Život s ještěrkou

(Proč) naše měsíční miminko (ještě) nemá dudlík

Kdyby se na to za těch pár týdnů už několikrát neptali různí lidé, tak si ani nevzpomenu, že dudlíky existují.

Ano, během léta jsme jich několik pořídili. Protože pro nezkušeného rodiče je dudlík asi tak samozřejmou součástí miminka jako plínka nebo kočárek. A jsou jich plné drogérie, takže to byla i jedna z prvních věcí, které nám přišly pod ruku.

Ani jeden z těch dudlíků různých tvarů a barviček jsme ale ještě nevyndali z původního obalu.

S výjimkou první noci v nemocnici, kdy jsem byla ze všech těch dojmů, porodních i poporodních hormonů a zhruba 50 probdělých hodin dost zblblá, neschopná nějaké akce, a ve tři ráno tak uvažovala, jak by bylo fajn mít tohoto pomocníka (což jsme ovšem neměli), jsem se ještě ani jednou neocitla v situaci, kdy bych si říkala: „Teď by se ten dudlík hodil.“

Důležitá poznámka:

Naprosto respektuji, že to každý rodič dělá po svém. Stejně tak je mi jasné, že spoustě z nich nejspíš právě dudlík hodně pomohl – ať už k odpočinku, uklidnění miminka nebo čemukoliv jinému.

A i když budu za chvíli psát o tom, proč dudlíky NE, tak je možné, že se to v průběhu času změní. Kdyby nastala situace, která by jinak řešit nešla, tak některý z těch, co máme, rozbalíme…

Aktuálně to ale není na pořadu dne.

A to, že jsme dudlík zatím nepotřebovali, není jediný důvod, proč se tyto silikonové věci válí nedotčené ve skříni. Postupem času jsem došla k názoru, že dokud to půjde, tak dudlík ani používat nechci. A stejně tak odmítám, aby ho malé strkal kdokoliv jiný. A budu se snažit dělat co možná nejvíc pro to, aby Bětka podobnou věc nepotřebovala ani výhledově.

A to ze dvou, pro mě stejně důležitých důvodů.

1. Důvod praktický – kojení

Dudlík se saje jiným způsobem než prs. Nejde jen o tvar (zatímco u dudlíku si dítě logicky bere jen savičku, u prsu by se mělo přisávat i na dvorec, nejen na bradavku), ale taky o způsob sání. U dudlíku hýbe miminko jazykem i pusou jinak.

K čemu to vede? Při kojení může začít být zmatené. Nepůjde mu to, protože bude sát špatně. Bude méně efektivní, v horším případě ztratí zájem úplně. Konkrétní příběhy o tom, jak se dobře rozkojené miminko po nasazení dudlíku zhoršilo, až skončilo na nutrilonu, jsem už slyšela. Podle laktační poradkyně se to sice dá zpětně napravit, ale zabere to spoustu úsilí, času i peněz. Zbytečně!

V „lepším“ případě se miminko bude kojit dál a „akorát“ to možná bude pro ženu mnohem nepříjemnější. Nebo bolestivé. Možná s nějakým tím poraněním. Protože se dítě začne blbě přisávat (pouze na bradavku, po vzoru dudlíku). Což pro matku asi nebude zrovna velkou motivací pro to, aby chtěla kojit hodně a co možná nejdéle.

A já jsem obrovsky ráda za to, že se kojení zatím tak krásně daří. Že se rozběhlo hned od prvního dne bez problému. Že s sebou nenese žádné komplikace, ačkoliv je Bětka dost žrout.

A dokud k tomu nebude vážný důvod, tak nám to nehodlám gumovým výmyslem kazit.

Maximem je pro mě v tomto případě krmení z lahvičky v době, kdy budu výjimečně někde mimo a na řadu přijdou zmražené „zásoby“.

2. Důvod psychický – respekt k dítěti

Několikatýdenní miminka nebrečí proto, že by měla období vzdoru. Ani proto, aby nás naštvala. Ale čistě proto, že to je jejich jediný způsob, jak dát najevo: „Já jsem tady a něco není v pořádku“. Jak dát najevo, že něco potřebují nebo že je něco trápí.

Může to být hlad a žízeň, mokrá plenka, zima či horko, pocit osamělosti, nevyhovující poloha, špatný sen či nějaká vzpomínka z doby porodu. Nebo taky může vycítit, že v pohodě nejsou rodiče, což se na něm projeví. Ale vždy je tam nějaký konkrétní důvod.

A jeho nejbližší by se jej měli snažit rozpoznat a reagovat na něj. Být u miminka. Pochovat jej. Hladit jej. Mluvit na něj. Přiložit k prsu. Zazpívat mu. Naslouchat mu.

Bětce chci naslouchat a ne jí „zavírat pusu“

Snažit se mu pomoct a dát najevo: „Jsem tu pro tebe a zajímáš mě.“

Možná někomu přijde moc abstraktní nebo alternativní přístup „domlouvat se s miminkem“. Ale osobně mu věřím. Věřím tomu, že i když je miminko malé a neumí mluvit, tak nám rozumí, vnímá, co děláme a říkáme. Z toho důvodu se snažím k Bětce mluvit jako k dospělému. Jasně a srozumitelně jí vysvětlovat věci. Přistupovat k ní jako k partnerovi a ne k „ťuťuňuňu blbečkovi“. Ale o tom třeba víc někdy jindy.

Každopádně mi tento přístup velí být empatická. Snažit se poznat, co miminko ve chvíli, kdy pláče nebo když mu trvá usínání déle, ještě potřebuje a jak mu mohu pomoct.

A nic z toho dudlík neřeší!

Ostatně víte, jak se říká dudlíkům třeba na e-shopech? Správně, šidítka.

V okamžiku, kdy by malá brečela, třeba proto, že potřebuje ještě blízkost někoho z nás, a já jí „ucpala pusu“ dudlíkem, jí tím vlastně řeknu: „Nechci ti naslouchat. Tvoje potřeby mě nezajímají. Hlavně už buď co nejdřív ticho.“

Srozumitelnější to možná bude, pokud použiju trochu dospělácké analogie. Představme si, že se nám stalo něco nepříjemného. Někdo nás obtěžoval, byl na nás sprostý, nějaká nespravedlnost v práci… Jdeme za partnerem, chceme mu to říct, pustit to ze sebe, slyšet něco pěkného, nechat se obejmout. A on řekne: „Sorry, ale teď nemám čas, musím běžet. Tady máš panáka, kopni ho do sebe a bude ti líp.“ A nechá nás tam.

„Uklidňování“ miminek dudlíkem mi přijde hodně podobné.

Poprvé, podruhé bude možná nešťastné či zklamané, že jsme ho odbyli. Pak si zvykne. Přestane se o své potřeby hlásit, protože bude vědět, že to stejně nemá cenu. A tak nějak intuitivně cítím, že z tohoto vyrůstá celá ta řada neasertivních lidí, kteří v dospělosti dusí věci v sobě, snaží se všemožně vyhovět druhým, bojí se mluvit o tom, co opravdu chtějí, a často o tom ani nepřemýšlejí.

A zároveň. Osobně v této cestě ani nevidím logiku. Co jiného je teď v prvních měsících úkolem nás, nejbližších, než být miminku poblíž a dodávat mu pocit jistoty?

And last but not least. To, že „kvůli“ životu bez dudlíků věnuji miminku nejspíš několik hodin života navíc, nevnímám jako ztrátu času. Ale spíš jako jeden z mnoha vkladů do našeho dlouhodobého vztahu a toho, jak sebevědomý a spokojený člověk jednou z Bětky vyroste.

1 komentář: „(Proč) naše měsíční miminko (ještě) nemá dudlík“

  1. Ahoj, pěkný článek, souhlasím. Jen se chci přidat s komentářem k těm co taky dudlík nepoužívali. Já jsem ho Elišce teda chtěla dát, protože na začátku jsem byla trošku zmatená že by chtěla tak často kojit (po hodině) a taky třeba v autě (kde pořád brečela) a nebo když jsem potřebovala posunout třeba kojení o pár minut (než najdu vhodné místo ke kojení např. ve městě). Ale ona ho nechtěla :D prostě ho za minutu vyplivla. Tak mě už od začátku vychovává :) Takže teď má dudlíky, co mi zbyly ve skříni na hraní. Až v pozdějším věku mě trošku štvalo že si s prsy hraje a nepije,ale to je úděl dlouhodobého kojení ;) Mějte se hezky!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s