Everyday life

Dávat radost a poslouchat druhé

Měsíc do Vánoc, takže ještě víc než normálně dávám pozor, o čem mí blízcí mluví. Ať už se mnou, na internetu nebo s někým okolo. Co je zajímá, co řeší. Nejlepší tip, jak zjistit, co jim dát.

Dárky vybírám, nakupuji, balím i dávám hrozně ráda. A od té doby, co mám na to čas (tedy žádné zkouškové a dvouškolové maratony začínající obvykle už v půli prosince) a peníze (vím, že kreativní lze být i skoro zadara, ale s objemem peněženky přece jen rostou i možnosti výběru), si tento proces vyloženě užívám. A většinou dostávám nadšené reakce, že „přesně toto bylo ono“ a „týjo, to je super, to by mě absolutně nenapadlo, ale trefila ses dokonale“. Na což jsem pochopitelně pyšná.

Jak to tedy dělám?

Jak už jsem zmínila na začátku, je to naprosto jednoduché. Naslouchám druhým a dávám pozor na to, co dělají, kupují a říkají.

Protože každý z nás přirozeně rád mluví o tom, co ho zajímá.

Protože každý z nás přirozeně nakupuje ty věci, které se mu líbí a které skutečně používá.

Protože každý z nás se ve volném čase přirozeně věnuje právě tomu, co ho naplňuje.

Protože každý z nás přirozeně chodí na místa a akce, které ho baví.

A všechno toto je to ONO.

Stejně tak každý z nás občas někde utrousí, co by si jednou rád pořídil nebo kam by šel nebo co by zkusil. Nebo si postěžuje, že s něčím není spokojen tak, jak by si představoval, že mu něco chybí…

Pak si dělám buď rovnou konkrétní poznámky a nebo „seznamy“. Seznamy koníčků a témat, která jsou pro dané lidi důležité. A přemýšlím, co konkrétního by u každé z těchto věcí šlo vymyslet. Procházím internet. Jednak eshopy a hledám, co s „danou tématikou“ objevím, ale stejně tak třeba i specializované weby a blogy, které primárně nejsou zaměřeny na prodej zboží, ale hlavně na lidi, které ono téma zajímá. Často právě tady najdu řadu dalších nápadů.

Ne vždy to musí být super sofistikované. Ani za každou cenu megaoriginální.

Když vím, že někdo používá jednu oblíbenou značku kosmetiky a vše ostatní mu pak roky stojí v poličce neotevřené, tak mu to prostě nutit nebudu. Atd. Řada lidí má konzervativně rádo „to svoje“ a potěší je právě to, že to druzí zaznamenali.

Stejně tak chce spousta lidí každý rok „tentýž“ dárek – moje rodina například nástěnný kalendář s našimi fotkami. A přímo si o něj řeknou. A pokud by chyběl a místo něj přišel nějaký krásný, drahý experiment, byli by prostě zklamaní.

Samozřejmě že u někoho je to jednodušší a u někoho méně. Někteří lidé „oplývají“ konkrétnějšími zájmy, jsou (hyper)aktivnější a extrovertnější, takže víte, co pořídit, i když jste je půl roku neviděli. Zatímco u dalších blízkých si nevíte rady, ani když je potkáváte pravidelně a máme pocit, že je znáte skvěle.

A právě proto je důležité pozorně poslouchat. Nechat je mluvit, aby vám „napověděli“, čím je potěšíte.

Stejně tak brát vážně to, co říkají. I když se vám daná přání možná nezdají a sami byste si představovali něco úplně jiného – hmatatelnějšího, originálnějšího…

Typicky třeba situace, kdy opakují, že skutečně nic nechtějí a postačí jim peníze (třeba na svatbu, cestování…) nebo jedna konkrétní věc (já si takto třeba kdysi přála „ekonomickou knihovničku“ od Holmana), tak to vzít v potaz a neházet toto přání pod stůl s tím, že: „on je jen zbytečně skromnej, něco pořádného mu přece dát musím.“ Často to pak vede jen ke zklamání. Obdarovaný dostane něco, s čím si skutečně neví rady a co nebude používat, je mu líto dárce, že zbytečně vyhodil peníze a přitom to myslel dobře. Dárce může být logicky zase zklamán, že chtěl udělat radost a ono nic.

O podobných nedárcích jsem už psala zde

Základem je skutečně poslouchat druhé. Výběr dárků je pak najednou ohromně jednoduchý a skoro u každého nápadu pak hnedka s jistotou vím, zda to bude trefa, nebo ne.

Stačí průběžně s druhými mluvit, zajímat se o ně a mít uši otevřené dokořán.

A vyplatí se to.

Tu největší radost pak často udělá zdánlivá drobnost.

 

Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.

Víte, jaká je naše oblíbená značka vína? Můj táta to slyšel jedinkrát – během večerní hry na svatbě. Ale po roce a čtvrt nám ho dovezl. Australského klokana. Samozřejmě Merlota – odrůdu si zapamatoval též. To víno není nijak extra kvalitní, vztah k němu máme jen proto, protože nám s mužem připomíná studentská léta a začátek našeho vztahu (kdy jsme neměli ani (na) vývrtku). Ale tento dárek k svátku fakt hodně potěšil. Ne proto, že nám něco přibylo do baru. Nebo že si dopřejeme gastronomický zážitek. Ale právě proto, že nás někdo takto zná, poslouchal, co o nás zmínili druzí, uložil si to do paměti…

A nebo ta historka, kterou jsem zde už jednou zmiňovala. Jak jsem při věšení prádla a hromadou dalšího nedůležitého plkání velmi neurčitě prohodila, že až mi jednou zůstanou nějaké peníze nazbyt, pořídím si polaroid. A měsíc na to mi muž daroval za narození dcerky Instax.

Minimálně stejně jako ten strojek, z něhož lezou retro fotky, mě opět dojalo, že někdo vnímal to, co říkám. A rozhodl se to vzít mnohem vážněji, než jsem v daném okamžiku brala já.

Tak nám přeji, abychom se podobně spokojeně cítili i letos, ať už jako dárci nebo jako obdarovaní.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s