Cestování, Život s ještěrkou

S dvouměsíčním dítětem na cestách? 10 postřehů

Máme za sebou první výpravu s ještěrkou, a to hned pořádnou. Za tři dny jsme autem urazili 700 km, navštívili 7 různých měst, stihli 7 návštěv a celkem viděla Alžbětka asi 22 nových lidí. Dvakrát jsme spali na cizím místě a vždy to dopadlo úplně bez problému. Během přejezdů jsme překonali tři škytavky, třikrát jsem vyzkoušela kojení v autě a jednou i přebalování.

Naučili jsme se využít každý centimetr našeho kufru tak, aby se tam kromě kočárku, milionu dětských propriet a našich skromných zavazadel vešlo i „hnízdo“, ukulele a hromada vánočních dárků, které průběžně ubývaly a pak zase přibývaly.

Malá zvládla cestu naprosto na jedničku. Totálně ji obdivuji, protože já i David přijeli značně vyčerpaní (a byli bychom stejně, i kdybychom obdobný výlet absolvovali jen ve dvou).

Všechny další výjezdy, které výhledově plánujeme, by ale proti velké „Tour de Morava“ měly být lážo plážo, tak jsem aspoň zase o něco plnější jistoty, že to zvládneme.

A co dalšího jsme během cesty zjistili a zažili?

1. Bětka není jen „mimino, které bychom tahali s sebou“. Je to parťák. Jeden ze tří členů naší výpravy, který k nám patří. Když bylo kolem příliš mnoho nových lidí, koukala po nás vždy s důvěrou, že nás má někde poblíž a že když toho bude už moc, „vysvobodíme“ ji. Zároveň mám pocit, jako bychom takto cestovali odjakživa. Krásně jsme sladili tempo, které nám navzájem vyhovovalo. A až mě fascinuje, jak moc se podobá tomu dřívějšímu.

2. Společné spaní s miminkem je super. Je to ještě o level pohodovější, než když miminko usne u kojení vleže a pak jej teprve přendáváte do postýlky. Takže obě noci proběhly v naprostém tichu a ke spokojenosti všech.

3. Malá je po nás zvědavá a společenská. Pokud ji někdo nedrží vyloženě s nejistotou, moc ráda se nechává chovat i okukovat cizími lidmi, a to i ve chvíli, kdy se jí oči klíží únavou. To má tu nevýhodu, že i kdyby chtěla spát, tak dokud jí nevyrobíme skutečně klid, místo, kde si bude moct lehnout, prostředí bez dalších nových podnětů, prostě nezabere. Co kdyby jí něco uteklo, že!

4. Příště místo poloviny dárků koupíme jeden film do Instaxu navíc. Společná fotka s miminkem, která hnedka vyjede a kterou doplníte osobním vzkazem, totiž vyvolala poměrně nadšení.

5. Bětčin odpor k lahvičkám musí být vážně velký, protože celý můj firemní vánoční večírek raději prospala. Takže jsem stihla i krátkou „afterparty“ v Plamínku. Na „utišovací prostředky poslední záchrany“ jako šátek nebo ukulele nedošlo během těch tří dnů vůbec.

6. Cestování v zimě a neustálé vystupování, nastupování a přemisťování se z auta někam dovnitř obnáší ty radosti, které má každé dítě (nebo minimálně to naše) „hrozně rádo“ – oblékání čepičky, balení do svetříku a deky a následné situace, kdy malá řve, že je jí vedro a že ji to i na tu chvíli děsně irituje, a do toho do vás co chvíli někdo okolo valí, jak miminko i během těch deseti vteřin přesunu umrzne a že jste ho na těch několik kroků měli ještě narvat navíc aspoň do kombinézy.

7. O témata ke konverzaci se nemusíte starat. Dítě to jistí! Můžete se spolehnout, že vše, na co jste dávno zvyklí a nijak vás nevyvádí z míry, dokáže vyvolat nadšení i několikaminutovou diskuzi. Toho, že je dítě dva dny nemyté a začíná smrdět jako vánoční bezdomovec, si nikdo naopak ani nevšimne.

8. Pokud nehodláte u daného hostitele přespávat, tak se připravte, že dobrou polovinu lidí hluboce zklamete tím, že „už se zase chystáte jet“. A ne, argumenty, že vás za hodinu čekají jinde nebo že dítě bude unavené (nebo že už je unavené, což nezřídka podporuje zoufalým zíváním, padajícíma očima, které se za stále bezradnějšího kňučení snaží držet otevřené, viz bod 3), jen málokdo bere vážně. Takže počítejte s tím, že budete neustále za zlého „führera“, který kazí rodinnou pohodu tím, že si klepe na hodinky.

9. Miminko umí být v autě klidné, i když zrovna nespí. Nesmí ale škytat nebo mít hlad. Hraček příliš netřeba – pokud má vlastní ručičky a dečku na olizování. V nehorším případě upoutáte pozornost barevným štěrchadlem nebo vlastní rukou. Mě se Bětka během jednoho hodinového přejezdu držela za prst jako klíště celou dobu, ale to jí ke štěstí stačilo.

10. Všichni tři se mezi sebou dokážeme domluvit. Já s Davidem samozřejmě už dávno a teď se učíme naslouchat i Minibětce, pozorovat, o co si zrovna „říká“, a reagovat na to. A zároveň vysvětlovat, že občas něco jinak prostě nejde – třeba když padá v autosedačce únavou, hlad už nemá, ale je nešťastná a zmatená, protože takto přece není zvyklá usínat… Tak jí vysvětlit, že domů je to ještě přes hodinu, že to dojet prostě musíme a že pro ni bude nejlepší, když zavře oči a zkusí odpočívat, i když jí to přijde neznámé a divné, jinak bude ještě vyčerpanější. A mám pocit, že to chápe. Že pokud jí můžeme nějak pomoct, rádi to uděláme. Že jí nic neděláme naschvál. Že ji s sebou nevozíme jako „zavazadlo“, které se musí přizpůsobit nám dvěma a které případně „necháme vyřvat“. Že když zrovna není v pohodě, tak v tom jedeme společně. Myslím si, že to ví.

1 komentář: „S dvouměsíčním dítětem na cestách? 10 postřehů“

  1. Teri jste dobrý! Toto bych poslala všem, kteří tvrdí, že s dětmi nejde nic dělat. Všechno jde, ale musí člověk chtít a sladit se. Jen tak dál :-)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s