Život s ještěrkou

Minialžbětí fotoalbum

Obrázky z dětství. Představa, jak tehdy vypadali lidé okolo a taky náš domov, kočárek, hračky. Já tuto představu mám – a předpokládám, že stejně tak kupa dalších lidí mé generace – díky obřím albům plným černobílých, doma vyvolávaných fotek.

Stejnou vzpomínku jsme se rozhodli vytvořit i Bětce. Aby měla jednou všechny důležité momenty pohromadě. Temnou komoru si doma sice neděláme, občas fotíme na mobil a většinou dáváme přednost barvám. Pořád ale bude mít čím listovat a bude vědět, kdy se co přesně událo – bez toho, aby se musela probírat hromadou digitálního materiálu, u kterého si už nikdo dávno nebude pamatovat, že jej vůbec pořídil. Natož za jakých okolností.

Je to tak trochu návrat zpátky. Jak už jsem ale zmiňovala v jednom starším článku, přijde mi smysluplný.

Všichni máme stále dokonalejší mobily, které stojí více a fotí lépe než leckterý digitál. Neomezuje nás počet fotek na filmu, pomalý internet při stahování, ani příliš malé uložiště. A k čemu to vede? Počítače a fotogalerie v mobilu nebo na disku máme zahlcené stovkami a tisícovkami fotek. Většinou jsou nevytříděné a nepojmenované, každá se tam vyskytuje třeba desetkrát (taky často fotím jeden záběr víckrát, abych měla jistotu, že se aspoň jednou podaří). Dobrá polovina z nich rozmazaná, nezaostřená, s mizernou kompozicí… neořezaná, nezazoomovaná a lidem roste z hlavy vše možné.

Pokud pominu, že nikdo nevíme, jestli za nějakých 10, 20 nebo třeba 40 let budou fungovat dropboxy, onedrivy, google drivy, naše současné pevné disky, flešky, cédéčka, Facebooky a jiná místa, kam teď ta kvanta fotek ukládáme, tak si moc neumím představit, že by měl vůbec někdo chuť se jimi prohrabovat.

Začali jsme tedy vybírat ty nejlepší. Které stojí za zapamatování. Za první tři měsíce jich je asi 60 (s tím, že z úplně prvních dní jsme brali jako výjimečné de facto všechno :-) ).

Nejen proto, aby ty vzpomínky měly nějakou hmatatelnou podobu. Aby to nebyly stovky bezmyšlenkovitě naflákaných fotek, ve kterých pak bude nutné sáhodlouze hledat. Ale také proto, aby měly osobní charakter. Aby šlo o vzpomínky, kterým jsme věnovali trochu víc času než „zmáčknout tlačítko a kliknout na upload“.

Protože bylo třeba vybrat, koupit a vyzvednout album. Chtěla jsem klasické velké, kam půjde nalepovat fotky různých formátů a psát popisky. Prošla jsem Fler a různé malé prodejce, kteří tvoří originální a vkusné, leč většinou i dost drahé věci, prohlédla desítky různých alb a nakonec jsme skončili u Foto Škoda, kde byl poměr kvantity (tedy rozměrů a počtu stran), vzhledu a ceny nejlepší.

Pak jsme procházeli fotky a vybírali, které z nich nechat vyvolat. Výsledné snímky trochu doeditovávali. Jeli je vyzvednout.

Poté samotné lepení, které bylo docela piplačka. Nedělní půlodpoledne, kdy jsme si povídali, popíjeli čaj, střídavě chovali miminko, vymýšleli kompozici snímků a smáli se (třeba když David omylem začal lepit na ten průhledný papír mezi stránkami).

A nakonec popisky, které jsme k fotkám střídavě dopisovali, aby v albu byly postřehy a komentáře nás obou.

Albem jsem už od té doby listovala několikrát. Každou fotku znám nazpaměť. A hrozně moc už se těším, jak budeme průběžně doplňovat další snímky, jak je jednou budeme poprvé procházet i s dcerkou, a jak v něm bude od prvních okamžiků zachycen minialžbětí příběh.

2 komentáře: „Minialžbětí fotoalbum“

  1. Skvělé :) Jsem ohledně retence digitálních dat trochu optimističtější, protože klasicky se to děje tak, že technologie se mění, ale uživatel ta data postupně migruje z média na médium, stejně tak by se to dělo u gigantických cloudů jako ten od Googlu. Na druhou stranu je to risk, ano, a fotoalbum je něco hmatatelného. Tam zase hrozí risk třeba požáru. Když dříve hořelo, co si s sebou ideálně vezmeš, pokud máš čas? Fotky, protože je máš jen jednou a jsou nenahraditelné. V případě cloudů se toto nestane. Nicméně i cloud je riziko, protože je to centralizované řešení a centrum může… třeba odpadnout (i když Google je Google, tam snad jedině, že by se naše země třeba nějak hodně pohádala s US nebo tak :D nějaká geopolotická katastrofa), tady je pak dobré řešení decentralizace a to je to, co vlastně děláš už teď: zajistit, aby digitální fotka byla náhodně na mnoha různých počítačích buď po republice nebo po světě. Když ti selže cloud, tak např. víš, že všechny fotky v podstatě jsou u mě v počítači (většinou) nebo třeba i u maminky a u spousty dalších lidí. Pak mnoho z těchto lidí (zvláště v naší rodině) si z nich dělá vlastní fotoalba… a hleďme: decentralizace funguje! ;) A zachraňuje ztracené…

    Ale velice toto dílo obdivuju. Je to tak trochu jako tvořit vlastní knihu a mám tvůrčí činnost rád. Na tyto Vánoce jsem se rozhodl něco pro někoho za dárek vytvořit (i když už na poslední chvíly) a vytvořil jsem babičce knihu. Jo, bylo to něco stáhnutého z uloz.to, ne můj originální obsah, ale bylo to 250 stránek, které jsem doma vytiskl na své tiskárničce, ručně je pak několik hodin šil dohromady, z velikých kartónů z krabice vytvořil obal a nakonec z toho byla docela hezká hardcover kniha :P A člověka to potěší. Takže tvému nadšení naprosto rozumím :)

    I když je pravda, že nevýhoda těch buď lepicích alb (nebo těch, které si necháš vytvořit u fotofirmy, kde jim pošleš fotky a oni ty fotky natisknou přímo na ty stránky, tak, že máš jakoby „profesionální knihu“ fotoalbum) je, že fotky nejdou jednoduše sdílet a naše generace ještě občas ráda z alba fotku vytáhla pro nějaké účely :) Ale tady zase funguje ten elektronický originál… takže, možná ani toto nakonec nevýhoda nebude :)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s