Everyday life

Úspěch, ten jsme všichni chtěli

„A ty teda zvládáš i dál pracovat?“ Ptají se mě lidi od chvíle, co se narodila Bětka. „Jo, tak deset, dvanáct hodin týdně zatím bez problému… Stihla bych i víc, ale to mi už zase přijde zbytečný.“

Radši ještě nějakou tu hodinu Bětčina spánku věnuju nicnedělání s mužem, pečení, každodenní józe, němčině. A nebo třeba tak jako teď přemýšlení, kdy jsem k tomu nastavení „že se nepotřebuju honit a neustále něco dokazovat“ vlastně došla.

Od mala jsem byla vedena k výkonu. Prvorozené dítě, první vnouče, které navíc zhruba od chvíle, kdy začalo mluvit, jevilo známky nadprůměrné inteligence.

Už od dětství mi naši malovali obrázky, čím vším můžu se svou hlavou jednou být. Tak třeba právničkou. Nebo podnikatelkou. To v devadesátkách frčelo a na maloměstě šlo o ty nejzářivější představy úspěchu.

Samozřejmě jsem byla vedena k samým jedničkám, navštěvovala postupně asi dvacet kroužků, abych rozvíjela všechny možné talenty. Hromada diplomů z různých vědomostních olympiád se nám v obýváku kupila a o tom, že půjdu na vysokou, měli všichni jasno dlouhé roky dopředu.

Když k tomu došlo, tak mé „kariérní sebevědomí“, které do té doby úspěšně upevňovali příbuzní, učitelé i hromada lidí okolo, trochu opadlo. Vyniknout na maloměstě a na škole s 20 tisíci studenty je přece jen rozdíl.

Běžná zábava po práci...
Běžná zábava po práci…

Postupně se to však dařilo. Ke konci vysoké jsem se už s většinou docentů a profesorů bavila spíš jako s kolegy. I při studiu dvou škol jsem si zvládla najít práci v ekonomické rubrice respektovaného média. Jako novinářku mě experti z finanční i akademické sféry uznávali. Alespoň dle jejich vlastních ohlasů. Byla jsem na několika služebkách v cizině, povedla se mi řada článků a analýz, jež četly stovky tisíc lidí. Bylo to prima.

Asi nejlépe to vystihl kamarád Fabio, který mi v červnu 2011 při loučení s naším litevským studiem napsal do památníčku: „I am sure you will have an amazing future.“

Úžasnou budoucnost skutečně mám. Nakonec ale možná jinou, než řada lidí (včetně mého kdysi super-ambiciózního já) očekávala.

Během posledního roku v Economii jsem odmítla asi sedm nabídek od konkurence, která se mě snažila přetáhnout. Nějakou změnu jsem ovšem chtěla. Částka na výplatnici sice postupně rostla a já si přišla čím dál tím víc jako odborník na svá témata, spolu s tím ale přibývalo stresu a pracovní záběr se kvůli šetřivé politice v médiích neustále rozšiřoval. Potřebovala jsem zpomalit, víc se zaměřit na „to svoje“, ne se jen hnát čím dál tím rychleji dál a jako sněhová koule toho na sebe víc a víc nabalovat.

Nakonec jsem zakotvila v malé moravské firmě, kterou skoro nikdo neznal – ačkoliv dělá odborné a v Česku jedinečné věci. Poznala jsem spoustu lidí, od kterých se mám dál co učit a kteří by všemožné hojně citované experty hravě strčili do kapsy. Většina z nich je ale neskutečně skromná, v klidu si dělá na svých projektech a o žádnou „slávu“ nestojí.

I když jsem se za tu dobu podílela na několika studiích a pracuji ve svém oboru víc než kdy před tím, tak se to dřívější tempo jednoznačně zpomalilo. Už nesytím několikrát týdně Twitter „objevy“, které by se šířily napříč republikou. Nechodím na obědy s řediteli a analytiky, nedostávám desítky reklamních dárečků kvůli snaze urvat si alespoň malý štěk v článku, ani několik lahví vína před každými Vánocemi jako dík za skvělou spolupráci.

Zato mám poslední rok a půl konečně čas. Necítím se provinile, když si dovolím jet z práce ještě za světla. Nemám potřebu být stále online a v pozoru, aby mi něco neuteklo. Mám volné víkendy. Neberu si přesčasy jen proto, abych nezaostávala za podobně výkonnými kolegy.

Vím, že nejsem a nebudu nejlepší. Dokonce ani v případě, když bych se někdy k té novinařině, ve které už se mi povedlo být dobrá, aktivněji vrátila. Protože bych to zběsilé tempo jednoduše znovu nepřipustila. A bez něj by to šlo těžko.

Konečně, po hromadě let jsem se ale oprostila od potřeby vést nikdy nekončící „závod“ s ostatními i sama se sebou. A hlavně. Nepovažuji to za zahozenou šanci.

Práce a kariéra se staly jen jednou ze součástí života.

Nepochybně důležitou – dělám věci, které mě vážně baví a kterých se nechci úplně vzdát ani teď. Už to ale není ta dřívější touha mít neustále náskok.

Mnohem víc je to snaha pořádně se věnovat tomu, v čem jsem dobrá.

Nebát se sdílet věci, které mohou někomu dalšímu pomoct. Nejen v práci, ale i v každodenním životě. Posílat dál své zkušenosti, když je o ně zájem. Nenechávat si to, co umím a vím, jen pro sebe, ale dál s tím pracovat. Pro tento rok mám pár konkrétních nápadů, a jakmile je začnu uvádět do praxe, ráda se o ně podělím!

Uvažovat u jednotlivých věcí, jak mě budou naplňovat. Zda budu vděčná za to, že jsem je zkusila, nebo je to pro mě jen ztráta času, která by maximálně vypadala hezky na papíře.

Své „teď“ si užívám. Konečně mám potřebný prostor. Na sebe a svůj rozvoj. Doba okolo mateřské je pro podobné zastavení ideální. Dělám si průběžně jasno v tom, co chci dál dělat a proč.

Jestli proto, že je to ten nejlepší způsob, jak se dál učit a být sama sebou…

… nebo proto, že by bylo škoda danou příležitost odmítnout…

… protože je to jednodušší, než se snažit o změnu…

… proto, že je daná věc „přece super“ a každý to ví…

… nebo třeba „jen“ proto, že v tom uvidím smysl.

Když jsem před šesti lety opouštěla jeden vztah, tak mi bývalý během emotivního rozhovoru řekl: „Stejně jsem počítal s tím, že když bychom měli děti, tak bych s nimi byl doma já. Protože ty jsi na to moc kariéristka.“ Tehdy jsem vlastně neměla moc důvodů nesouhlasit. Dneska mi přijde podobná představa absurdní.

Vždy když se Bětka po nějakých dvou, třech hodinách vzbudí, tak bez výčitek vypínám počítač. Stihla jsem toho dost a je hrozně málo věcí, které jsou natolik důležité, aby nepočkaly. Buďto malá usne přes den ještě znovu, nebo budu pokračovat zítra.

Ale teď mám radost, že se s ní zase uvidím, že budeme něco dělat společně. Tak si to jdu užít!

1 komentář: „Úspěch, ten jsme všichni chtěli“

  1. Díky za sdílení! Skutečně si často sám říkám v retrospektivě, že je vlastně hloupost snažit si představit sám svoji osobnost a své rozpoložení v budoucnu, protože nikdy nedokážu do té představy zakomponovat, kterými změnami má osoba/osobnost projde, a že se vlastně všechny ty základní premisy, z kterých teď dělám nějaký budoucí závěr, mohou docela změnit :) Jak píšeš na konci. A pěkná fotka! :-)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s