Život s ještěrkou

Měsíc spolu

Čas letí jak vzteklej. Už je to měsíc, co žijeme ve třech. A Bětka se (dle moudrých časopisů) oficiálně posunula z kategorie „novorozenec“ do škatulky „kojenec“.

Na jednu stranu se mi tomu nechce věřit – jestli to bude podobně utíkat dál, za chvilku jí budem mávat cestou do školy. Na druhou stranu si už vlastně ani neumím představit, že to kdy bylo jinak. Že jsme tu bydleli sami, co jsme vlastně dělali, jaká to byla nuda spát osm hodin v kuse…

A jaké to tedy je?

Než na vás vychrlím svou ranní dávku optimismu, tak musím předeslat, že jsem rozhodně nebyla člověk, který by dlouhé roky dopředu snil o miminku a mateřstvím byl posedlý nejpozději od okamžiku, kdy na fotce z ultrazvuku poprvé zahlédl ten malý roztomilý flek.

Naopak. Až do poslední chvíle jsem příliš netušila, do čeho že to jdem. Občas na mě padla výčitka, že to prožívám mnohem míň dychtivě než (hlavně naše rodinné) okolí. Neuměla jsem si to úplně představit. Byla jsem už od počátku rozhodnutá i s malým dítětem aspoň pár hodin týdně pracovat. A cestovat. A vůbec nezabřednout do všech možných mimibazarů, kterým jsem se (s výjimkou pročítání referencí na kočárky a porodnice) i během těhotenství vyhýbala jako čert kříži. Moje zkušenosti s dětmi byly do té doby minimální. Nikdy jsem před tím nepřebalovala ani moc netušila, jak správně vlastně miminko držet. Většinu praktických věcí jsem si zjistila až „za pochodu“, v okamžiku, kdy jsem je potřebovala. Z cizích dětí (ať už vystavených na Facebooku nebo prezentovaných naživo) jsem nikdy nijak extra „netekla“, přišlo mi zábavné je pozorovat, ale to bylo zhruba vše…

… tolik pro čtenářky, které mají pocit, že aby si to člověk užíval, musí to mít v krvi odjakživa :-)

Bětka taky neví, co nás za dvě hodiny čeká, a hlavu si s tím nedělá
Bětka taky neví, co nás za dvě hodiny čeká, a hlavu si s tím nedělá

Těšit se, co přijde

První měsíc je samozřejmě jen první z mnoha. Takže je mi jasné, že se to může kdykoliv jakkoliv zvrhnout. A počítám s tím. Nic moc neplánuji, každý den i každou noc beru, jako by šlo o novou, neznámou knížku. Že se ukáže, co přinese, co z toho, co jsem si předsevzala, skutečně stihnu, kdy a kolik toho naspím, jak budu unavená a naladěná na konci.

Co je ale důležité. I když nemám očekávání (nebo možná právě proto), tak se toho nebojím. Vím, že to zvládneme, ať to dopadne tak, či onak.

Že pokud bude Bětka zrovna vzhůru nebo bude vyžadovat víc pozornosti, tak to nedělá naschvál a pořád to bude to báječné dítě k sežrání. Že se každý pláč zase utiší. Že únava nefunguje jen na nás, ale i na tu malou. Že na to nejsem sama a kromě nejlepšího muže mám i rodinu, která je ochotná pomoct.

Na každý den se těším, i když netuším, jak se vyvine. Stejně tak se vždy těším na to, až se ten spící drobek vzbudí, i když to znamená, že možná budu dojídat oběd jednou rukou, budu si muset snažit zapamatovat rozdělaný článek, abych všechny ty skvělé myšlenky do dalšího spánku nezapomněla, a mohla bych pokračovat.

Každopádně…

… je to skvělé. Ačkoliv jsem se nikdy nepovažovala za vyloženě mateřský typ, tak si to hrozně moc užívám.

Lidé, kteří „slibovali“, že to „bude peklo“, že se mně „minimálně na několik měsíců zastaví život“, neměli pravdu. Nebo možná měli, ale prostě jsme se odmítla na jejich vlnu „dítě znamená konec normálního fungování a všeho, co mě kdy bavilo“ naladit.

Ano, je to samozřejmě jiné. Velkou část svých činností přizpůsobují rytmu malé. Ale že se bude dítě chovat jako plyšák nebo dobře vycvičenej pes a člověk se mu bude věnovat jen ve chvíli, kdy se mu to bude hodit, by nečekal snad nikdo, ne?

dělba práce: Já budu jíst a Bětka koukat
dělba práce: Já budu jíst a Bětka koukat

I s miminkem se dá „domluvit“. Nebo lecco zvládnout s ním v náručí. Stejně tak jsem pevně přesvědčená, že pohoda a klid, které si nesu v sobě, přenesu i na něj.

I když spoustu hodin denně strávím „neproduktivně“ chováním, pozorováním toho, jak se ten piditvoreček snaží zvedat hlavičku nebo chytit plastovou chrastící kouli, nepřijde mi to, že bych ztrácela čas. Vím, že všechna láska a pozornost, kterou teď malé dáme, se nám vrací. Třeba právě tím, že je (zatím) spokojená a (zatím) spí. Každou noc minimálně šest hodin (samozřejmě s alespoň jednou, alespoň půlhodinovou pauzou).

Kromě toho ale navíc stíhám i

  • několik hodin týdně pracovat, editovat kolegům texty, pracovat na svých třech kapitolách do analýzy pro Svaz průmyslu, psát články pro Peníze.cz,
  • vařit a péct,
  • dělit se o své dojmy zde na blogu,
  • číst knížky,
  • přijímat rodinné návštěvy,
  • vycházkovat po okolí,
  • hrát před spaním (takže v osm večer) s mužem deskovky a pak se v šest ráno – jako první, hurá – odpočatě hnát z postele do koupelny a mít nefalšovanou radost, že než se probudila dcera, stihla jsem si umýt a vyfénovat vlasy, dát do myčky, poklidit obývák a s dvoutýdenním zpožděním odpovědět na různé zprávy,
  • učit se na ukulele (ok, toto probíhá v rámci „bavení“ dítěte).

A to vše bez toho, abych měla pocit, že jakkoliv šidím malou nebo že se za něčím honím na úkor svého odpočinku.

Zda to vydrží dál, se ukáže. Kdyby náhodou ne, budu mít aspoň radost a nádhernou vzpomínku, že dokud to šlo, vychutnala jsem tuto pohodu, jak to jen šlo, až na kost! :-)

A dál k tomu budu přistupovat s myšlenkou, že to zvládneme. Že i když to třeba bude výrazně náročnější, tak není důvod nechtít to mít hezké a nehledat cestu, jak si to užít.

Protože to je nakonec podle mě mnohem důležitější, než kolik věcí máte ve „výbavičce“, kolik jste toho načetly/i a jak dlouho (a zda vůbec) jste se před tím na tuhle roli ladily/i.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s