Cestování, Everyday life

Vyfotit, smazat, vychutnat, zahodit…

Že se snažím vyhnout tomu, aby byla naše domácnost zahlcena zbytečnostmi, že méně je většinou více a že věcí, které fakt potřebujeme, je ve skutečnosti minimum, jsem psala už mockrát.

Tento minimalismus se přitom netýká jen „fyzických“ předmětů. Podobně úsporná se snažím být, i pokud jde o „neviditelné“ věci, které zdánlivě nezabírají žádné místo, takže by to vyloženě lákalo mít jich neomezeně spoustu.

Konkrétně jde o to, co mám v počítači – soubory, dokumenty, hudbu a v neposlední řadě fotky.

Začátkem léta jsem dělala „čistku“, při níž zmizela v „koši“ doslova kvanta fotek za poslední roky. Neboť šlo o snímky, které jsem od okamžiku, co jsem je stáhla na disk, ani jednou neprohlížela. A věděla jsem, že ani nebudu. Ze všech cest a výletů si vždy vytvořím album, které pak sdílím s rodinou a přáteli – dlouhé roky na Picase (než ji Google nahradil pitomými Google fotkami), na Facebooku, teď zkušebně na Flickru (v mnohém mi však nevyhovuje, takže jej nejspíš ještě něčím nahradím).

Takový výběr má zpravidla pár desítek fotek. Z týdenní cesty do zahraničí většinou 30 až 50. Výjimečně jich je okolo stovky, pokud třeba trávíme každý den na jiném unikátním místě (hory, různá města, národní parky…). Pokud si pak chci zavzpomínat na konkrétní výlet, chodím právě do těchto alb. Protože je tam vše důležité. Vše, co si chci z daného místa pamatovat a co podle mě vystihuje atmosféru této cesty. Zbytek fotek, které se do výběru nedostaly, už jednoduše nepotřebuji.

Do výběru se dostane jen to, co si chci pamatovat - třeba David na nejvyšší hoře Balkánu.
Do výběru se dostane jen to, co si chci pamatovat – třeba David na nejvyšší hoře Balkánu.

Mazat za pochodu

„Fotkový minimalismus“ mi hodně usnadňuje i to, že už asi osm let fotím na dvou nebo třígigovou kartu. A zcela úmyslně odmítám pořídit větší, i když mě muž několikrát přesvědčoval, že cenově mezi nimi prakticky není rozdíl.

Mně ale vyhovuje, že se mi do foťáku během dovolené nevejde víc než nějakých 300 snímků (většinou ještě míň, protože mi běžně na kartě zůstávají i nějaké starší, které jsem dosud nestihla stáhnout). Pořád je to výrazně víc, než si představuji – i z nepochybně fotogenického Černobylu jsem zvládla udělat výběr o asi čtyřiceti fotkách…

Díky omezenému prostoru na kartě musím už během dovolené přemýšlet. Co stojí za vyfocení, co podle mě bude dané místo nejlépe vystihovat, zachycovat a připomínat (což jsou v mém podání často – k „radosti“ některých příbuzných – různá graffiti, pouliční nápisy, toulavé kočky, žebráci, omlácené lavičky, zborcené domy, divoce rostoucí slunečnice a podobně).

Není výjimkou, že už během cesty každý druhý večer procházím galerii a rovnou vehementně promazávám. Protože mi řada snímků, které se původně zdály zajímavé, přijde už i s tímto dvoudenním odstupem nicneříkající.

Jeden pokus, jeden výsledek…

Z toho důvodu jsem si docela oblíbila Instagram. Protože tam lidé nahrají jen jednu nebo dvě vybrané a většinou povedené fotky a ne celá alba o desítkách často duplicitních, rozmazaných, nepromyšlených záběrů, která vznikají jednoduchým kliknutím „hromadně uploadovat na Facebook“.

Z toho důvodu mě už od fotografických seminářů na žurnalistice láká analogové focení, protože bych svoji pečlivost a promýšlení snímků chtěla ještě víc vypilovat – a tvořit ještě míň zbytečných záběrů, které budou akorát zabírat místo na disku nebo v mobilu (a ne, fakt si nechci pořídit větší paměť – bordel ve fotkách mě odrazuje asi podobně jako bordel v kuchyni).

Můj druhý pokus, šero za zády a zjišťování, jak je to u Instaxu se světlem a stínem...
Můj druhý pokus, šero za zády a zjišťování, jak je to u Instaxu se světlem a stínem…

A jsem neskutečně vděčná, jak pozorného muže mám. V létě jsem zmínila, že až se mi povede něco našetřit, pořídím si polaroid, protože na něj pamatuju z dětství, protože po něm toužím už od léta 2013, kdy jsem jej na blešáku v Jerevanu nekoupila jen proto, že by se mi nevešel do krosny, a protože to spojí mé nadšení z retro věcí a touhu nejet na kvantitu, ale na kvalitu. Uplynul asi měsíc a hle, co jsem dostala k narození Bětky. Žádné šperky, na které příliš nejsem (a ty vkusné, které mi dělají radost, už mám), ale novotou vonící Instax a k němu film na krásných deset fotek. Ach ach, pokusy mohou začít!

Vychutnat mezní užitek

Poslední týdny jsem se přesto na svůj vkus trochu „urvala z řetězu“. Protože dítě spí, poprvé s kočárkem, já se šátkem, David se šátkem, dítě a za ním podzim, dítě kulící oči, dítě ve vaničce, dítě s plyšovou liškou. Vše poprvé. Vše megafotogenické.

Stejně ale na řadu malebně podzimních procházek dál cíleně vyrážíme bez foťáku i mobilu a je to ozdravující. A po večerech momentálně vybíráme vkusné a tak akorát velké klasické album, kam si každý měsíc nalepíme několik fotek – a o to víc si jich budeme užívat.

Protože jak nedávno poznamenala jedna bloggerka: Dokumentujeme snad vše a pořád. Já bych dodala, že někdy kvůli tomu zapomínáme koukat, co se děje, a užívat si to v reálném čase… Často platíme za profesionální fotografy. Nebo pořizujem mobily, které fotí líp než většina kapesních digitálů. Nebo vyrážíme ven s obří zrcadlovkou. To, co nafotíme, se ale k ostatním pak dlouhé měsíce nedostane, protože kdo by měl čas se tím kvantem probírat. Nebo kašleme na zpracování. Máme toho plné počítače, kde se vše hromadí v no name složkách a roky plynou…

A o devalvaci nebo klesajícím mezním užitku jakožto ekonomové něco víme, že.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s