Život s ještěrkou, Čekání na Godota

O cestě na svět a cestě k sobě

Pondělí, 2. 10. – Před týdnem touto dobou jsme procházeli s Davidem příbramským hyperalbertem a sháněli datle, pěnu do koupele a lněná semínka. Poslední nápady, jak přemluvit ještěrče, že už je nejvyšší čas, aby se k nám vydalo.

O týden později: Jsem odpočatější, než když jsem chodívala do práce. Strávila jsem krásnou hodinku plnou tulení, dělání pitomých obličejů a kojení s holčičkou s tím nejrozumnějším výrazem na světě a teď vím, že mám minimálně dvě hodinky k dobru. Spíš tři. Než bude čas na další odpočinek.

Tento blog bude osobní a hodně otevřený. Bude taky dlouhý. Plný jógově-pozitivního myšlení a meditování. Pokud má kdokoliv s něčím z tohoto problém, tak ať jednoduše dál nečte, neboť pro něj tento text není.

A proč ho píšu?

Sama jsem byla vděčná za jakoukoliv osobní zkušenost, příběh, otevřenost nebo náhled, jak lze porod a vše okolo něj prožít. Stejně tak mě už za ten týden několik lidí opatrně, asi ze strachu, co uslyší, ptalo: „A co ten porod, dalo se to nějak zvládnout…?“ A taky budu ráda, pokud i moje zkušenost někomu dalšímu pomůže. Protože si myslím, že pozitivní zkušenosti je třeba sdílet.

Téma 1: Porod

Za svůj život jsem došla k názoru, že porod a vše okolo něj jsou pro spoustu lidí tabu, traumatem a něčím, co zastrkávají hodně hluboko do paměti. Něco, o čem s ostatními většinou nemluví. Minimálně do doby, než jejich děti hodně odrostou.

Další o něm sice mluví – když se „předhánějí“, kdo to měl horší.

Ženy, které by na něj vzpomínaly s radostí a byly o něm schopné říct, že byl krásný, bych v mém okolí spočítala na prstech obou rukou.

„To byl teda porod“. Slýchávala jsem doma i ve svém okolí už od mala jako označení pro něco, co šlo fakt hrozně blbě.

„Spolu s porodem to byla ta nejhorší bolest v mém životě.“

„Přežila to každá…“

Až po „eufemistické“ statusy 21. století „… mamince dal zabrat, ale ta radost stojí za to.“

Když mi před dvěma týdny kamarád popisoval, jakou budu zažívat bezmoc, až mi dítě bude řvát a já nebudu tušit, jak mu pomoct, a bude se to dít každý den, tak jsem se spíš ze zvědavosti zeptala, jaký měla jeho holčička příchod na svět. Protože docela hodně věřím, že vzpomínky, které si děti odnášejí ze svého porodu (stejně jako třeba z těhotenství), nás velmi silně ovlivňují. Podíval se na mě tak trochu jako na exota – jak se mohu ptát na něco podobného. „No, náročný…,“ odpověděl stylem „jaké jiné by to asi mělo být“.

Až do mého těhotenství, kdy jsem se o konkrétní příběhy začala sama zajímat, jsem téměř od nikoho ve svém okolí neslyšela o tom, „jaké to vlastně bylo“. Nanejvýš, že komplikované. Drtivá většina žen v mém okolí přistupovala k porodu jako k něčemu hroznému, co je nutné zvládnout, na co je lepší zapomenout a nejraději úplně vytěsnit z hlavy.

Hodně jsem přitom tápala. Zda jde skutečně od přírody o tak krutý zážitek nebo zda je to dané válcujícím přístupem ve většině českých nemocnic, kde „rodí doktor“, kde se rodí výhradně na porodních lůžkách a celý proces není brán jako fyziologický děj, ale především lékařský zákrok. Nebo zda je to i proto, že se značná spousta žen (teď myslím moji generaci, která má, na rozdíl od minulého režimu, dost prostoru pro volbu a asertivitu) rozhodla na tento životní okamžik z nějakého důvodu rezignovat.

Toto „prokletí“ traumat, která „je nutno přetrpět“, protože „to přetrpí každý“ a „ti človíčkové za to stojí“, jsem byla rozhodnutá zlomit. Nechtěla jsem, aby se naše dítě narodilo s nějakou drastickou zkušeností, kterou bude mít zasunutou kdesi hluboko v podvědomí a která bude nepřímo formovat jeho osobnost a vztah k sobě i druhým.

A nechtěla jsem, aby byl porod trauma pro mě. Něco, co budu vnímat jako „nutné zlo“, jímž bylo v životě třeba projít, protože bez toho by děti nebyly.

s týdenní holčičkou v šátku

Naopak jsem si stále silněji a pevněji vytvářela přesvědčení, že jde o jeden z hlavních okamžiků v životě kteréhokoliv rodiče i dítěte. O něco tak klíčového, že tato situace musí být prožita tak, aby z ní zůstaly veskrze silné, krásné a posilující dojmy. Zvlášť když se to má stát jen párkrát za život.

Stačilo trochu hledat a začala jsem zjišťovat, že to jde i jinak. Že i náročný proces lze prožít krásně. Že jsou ženy, kterým se to povedlo.

Mým „vysněným“ porodem se stal přirozený porod. Tedy porod, který je řízen jen mým tělem a probíhá samovolně, tak jako se děl do půlky minulého století, než se přesunul na sterilní postele pod odlesky lékařských reflektorů a hadiček z kapaček.

Téma 2: Co bylo potřeba

Lidé a věci, které mi pomáhaly k tomu, abych vnímala porod tak, jak jsem ho vnímala, byly prakticky stejné jako ty, díky nimž jsem prožila úžasné, zdravé a naplňující těhotenství. Takže David, jóga, pozitivní přístup…

Díky tomuto všemu jsem porod nejen že přijímala jako něco, na co se těším, ale zároveň jej zvládla tak, že jsem už dvě hodiny po něm (kdy jsem se ještě cítila totálně vysíleně – ne nadarmo se říká, že zabere asi tolik energie jako uběhnout maraton) zdůrazňovala v prvních „oznamovacích“ SMS, že byl nádherný. Protože byl.

I teď, když si na něj vzpomenu, jdou na mě „zimomriavky“. Naplňuje mě pokora, úžas, síla, neschopnost uvěřit, že jsme něco takového byli schopni prožít. Zážitek, který bude patřit k nejsilnějším. Během kterého jsem ze sebe dokázala vydolovat tolik síly, lásky a důvěry v sebe, manžela a Bětku, že mám pocit, že nám vydrží na roky dopředu.

na první porod budu vzpomínat ráda nejen díky tomu, že se k nám přidala tato Bětka

Téma 3: Věřit a být trpělivý

Dokážu si představit hrozně moc scénářů, jak z dlouhého a namáhavého porodu, kterým ten náš nepochybně byl, udělat ještě delší, neskutečně bolestivý, nekonečný a vedoucí do spirály lékařských zákroků, traumat a děsů.

(takže stále sním o scénáři, že příště se „objeví bolesti, tak akorát dojedeme do nemocnice a za půl hodiny bude hotovo“ :-) )

Každý centimetr si bylo třeba poctivě „odpracovat“, každou kontrakci prožít tak naplno, jak jen to šlo – protože jenom to byl způsob, jak se posouvat dál. Zvykat si na stále větší intenzitu, kráčet jí vstříc, jít hloub do sebe, zapomenout na vše okolo.

A být plná…

vděku, že moje tělo dokáže vytvořit tolik energie, která pomůže miminku na svět. Odmítla jsem slovo bolest. Protože to ve skutečnosti byla síla, která vedla Bětku za námi. Kdykoliv přišla, tak jsem ji vítala s radostí a úsměvem, který byl ten nejniternější, jaký může být (a ne, v podobně intenzivních okamžicích fakt nemáte prostor ani náladu cokoliv sobě nebo někomu předstírat… jste úplně nejvíc sami sebou, v té nejživočišnější a nejpravdivější podobě).

Děkovala jsem jí, že přichází, protože jsem věděla, že bez ní se miminko narodit nemůže. Šla jsem jí naproti, protože proč uhýbat – chtěla jsem, aby Alžbětka přišla co nejrychleji. Takže když si šlo vybrat při prodýchávání víc poloh, vždy jsem šla do té náročnější, během které bylo vše silnější a více „na drť“. Často stačilo víc ohnout záda, stoupnout si o dva centimetry dál od Davida, o jehož pas jsem byla zapřená, a z „vln“ se stalo minutové tsunami.

pokory vůči svému tělu. To ono řídilo celý proces a já se mu snažila nepřekážet, ale pokud možno pomáhat. Volbou a střídáním pozic, dýcháním, úsměvem, totální relaxací v minutách klidu.

důvěry. V sebe, že budu stále vědět, co dělat. Že nepotřebuji žádné urychlovače ani tlumiče ani jiné léky, které by vše, co se děje už tisíce let, jen narušily, oblbly a vygumovaly. A skutečně, porod jsem zvládla bez oxytocinů, epidurálů, umělých prostaglandinů… Důvěry v Davida, že mě bude během každé, čím dál silnější vlny pevně držet za ruku nebo tu bude, abych se o něj mohla zapřít. Že bude po celou dobu se mnou vzhůru, dokáže mi díky objetí dodat sílu a naopak vstřebat tu moji. Že je na mě napojen a jednoduše nejsem ani na okamžik sama.

když se těsně po porodu a dvou probdělých nocích snažíte pózovat do rubriky „miminka“

Důvěry v dulu, která nás porodem tiše provázela, dokázala ve vhodný čas vždy jemně doporučit, co zkusit jinak, co může právě teď pomoct – často stačilo jít na chvíli ze stoje do kleku nebo lehnout na bok a zase jsme byli o stupeň dál. Která radila, co z toho, co se mi tu a tam snažil navrhovat lékařský personál, je a není nutné (třeba být připojená na monitor ve chvíli, kdy se první doba porodní přelévala do druhé a věnovat pozornost čemukoliv jinému bylo naprosto nemyslitelné). Která mi dodávala jistotu, že to skutečně zvládnu, a ujišťovala mě, že vše, co se právě děje, je v pořádku. Že to sice potrvá, ale že každý krok vede kupředu. Která mi nahřívala termofor a v závěru otírala čelo.

Důvěry ve zdravotníky v porodnici, kterou jsem si vybrala právě proto, že se tam budu cítit bezpečně. Kteří byli od začátku velmi nápomocní, respektující, během těch mnoha hodin nás rušili naprosto minimálně (celou dobu od příchodu až po bonding jsme strávili ve vlastním pokoji, většinu času v obyčejném, leč superpohodlném křesle nebo ve sprše, kde bylo pološero, ticho… občas nám donesli čaj nebo se přišli zeptat, zda něco nepotřebujeme a jak nám je, kontroly a monitory celkově drželi na minimu), kteří věděli, co dělat, byli u mě v závěru, když už mi – po dvou probdělých nocích – začaly docházet síly, pomáhali mě vést, neudělali naprosto nic bez mého vědomí a souhlasu a podporovali mě až do okamžiku, kdy ležela Bětka na mém břiše.

klidu. Ani jednou za tu spoustu hodin jsem neznervózněla, že to „jde moc pomalu“ nebo že už dál nemohu. Věděla jsem, že jdu správně a kupředu. Že jakoukoliv nervozitou si tuto cestu akorát prodloužím. Že je nutné být uvolněná a celému procesu se poddat.

Jak už jsem zmínila, hrozně moc mi pomohla jóga, schopnost relaxovat a hlavně dýchat. Vést dech do konkrétních částí těla. Vnímat každý nádech jako zdroj energie, kterou moje tělo potřebuje. Představovat si ho jako rozlitý inkoust nějaké barvy (u mě rudá nebo tmavě fialová), která se roztéká do všech míst, které právě tuto energii potřebovalo. Usmívat se při něm.

A pak dlouze vydechovat. Většinou dovnitř těla, a to dlouhým mručivým, s postupem času čím dál tím víc zpěvavým jógovým „Aaaaaaaáááááááááá“. Uvědomovat si sílu tohoto zvuku a představovat si proud vzduchu, který pomáhá posunout miminko zase o něco níž. Vizualizovat. Nebo, když jsem potřebovala spíše získat energii, tak vydechovat ven. Představovat si, že se tak zbavuji všeho, co mě v tu chvíli blokuje, co je na mě moc silné. Ulevovat si od toho.

Když jsem dlouhé týdny cvičila denně doma, měla jsem problém soustředit se jen na toto dýchání. Pořád mi běhalo hlavou vše možné – co budu dělat zítra, co ještě potřebuji zařídit… Snažila jsem se s tím bojovat a „donutit se“ myslet jen a jen na dech. Během porodu to šlo samo. Vše ostatní se z hlavy naprosto vypařilo. Jakákoliv starost, jak vypadám, zda mě jde slyšet na chodbě nebo kdy jsem naposledy jedla a pila. Ponořila jsem se hluboko do vlastního světa dechu, energie, spolupráce s vlastním tělem a cokoliv, co jsem během těch hodin udělala, bylo vedeno jen a jen instinkty.

Téma 4. Cesta k energii

Tomu, že jsem mohla prožít nezapomenutelný, překrásný a citově nenahraditelný zážitek, z něhož se chvěju ještě teď, a kdy jsem v sobě probudila zvíře a vyplavila na povrch hluboko ukryté síly, vděčím několika věcem, jež porodu předcházely.

tak akorát upečené miminko

Alžběta se narodila po oficiálním termínu.

To sice ještě nic neznamená, rozumní lidé vědí, že skutečný termín = 38. až ukončený 42. týden, ale zdravotníkům toto úplně nevysvětlíte. Takže i na poslední kontrole se začal objevovat termín „vyvolání“, pokud se něco do týdne nestane.

Snažila jsem se držet v klidu a dále se pozitivně ladit. Ale představa, že veškerá fyzická i psychická příprava na to, jak zvládnu porodit přirozeně, přijde vniveč, protože tuto šanci jednoduše ani nedostanu (obejít systém a rodit doma byla na mne už velká alternativa), byla čím dál tím víc skličující.

Pila jsem maliník, kopřivový čaj, kontryhel, dělala si teplé koupele, přidávala si na sladké pečivo skořici, dala si dvoudecku červeného, nechávala se masírovat, užívala si romantické chvíle s milým, aby se ty „porodní“ hormony vytvářely samy, pustila se do velkého úklidu, chodila na procházky po kopcích za barákem… a nic.

Stále víc mi přitom docházelo, že pokud ještě není připraveno samotné ještěrče, tak podobné snahy ani nezaberou.

Proto jsem se snažila „komunikovat s miminkem“. Tedy sama se sebou. Snažit se najít cokoliv, co by příchod Bětky na svět mohlo blokovat. Žádné nevyřešené resty, neujasněné vztahy ani vnitřní nejistoty mě ale už nenapadaly.

Jediné, k čemu jsem došla, bylo, že se mám ještě naučit dvě věci:

  1. Že nemůžu mít vždy vše pod kontrolou, ačkoliv jsem na to zvyklá – perfektně organizovat, plánovat, dělat věci pečlivě a na sto procent. Přijmout to a naučit se respektovat vlastní dítě už nyní, protože ani v pozdějším věku nebudu (a ani nechci!) přece řídit jeho život.
  2. Že se musím v souvislosti s tím naučit ještě více důvěřovat druhým. Protože jsem dlouhodobě zvyklá na to „udělat si většinu věcí sama“. Protože přece vím nejlíp, jak to zvládnout efektivně, pečlivě a co možná nejlépe. Ale že někdy je prostě důležité uznat, že rozhodnutí a kroky druhých mohou být stejně správné, byť mi mohou přijít příliš komplikované nebo zbytečné.

S tím souviselo uvědomění si, že možná právě proto Bětka svůj příchod oddaluje. Že zatímco já plánuji přirozený a láskyplný porod, který na nás zanechá krásné otisky, ona možná potřebuje právě komplikovanější cestu – díky níž si v budoucnu vytvoří a posílí jiné vlastnosti (například houževnatost nebo schopnost spoléhat sama na sebe), které bude potřebovat při některém ze svých životních úkolů.

Bětka věděla nejlíp, jak a kdy přijít na svět

Pořád jsem ale věděla, že mám k dobru ještě zhruba týden a že během té doby může mimčo „dozrát“ a vydat se k nám. Že zůstává ještě nějaký čas a možnosti přesvědčit ho, že má nyní ty nejlepší možné podmínky.

Pak mi ale hned následující noc začala odtékat plodová voda a představa „týdne k dobru“ byla fuč. Protože odtékala ve velmi malém množství a zvolna a byla čirá, rozhodla jsem se dát Bětce ještě několik hodin, než to svěřím lékařům (jak mě pro podobný případ při každé kontrole „úkolovali“). Že teď má poslední šanci začít se drát na svět vlastními silami. Řada lidí to možná označí za nezodpovědný krok, mně toto řešení ale přišlo stále lepší, než se okamžitě vydat vstříc nemocnici, zvýšenému množství kontrol, hospitalizaci a záhy vyvolávání, které by nepochybně vedlo k řetězci dalších umělých zákroků.

Čekání. Neschopnost znovu usnout. Většina noci, dopoledne… Několik kopřivových čajů, teplá sprcha, lněná semínka. Snaha odpočívat, protože jak nám řekla dula – ať už se rozhodneme jet do porodnice hned nebo za pár hodin, tak je velmi pravděpodobné, že další vývoj zasáhne do příští noci.

A po známkách porodu ani stopy.

Zatímco muž zvládl přes den ještě usnout, já se snažila promlouvat k človíčkovi v sobě. Znovu mu říct, že pokud se chce narodit v přirozeném prostředí, kterým ho provede jen mé tělo a láska mě a Davida, už to nelze víc odkládat. Že jsme na něj připraveni a že se na jeho příchod těšíme. Že sice ani jeden nevíme, co od života s miminkem čekat, protože nám chybí zkušenosti, ale že slibujeme, že do toho dáme to nejlepší z nás. Ale že pokud se rozhodne jinak, budeme to respektovat a věříme, že k tomu má nějaký důvod. Že se budeme i v takovém případě snažit vytvořit podmínky pro to, aby byl jeho porod co nejkrásnější. I když to bude komplikovanější, než pokud by mohl běžet v klidu bez zásahů.

Postupně mě tato schopnost být optimistická a plná důvěry opouštěla a nakonec jsem brečela Davidovi v objetí. Že jsem vyvolávaný porod nechtěla, že jsem naprosto připravena porodit přirozeně, že se nebojím bolesti ani toho, jak dlouho to potrvá, ale že do té nemocnice už budeme muset. Že vím, že už s tím nic nenadělám, že se na ještěrče i tak hrozně moc těším a že ze sebe vydám maximum pro to, aby ho všechny chemické zásahy, které jsem celou dobu tolik odmítala, ovlivnily co nejméně. Že jsem zklamaná, protože nemám na vybranou. Že je mi to líto, ale že už jsem vyzkoušela vše, co jsem mohla.

A během tohoto „procesu smíření“ začaly zprvu nenápadné, leč pravidelné a brzy nepřehlédnutelné kontrakce. Po několika hodinách doufání, čekání, posledních pokusů něco ovlivnit. Poté, co jsem si konečně přiznala, že musím dokázat důvěřovat i jiným.

Pak už nebylo na co čekat. Stahy sice zvolna, ale jistě sílily. S jakýmkoliv dalším otálením jsem si už nechtěla pohrávat. Věděla jsem, že teď už vše zvládnu a že ani na jednu kontrakci nebudu nadávat ani se jí snažit utéct – protože jsem byla svému tělu neskutečně vděčná za to, že mi dalo možnost prožívat je přirozeně, bez umělých zásahů.

A myslím si, že těch několik hodin čekání významně přispělo k tomu, s jakou radostí a vděkem jsem celý následující večer, noc a ráno přijímala energii.

U které jsem sice občas měla pocit, že se díky tomu, jak je silná, rozpadnu na kousky, ale u které jsem ani jednou nepřemýšlela, zda bolí, nebo ne, Která dokázala postupně a jistě pomoct na svět té nejkrásnější ještěrce, neustále mě naplňovala úsměvem a odhodláním ani na okamžik nepolevit. A hlavně, díky které pro mě tento porod byl a navždy bude jedním z nejúžasnějších zážitků v životě.

3 komentáře: „O cestě na svět a cestě k sobě“

  1. Krásné, pro mě ozdravné čtení… Děkuju za sdílení. Naše prvorozená je taky Alžběta. Blahopřeju Ještěrce Bětušce k super mámě a tátovi!

    1. Koukám že jsem se nepodepsala, což nebyl záměr… Mávám z Olomouce Lenka ( byv. Lišková z MT:)

  2. Ahoj Teri, moc gratuluji k Bětušce a krásně si spolu užívejte, strašně to uteče. Jo, a bezvadně napsáno:D Pá Verča Dufková (Živná z MT:D)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s