Život s ještěrkou

Rostou. Mrchy

Na prořezávání zoubků si Bětka stěžuje už zhruba čtyři týdny (tedy od půlky svého čtvrtého měsíce). Aktuální skóre? Počet zubů: 0. Počet oslintaných hraček: všechny. Průměrný počet vypraných praček: 1,5 denně.

Když začala Bětka v půli ledna na své poměry docela dost řvát a na bolest břicha to nevypadalo, pustil se David do spekulací, zda už to nebudou zuby. Mně to přišlo nesmyslně brzy. Zoufalý obličej, ruka šmejdící v puse a oteklá dáseň mu ale brzy daly za pravdu. A taky fakt, že stačila krátká masáž bezzubých svěráků a dítě se opět chechtalo.

Proti nebyl ani strýček Google – běžně sice zuby raší až okolo půl roku, není ale výjimkou, že se tak může stát i o několik měsíců dříve. Nemluvě o tom, že něco jiného je prořezávání a něco jiného růst už prořezaného tesáku, že. A prořezávání dle moudrých pouček může trvat týdny, ba i měsíce. Hurá.

Od té doby k žádné změně nedošlo. Vlastně ano. Minulý týden si Běťa začala nespokojeně rejdit rukou i směrem k horní dásni.

A jak se celé to prořezávání projevuje v každodenním životě s ještěrkou?

Změna nálad

Několikrát denně (v průměru odhaduju tak 3x) je dítě značně nespokojené, plačtivé a ukřivděně si vrtá rukou v puse. Na rozdíl od bolesti břicha se nekroutí, naopak se hodně ochotně nechává chovat.

Hned v prvních dnech jsme pořídili různá kousátka a gel na dětské dásně (Aloclair). O hryzadla má Bětka zhruba stejný zájem jako o ostatní hračky, takže někdy je zuřivě okusuje a někdy je nechá bez zájmu válet a místo nich si vybere třeba plyšovou veverku…

Každopádně je dobré mít v noci jedno na nočním stolku. Když si malá po své kojící pauze náhodou na zuby vzpomene (zhruba obden), mnohé to usnadní (a když si vezmu Bětku do postele, zvládám jí kousadlo i v polospánku podávat, dokud opět nezabere).

Gel skutečně pomáhá, snažím se ho ale používat jen jako nouzovku. Mnohem častěji (odhadem tak 75 % případů) zabere jednoduchá masáž dásně (umytým) prstem. Klidně několik minut, dokud se dítě tváří, že se mu to líbí.

Bětka při této proceduře v posledním týdnu přidala dva triky, ze kterých tak trochu s úžasem valím oči. Jednak mi ten prst svou ručičkou navádí, a sama si tak vybírá místa, která potřebuje promasírovat asi nejvíc. A tuhle zareagovala tak, že mi vrazila packu do pusy a jezdila mi s ní po zubech též!

Poté, co jsme odhalili, že jde tedy o zuby a začali aspoň nějak Bětce ulevovat, to ale naštěstí žádná trága není (což samozřejmě klidně může být třeba u třetího, sedmého, dvanáctého, sedmnáctého… zubu, protože každý se prý projevuje jinak). Někdy v té době se navíc díky tomu, že jsem přestala jíst sýry a papriky a začala podstatně víc nosit, podařilo celkem hodně omezit různé břichoboly, takže konečná bilance zůstává tak nějak vyrovnaná.

Slintání

Všude a pořád. Pojmy jako „mokrá dětská ručička“ nebo „plyšák, který by se dal ždímat“ tu už zdomácněly. Bětka si cpe do pusy vše, třeba i Davidovy brýle (kdykoliv mu je zvládne sundat). Tuhle jsem ji položila do hrazdičky. Plyšovou kost, kterou má tak akorát na dosah natažené ruky, si zvládla přitáhnout (se zbytkem hrazdičky…) až do pusy a stylem hladového čokla se do ní hned zahryzla.

Blinkání

Jamile se s ním trochu obeznámíte, začnete slintání ignorovat. Základem je být po každém kojení zhruba hodinu ve střehu. Stíhat pohotově přidržovat v okolí dětské hlavičky plínu (pokud je vaše ratolest podobně zvědavá a neustále se rozhlíží do všech směrů jako ta naše, tak hodně štěstí). Mít pro malou náhradní oblečení. Mít náhradní látkovku. Alespoň jednu. Mít pro sebe náhradní oblečení. Tuhle mi Bětka jen za dopoledne zvládla doblít čtyři svetříky. Mít na sobě po kojení oblečení, které vám nebude líto převléknout. A které se může často prát. Zvyknout si na permanentně ožužlaný popruh u manducy (i když Bětka mívá otočenou hlavu tak nějak rovnoměrně na obě strany, do pusy si cpe jen ten levý)…

Je to sice trochu maraton v praní, utírání loužiček na podlaze, koukání na podlahu, zda tam něco nezůstalo, abych nepřizabila sebe i dítě, převlékání sebe, Bětky i postele a sledování, kam dítě zrovna míří hlavou (to, že vám v jednu chvíli roztomile žvatlá do obličeje, neznamená, že o pár sekund později nebudete mít bílý rukáv), nakonec se ale docela dá uhlídat.

Hrazdička už moc netáhne - blbě se hryže.
Hrazdička už moc netáhne – blbě se hryže.

A pokud zrovna ne, člověk si zvykne, ví, co může čekat, naučí se spoustu věcí přehlížet (Mokré tričko v čekárně u doktorky? Dám přes něj přece svetr!), látkovou plenu postupně přeskládávat tak dlouho, dokud není mokrá fakt ze všech směrů, a hlavně si z věcí dělat srandu.

Včera jsme třeba s Bětkou seděly v (pražské) kavárně tak dlouho, dokud nezaschl a nezmizel flek, který tam vyblila na křesílko. Aby nás tam ještě někdy pustili.

Muž začal naší dcerušce říkat Alžblitko.

A já jsem po stopadesáté ráda, že doma nevedem koberce a dítě si hraje na pěnové podložce, kterou lze zprava doleva, zepředu dozadu otírat a stříkat Clinem.

A hlavně. Ten (zatím) bezzubý úsměv, který Běťa vykouzlí vždy poté, co vše kolem sebe ohodí, za tohle dobrodružství (stále ještě) hodně stojí.

Aktuální stav.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s