Čekání na Godota

Alternativně normální

„A ty chceš tedy nějaký alternativní porod??“ Zeptalo se mě v posledních měsících několik lidí.

Poté, co jsem zmínila, že mám v plánu jet 58 kilometrů do Příbrami, přestože je v Praze tolik skvělých nemocnic.

„Ne, akorát normální!“ Měla jsem pokaždé chuť zakřičet.

Do té doby bych nevěřila, že stačí tak málo, aby byl člověk považován za alternativce. Vlastně by mě ani nenapadlo, že bych se zrovna já mohla stát alternativním člověkem.

A to jsem před lidmi, kteří se mě ptali „co že to chci tedy alternativního“, ještě v drtivé většině případů nezmínila, že jsem měla sepsané „porodní přání“ a že nás k porodu doprovázela dula.

Jako normální porod jsem si představovala takový, kde mě nechají – pokud (a dokud) to půjde – rodit přirozeně, vlastním tempem, ve spolupráci s mým tělem. Bez ohledu na to, že to může jít z pohledu zdravotníků „pomaleji, než by šlo“. Že nebudou potřebovat „už rychle uvolnit sál“, protože je tu přetlak a stop stav a hromada nových akutních případů… A raději tam nebude každý druhý člověk docent s třiceti lety praxe, úvazkem na univerzitě a s neoblomným přesvědčením, že tomu na rozdíl od „hloupé rodičky“ rozumí, protože už „odrodil X porodů“.

Kontrola nad nekontrolovatelným

Bez komplikací běžící porod jsem po celé těhotenství vnímala jako něco, co je hlavně a pouze záležitostí ženy a jejího těla, které ví nejlépe, co v danou chvíli dělat. Podobně jako francouzský lékař Michel Odent vidím obrovskou analogii mezi porodem a pohlavním stykem – intimní, osobní zkušenost, kterou lze prožít všelijak… krásně i násilně. U obou hraje sakra velkou roli, v jakém psychickém rozpoložení do nich vstupujeme, jak jsme u toho uvolněni a sami sebou, jak prožíváme… S kým u toho jsme a co od toho čekáme.

A zatímco u milování nám přijde naprosto normální, že mu necháme volný průběh, chceme mít soukromí a být jen s lidmi, kterým stoprocentně důvěřujeme (což u porodu u spousty žen mohou být právě lékaři, stejně tak je ale řada z nich může vnímat naopak jako rušivý element, pokud se snaží intervenovat ve chvíli, kdy to není nutné), určujeme si polohy či tempo dechu a pohybů dle okamžiku a momentálních instinktů, u porodu je to v mnoha případech vnímané jako „alternativa“.

Jinou analogii si můžete prohlédnout zde na videu. Na první pohled silně absurdní, na druhou, alespoň dle některých žen, až moc podobné realitě:

NAPLÁNOVAT

Osobní zkušenost jsem v Praze získala pouze v Motole. Jednak při návštěvě oddělení šestinedělí, které na mě působilo hrozivě nemocničně. To může být čistě můj „problém“, ale jedna z důležitých rad, které jsem si z pravidelných jógových „poraden“ odnesla, zněla: „Dejte na váš dojem. Jeďte se předem do porodnice, kterou jste si vybraly, podívat. Pokud už při této návštěvě budete nesvá a nebudete moct s jistotou říct, že se tam později budete cítit dobře a bezpečně, tak hledejte dál!“

Kromě toho do Motola dlouhodobě preventivně docházím na jiné oddělení a jednoduše se mi nelíbil tamní obecně uspěchaný a neosobní přístup, kde jste jen „pacient“ (ač vám zrovna nic není), kde vám doktoři ani nestíhají podat ruku, nechají vás s osmiměsíčním břichem čtyři hodiny čekat na kontrolu a pak ve dveřích nezúčastněně prohlásí, aniž by se na vás podívali: „Dneska se to ale protáhlo, že?“.

Vůbec nejvíc mě ale odradil právě ten rutinní přístup. „Protože máte tyto a tyto léky, tak nebudete moct dvanáct hodin poté, co si je vezmete, dostat oxytocin ani epidural.“ Uf, v tu chvíli se mi ulevilo, když mi došlo, že polovinu každého dne jsem proti těmto chemiím v podstatě chráněná a s trochou štěstí nebudu muset alespoň pár hodin řešit, zda se mi je někdo ve slabší chvilce nebude snažit nacpat. „A vy chcete rodit v té Příbrami….“ – zdvižené obočí… tomu, že si to nehodlám odbýt u nich, se moje lékařka pravidelně divila už asi od května – „… tak si na to budete muset neustále myslet a hlídat si čas. To kdybyste rodila u nás, tak by to šlo nějak naplánovat.“

Jo, naplánovat?! Proboha, mluvíme o porodu a ne návštěvě pedikérky!

A o podobném přístupu jsem slyšela i v souvislosti s dalšími pražskými ústavy. Ať už o vnucování zbytečných zásahů (nebo rovnou jejich automatickém provádění), tak o nedostatku soukromí, povýšeném přístupu doktorů, nemožnosti hýbat se během samotného porodu a dýchat dle vlastního rozhodnutí, případně o slovním napadání žen, které chtěly něco jinak (třeba jen právě změnit polohu), že si „vymýšlejí“ a „zase nějaká alternativní“.

Samozřejmě jsem v souvislosti s Prahou narazila i na dobré zkušenosti. Někdo zaplatil velké peníze za „vlastní“ asistentku nebo dokonce konkrétního doktora, někdo má známé mezi porodníky (a jasně, s kámošem se vždy domluvím jinak než s o generaci starším docentem s deseti tituly) a pochopitelně se všude najde i normální personál, který nemá potřebu do něčeho tak přirozeného zbytečně zasahovat a snažit se to řídit.

Špatných referencí bylo každopádně dost na to, abych spoléhala na štěstí. Takže jsem se už v počátcích těhotenství začala dívat i jinde s tím, že pokud nenastane jakýkoliv akutní stav, tak se porodu v hlavním městě chci vyhnout.

do porodnice mohly i lišky
do porodnice mohly i lišky

Spousta alternativních požadavků?

Příbram mě ze svého webu, z referencí kamarádek i osobní návštěvy zaujala svým otevřeným přístupem. Nejen, pokud jde o podporu přirozeného porodu, ale i dalšími věcmi, které pro mě byly stejně důležité a s nimiž je v Praze v mnoha případech problém.

Konkrétně šlo o:

Možnost doprovodu dvou osob. Kromě Davida to byla skvělá dula Ivana. Rady ohledně přípravy na porod a šestinedělí (ať už psychické nebo praktické) nám poskytovala už během těhotenství, v hodinách před porodem jsme konzultovaly, kdy se vydat do porodnice, jak pomoct tomu, aby se to ještě víc rozběhlo. Během samotného porodu mi radila, jak odpočívat, co dělat, aby kontrakce byly účinnější, dodávala klid, pomáhala… Myslím si, že i díky tomu, že tam byla s námi, jsme těch asi 15 hodin na porodním pokoji strávili téměř stále sami a v klidu, který mi umožnil soustředit se na to, na co bylo třeba, a nádherně to prožít. Osobně jsem za tuto investici zpětně skutečně velmi ráda, a pokud bych měla rodit znovu, tak se rozhodnu stejně. A jen tak mimochodem, Ivaninu přednášku o porodech si můžete poslechnout zde.

Práci s „porodními přáními“. Schválně píšu „přání“ a ne „plány“, jak se často používá, protože naplánovat něco jako porod pochopitelně nejde, ale přát si ano. A už během „exkurze“ v Příbrami nám několikrát zopakovali, že pokud máme nějaké představy, ať je sepíšeme nebo alespoň promyslíme a při příjmu je pokud možno s lékařem probereme. Že jsou na to zvyklí, že během „monitoru“ je stejně času dost. Že i oni mají zájem vědět, s jakou představou tam která rodička jde a jak k ní zhruba přistupovat. Protože mezi nimi bývají fakt velké rozdíly – od žen, které by nejraději kvůli strachu z bolesti a celého toho procesu měly císaře na přání, po ty, které chtěly rodit doma, ale z nějakého důvodu to nevyšlo. Zatímco z Prahy jsem opět slyšela zkušenosti, že už jen na samotnou existenci „přání“ padaly občas uštěpačné narážky.

veškeré vážení, měření, koupání proběhlo až poté, co jsme se s Bětkou seznámili
veškeré vážení, měření, koupání proběhlo až poté, co jsme se s Bětkou seznámili

Podpora bondingu. Neméně zásadní věc. Už při prohlídce před porodem nám opět zdůraznili, že pokud to zdravotní stav matky a dítěte umožní, je to pro ně automatické, protože i oni v něm vidí jasné přínosy. Takže mi ihned po narození Bětku automaticky podali a nechali ji na mém břiše nejméně hodinu, než jsme se společně přesunuli na šestinedělí. Opět se to může zdát jako samozřejmost, ale ne všude v Praze tomu tak je. A muset „bojovat“ o to, aby mi čerstvě narozené dítě okamžitě neodnášeli nebo aby s ním na všechna „okamžitě nutná“ vyšetření mohl jít aspoň otec, jsem vážně neměla chuť.

Rooming-in. Neboli možnost mít miminko od samého začátku na pokoji (nikoliv povinnost, takže kdo chtěl ještě čerpat sílu, mohl dítě nechat v místnosti u sestřiček, která je přímo na dané chodbě a kam jde kdykoliv zajít). Žádné koukání přes sklo, ani nošení na kojení jednou za tři hodiny. Možnost sžívat se hned od samého začátku. Pozorovat Bětku v hodinách po porodu, kdy jsem byla sice vyčerpaná, ale zároveň nabitá endorfinem a dalšími šťastnými hormony a jako jediná z naší trojky nespala. Zkoušet si už tady běžné každodenní úkony jako uspat dítě, reagovat na jeho pláč, sladit péči o malou s dalšími věcmi (najíst se, jít do sprchy) – a přitom mít ještě případnou podporu velmi milých a ochotných sestřiček, takže to po příchodu domů pak nebyl žádný velký šok (i když se moje předchozí zkušenosti s dětmi limitně blížily nule).

Své volby jet kvůli příchodu Bětky na svět o několik desítek kilometrů dál tedy nelituji. Díky tomu, že je hlavní město obklopené několika podobně normálně laděnými nemocnicemi, kde pracují profesionálové (většinou mladí a otevření lékaři z Prahy) a zároveň tu převládá zdravý rozum a víra, která mě zaujala už při čtení Odenta – že pokud se nevyskytnou komplikace, tak je úkolem zdravotníka jen nenápadně dohlížet a nechat vše běžet, jsme prožili nezapomenutelný a naplňující zážitek. Díky tomu jsme se v porodnici cítili téměř jako doma – uvolněně, příjemně a plni důvěry k lidem, kteří se o nás starali.

A jestli je toto vše alternativní, tak se k tomu hrdě hlásím!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s