Everyday life

Rok plný rozvoje. I když nakonec trochu jiného

Loňský leden jsem v práci zahájila tím, že jsem vypisovala, kdy si v daném roce vyberu kterou dovolenou. Takže jsem se cestovně naladila na dalších 12 měsíců dopředu. V létě jsme třeba chtěli do Íránu.

Ty nejstudenější lednové dny jsem strávila v prosluněné Andalusii na tuze inspirativním seberozvojovém kurzu. I když jsem to nečekala, dost jsem se o sobě dozvěděla, udělala si jasno ve svých profesních prioritách. Dostala jsem užitečné rady a tipy, měla konečně čas uvažovat nad tím, kam se můj pracovní život ubírá a jak moc to je v souladu s tím, co mi jde nejlépe. Vytříbila jsem si, čemu se chci věnovat, a udělala si kariérový plán na další měsíce.

Ze svých plánů a nových nápadů jsem ale stihla jen zlomek. Týden po návratu jsem zjistila, že poslední čtvrt rok už strávíme ve třech, takže myšlenky na nějaký pracovní rozvoj byly odloženy na neurčito. Jednoduše na ně najednou nebyly čas, prostor ani nálada.

Pořád zde ale své španělské zápisky, SWOT analýzy a „to-do-listy“ mám a hodlám se k nim vrátit. Protože jsou aktuální i po roce.

A těch 11 měsíců rozhodně nebyl ztracený čas!

Místo profesního rozvoje jsem se totiž neplánovaně intenzivně věnovala tomu osobnímu.

I když jsem to neměla nijak programově v úmyslu, tak jsem si během dalších měsíců udělala v životě i hlavě takový pořádek jako nikdy před tím.

Jednak proto, že během těhotenství jsem se zkrátka naučila víc myslet na své potřeby a poslouchat svůj vnitřní hlas (a ne pesimismus a nevyžádané rady kdekoho okolo). Zároveň jsem už od počátku šla do tohoto nového „projektu“ s přesvědčením, že pokud chci, aby vše probíhalo hladce, abychom si to všichni užívali a aby miminko bylo v pohodě, musím být v pohodě především a hlavně já.

Přestala jsem ještě víc dělat věci jen proto, že se to čeká a je to slušnost. Začala jsem víc říkat: Ne, děkuji. Nevysvětlovat, když je to zbytečné. Jít si za svým, i když bude občas někdo okolo brblat.

Přestože jsme nakonec Írán odpískali, doma jsme prvních devět měsíců tohoto roku rozhodně neseděli. A právě čas na cestách a na výletech byl pro mě ten nejpohodovější a nejodpočinkovější. Ať už to bylo větrně-deštivé, leč rozkvetlé a mnou milované Skotsko, letní roadtrip na koláč do Lince, za vedrem do Štýrského Hradce, po němž následovaly výšlap na sopku a ochutnávání guláše (a trochy ryzlinku) u Balatonu, courání se po Budapešti a Bratislavě a nakonec návštěva rodiny na Moravě, nebo hromada malých cest po Česku a procházek po Dívčích Hradech za barákem. Chození pomáhalo odpočívat mému čím dál tím namáhanějšímu tělu, čistit si hlavu, a v neposlední řadě jsem si tak užívala cenné a ničím nerušené chvíle s mým mužem.

Začala jsem se věnovat józe. Naučila jsem se vědomě relaxovat, dýchat, vnímat a respektovat vlastní tělo, pomáhat mu zvládnout všechny změny a věnovat se mu, protože za to, co dokázalo, si to prostě zaslouží.

Správný dech a úsměv byly dvě věci, díky kterým jsem prožila krásný a přirozený porod, na němž nebylo nic strašlivého ani traumatického.

V hlavě jsem si také prošla vztahy se všemi mými blízkými, především s rodinou (u přátel nebo kolegů mě kupodivu nenapadlo prakticky nic, co by mě z dřívějška nějak tížilo nebo mě nutilo se k tomu vracet).

U každého z nich jsem si vybavila všechny okamžiky, na které vzpomínám nerada. Křivdy. Momenty, kdy mi daný člověk ublížil, nepochopil mě, zachoval se ke mně nějak nefér. Odpouštěla jsem. Hledala souvislosti. U každé zkušenosti, kterou jsem do té doby viděla hlavně negativně, jsem si probrala, co konkrétního mi ten zážitek dal. Co jsem se právě díky němu naučila, kam mě to posunulo. Uvědomila jsem si, kolik skvělých setkání, cestovních zážitků, (nejen pracovních) příležitostí, ale i třeba mého současného přístupu k životu by jednoduše nebylo bez toho, kdybych někdy v minulosti nedrhla hubou o zem, kdybych se v určitých okamžicích nemusela zklamaně spoléhat jen sama na sebe, byť to tehdy bylo sebenáročnější…

Řadu věcí jsem už věděla, u spousty z nich bylo ozdravující vidět najednou to propojení s něčím, za co jsem teď ráda. Přijala jsem myšlenku, že ať mě kdokoliv z mých blízkých někdy nějak zklamal, tak to nebylo se zlým úmyslem. Zbavila jsem se tak všeho špatného, co někde ve vzpomínkách více či méně probublávalo. Ozvala jsem se těm, kteří jsou pro mě důležití, a příjemně si s nimi popovídala. A měla z toho radost.

Možná to vyzní příliš zjednodušeně, ale k porodu jsem šla s čistou hlavou. S tlustou čárou za vším nepříjemným. S pocitem, že se vším, co mě ještě z minulosti více či méně žralo, jsem se srovnala.

Šla jsem k němu naladěná s tím, že proběhne krásně. Že v mé hlavě už není nic, co by mě brzdilo.

Od prvních hodin, co se Bětka narodila – ne, vlastně už od těhotenství – jsem věděla, že mateřství bude prima, že toho budeme spoustu podnikat, že se s miminkem vždy dokážeme domluvit a že se stane naším novým parťákem. I díky tomu bylo těch devět měsíců vážně skvělých. I díky tomu je to skutečně super i teď.

Rok 2017 možná nebyl tolik dobrodružný a akční jako ten předchozí. Pokud jde o profesní rozvoj, tak kromě jednoho vystoupení v rozhlase, tří kapitol do odborné studie, prezentace na konferenci Svazu průmyslu a několika povedených článků, na něž jsem skutečně pyšná, jsem se spíš tak nějak ze setrvačnosti snažila poctivě a kvalitně zvládnout to, co bylo třeba, a na větší ambice mi prostor moc nezbyl. Ať už kvůli časté únavě nebo jiným prioritám. 

Mnohem víc energie jsem věnovala svým potřebám a vnitřnímu klidu.

A tato cesta byla myslím stejně dlouhá a zajímavá, jako kdybych si zvládla našetřit na zaoceánskou letenku. A navíc vím, že z ní budu čerpat i letos a ve spoustě dalších let!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s