Život s ještěrkou

O kojení

Bětce je 120 dní. V průměru se kojí 5 hodin denně (1). Celkově jsem tedy kojením strávila už 600 hodin. Nebo 25 dní, chcete-li. To už dnes v řadě firem odpovídá délce celoroční dovolené.

I když běžně lidi vytáčím svou netrpělivostí a potřebou dělat vše hrozně efektivně, těchto hodin mi není líto ani trochu.

Zhruba půlka bude noční nebo uspávací kojení. Tedy to, kdy mám Bětku v posteli, ležíme u sebe a sama většinou taky klimbám.

A přes den? Při kojení se dá s trochou zručnosti číst kniha nebo časopis. Nebo dělat Duolingo, já se takto učím němčinu. Být na mobilním internetu – spoustu věcí (koupit něco přes eshop, podívat se na předpověď počasí na víkend, přečíst zprávy, projíždět Facebooky) si cíleně nechávám ke kojení. Bavit se s mužem nebo třeba s návštěvou. Hrát deskovou hru. Jíst. Vlastně při tom zvládám téměř vše.

Často u toho taky jen tak přemýšlím. Pozoruju Bětku. Odpočívám. Kdo někdy dělal jógu, tak ví, že důležitou součástí je kromě cvičení i relaxace. Dýchání, uvolnění. A tady mám příležitost jak dělanou.

I kdyby nešlo nic jiného než to poslední, tak pro mě kojení nebude ztracený čas.

Důležitější než „dětské cetky“

Mám naprosto jasno v tom, že kdyby minimálně v prvním půlroce nastal problém, hned si pozvu domů laktační poradkyni. Aby poradila, jak to řešit. Ze semináře, který jsem v létě absolvovala, jsem si odnesla poznatek, že pokud se něco přestane dařit, obvykle to bývá jen špatným přikládáním miminka, jídelníčkem matky, který dítěti nedělá dobře, nebo třeba používáním dudlíků.

Samozřejmě nevím, jaká by byla realita, ale ten pokus bych tomu zkrátka dala. Investovat do toho, že budu dál kojit, aniž bychom u toho s miminkem jakkoliv bojovali, mi osobně přijde smysluplnější než většina ostatních dětských „nezbytností“.

Kromě toho, že kojení je z mého pohledu zkrátka nejjednodušší a nejlevnější, je pro mě důležitá i ta vzájemná blízkost. Láska. Spojení s miminkem. Když se mě Bětka svými miniprstíky drží za cíp trička, když se občas pustí, koukne na mě, usměje se a pak sosá dál, když si u toho tiše mručí. Pro mě je to každý den znovu a znovu naprosto jedinečný a krásný pocit. Už někdy na podzim jsem Davidovi říkala, že mě mrzí, že on toto prožít nemůže. Protože bych mu ten kolotoč endorfinů jednoduše přála taky.

Navíc vnímám, že pro miminko to není jen způsob, jak se najíst a napít. Zároveň se tak uspává. Zklidňuje. Doplňuje energii, kterou potřebuje.

Jednou za tři hodiny a čau?

Už v porodnici jsem se rozhodla, že radami kojit hezky co 3 hodiny a dvakrát 10 minut, které přetrvávají ještě z dob socialismu, se rozhodně řídit nebudu. A od začátku kojím prostě tehdy, když to Bětka potřebuje (2).

Proč?

Moje nejzákladnější úvaha je ta, že my dospělí přece taky nemáme hlad, žízeň či chuť vždy v tutéž hodinu. Stejně tak chceme pokaždé jiné množství jídla. Podle toho, jak máme zrovna náročný den, jak jsme vyspalí, jakou máme náladu… A proč by to kojenci měli mít jinak?

A miminka rostou, rozvíjí se jim nervová soustava, získávají další a další dovednosti, všechno nové je pro ně skutečně nové a potřebují si to „zaznamenávat“. A pokud je toho zrovna ten den hodně, tak je to jednoduše stojí víc sil. Vidím to na Bětce – když jsme zatím někam cestovali, pobývali v neznámém prostředí, viděla hromadu nových lidí, tak se v noci místo 1-2x kojila třeba 4x.

Také věřím, že jsou miminka chytrá, a jakmile jsou oslabená, samy zvyšují poptávku. Za ty čtyři měsíce jsem byla třikrát mírně nachlazená. Přímo na Bětce jsem žádné známky nemoci neviděla, ale opět v těchto dnech sama od sebe pila víc, asi aby si posílila imunitu. Navíc mi to přišlo i jako vzkaz pro mě: „Tady máš, mámo, příležitost odpočnout si víc než jindy, tak odpočívej.“

Kvůli tomuto všemu by mi přišlo jako nesmysl nutit dítě pít ve chvíli, kdy žízeň nemá a v klidu si hraje nebo spinká, a naopak mu odepírat mlíko, když ho z nějakého důvodu potřebuje.

Spokojenost na všech stranách

A ne, nepřijdu si jako otrok miminka.

Naopak. Bětka je podle mě tak pohodová mj. právě proto, že reagujeme na její potřeby a bereme ji vážně. I díky tomu, že má ve svém miniživotě nějakou jistotu, tak zvládá s přehledem výlety a nové lidi. A její základní nálada je jednoznačně dobrá. A zatím (vděčně klepu!) krásně spí.

Může se spolehnout, že tu pro ni budem. Že ji nenecháme „vyřvat“ jen proto, že teď zrovna není čas na další příděl.

A světe div se, sama docela „drží“ ty +/- tříhodinové intervaly. K večeru, když na ni padá únava, tedy bývají kratší, v noci zase delší. Tu a tam se stane, že jsme několik hodin v terénu a nic není třeba řešit (3). A když ano, tak to není problém, protože je mi naštěstí jedno, jestli jsem zrovna doma v ložnici, na návštěvě u přátel, na lavičce v Prokopáku nebo na obědě v mexické restauraci.

Pozn.:

(1) Vždy počítám celkovou dobu do chvíle, než se sama pustí. Což hlavně při uspávání běžně bývá ještě čas, kdy spíš pospává, tu a tam si „cucne“ – tak dlouho, dokud definitivně neusne. Stejně tak si občas dělá uprostřed různě dlouhé pauzy, když si potřebuje ublinknout, bolí ji výjimečně bříško, atd.

(2) V prvním měsíci to bývalo v cca dvouhodinových blocích, kdy byla vzhůru, v malých dávkách skoro pořád. Teď je to jen párkrát za den a v noci 1-2x.

(3) Např. na Silvestra jsme v 10 ráno vyrazili na výlet a až do návratu v 16 h. Bětka neprojevila nejmenší zájem. Nebo když jsem vyrazila na vánoční večírek a nechala ji napospas tátovi a odstříkanému mléku. Malá těch šest hodin radši prospala.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s