Život s ještěrkou

Kočárková turistika

Alžbětě byly nedávno čtyři měsíce a ještě zde v Praze nejela metrem. Zato v kočáru najezdila jen se mnou dost přes stovku kilometrů.

O tom, že chodíme ven rádi, jsem už psala. Bydlení „na útesu“ má ale i další specifika.

Třeba to, že k nám sice vedou tři různé cesty, každá z nich je ale zaručeně do kopce. Zda to bude dlouhý a táhlý, o trochu kratší, ale prudší nebo nejkratší a hodně strmý kopec, si samozřejmě můžete vybrat. Díky tomu jsem se navzdory svému neustálému obžerství dostala bez problému na „před-těhotenskou“ váhu ještě dřív, než jsem na to vůbec začala myslet, a zadýchaná jsem od té doby, co před sebou nevláčím devítiměsíční buben, nebyla ani jednou.

Zároveň jsem se tak, aniž bych to měla v úmyslu, vrátila k jednomu ze zvyků „života na maloměstě“, na který se v hlavním městě docela rychle zapomíná. Zvládnout si dojít na většinu míst pěšky.

Je to trochu paradox, protože zde za těch deset let v Praze bydlím asi zatím nejdál od „civilizace“ (obchody, pošta, lékaři…). Takže by bylo spíš logické, že budu o to víc záviset na dojíždění.

Zde to mám ale jen na tramvaj nebo bus deset minut. A když už tam dojdete, žádné zázemí nečekejte. V obou případech narazíte pouze na předraženou vietnamskou večerku a smrdutý pajzl čtvrté cenové. Zlíchov nemá na zastávce ani budku. Na nejbližší Barrandov nebo Anděl je to dalších zhruba deset minut. A ne že by tu tramvaje a autobusy jezdily mimo špičku nějak oslnivě často (a na takové to plánování, že „teď musím vyjít, abych stihla autobus, co jede jednou za půl hodiny“, jsem si už od časů v Litvě odvykla, nemluvě o tom, že praktikovat to s dítětem se rovná nesmyslu nebo pokusu o psychickou sebevraždu nás obou). A ve špičce bývají zase nechutně přecpané.

Většina míst v Praze není tak daleko, jak to vypadá.
Většina míst v Praze není tak daleko, jak to vypadá.

Pokud to tedy jde, tak si radši na všechna potřebná místa dojdu. Protože stepování na prázdné zastávce mě nebaví a snažit se procpat do prostoru na kočárky taky ne. Na Chaplinovo náměstí (Billa, pošta, lékárna, knihovna) je to 45 minut (sejít do údolí a pak dlouuuhý kopec nahoru). Na Anděla (OC s prakticky čímkoliv, poliklinika, taky pošta) je to něco přes hodinu (pokud máte štěstí na kolemjdoucí, kteří vám pomohou přenést kočárek přes cca dvoje schody). Tam přes dva „vršky“, zpátky přes tři. K bratrancovi v Jinonicích taky hodina.

A zkrátka mi to připomíná mládí bez auta a MHD. Kdy bylo naprosto normální, že pokud potřebuji „do města“, prostě si tam dojdu po svých. A není na tom nic divného, i když jen samotná cesta zabere desítky minut.

A navíc. Praha se najednou nezdá tak velká a na vlastní oči (nebo spíš nohy) se přesvědčíte, jak kopcovité město to je!

1 komentář: „Kočárková turistika“

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s