokud se naštvu, vybouchnout nebo jinak reagovat, ale řešit to, postavit se k tomu. Nikdy nejít spát s pocitem, že mě něco žere. Zbavit se bloků, hledat, co může za konkrétní nejistoty. Radši (na něčí vkus) zbytečně moc přemýšlet a odstraňovat příčiny, než být svázaná spoustou vnitřních strachů, které ani neumím pojmenovat.
  • Věřit hlavně sobě. Protože žádné „jedno správné řešení“ neexistuje. Protože každý rodič je individualita a měl by jednat hlavně dle svého nejlepšího vědomí. A pokud to někdo odmítá respektovat, tak je mi líto, ale příliš mě to nezajímá. Sama vím, co je nejlepší pro mě, a tím pádem i pro dítě. Držet si svou osobní bublinu a nenechat si do tohoto prostoru zasahovat víc, než uznám za vhodné. Naslouchat zkušenostem a zážitkům druhých, ale jakmile začnou vnucovat nějaké postupy a řešení, tak házet zpátečku.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s