Everyday life

Přátelství z ciziny. Vyplatí se na ně věřit?

223931_4125756262524_745926130_n.jpg

Skoro pokaždé, když se chystáme někde po Evropě, se opakuje ten samý scénář. Rámcově plánujeme program, výlety, přejezdy a pak v nějaké fázi prohodím: „A ještě tam znám toho a toho, tak by bylo fajn se sejít a něco podniknout společně.“ A muž si dělá srandu, že mám kámoše všude.

Úplně všude ne, ale na hodně místech skutečně ano. Vděčím za to hlavně ročnímu studiu v Litvě, třem letním univerzitám s AEGEE a zatím dvěma projektům, na které jsem vyjela v rámci Erasmu+ („zlá, zlá Evropská unie“).

Kromě toho, že jsem si během všech těchto pobytů v cizině hodně vylepšila angličtinu, pocestovala, odnaučila se předsudkům, poznala místní život, jídlo a kulturu a odnesla si hromadu odborných znalostí, se mi tak povedlo získat docela širokou „sociální síť“.

Přátelé? Kamarádi? Známí?

Říkat o všech, že jsou moji blízcí kamarádi, by samozřejmě bylo pošetilé.

Kdybych měla jen na Facebooku projít svých cca 760 „přátel“ a smazat všechny, s nimiž se pravidelně nevídám nebo si nepíšeme alespoň jednou za čtvrt roku, zůstane jich tam zhruba desetina.

Řadu lidí jsem roky neviděla, ani s nimi (kromě nějakého toho lajku nebo přání k narozeninám) nijak nekomunikuji. Jsem ale ráda, že mám na ně pořád nějaký kontakt. K tomu je Facebook a jeho „seznam přátel“ dobrý. Shromaždiště kontaktů a lidí, na něž byste jinak zapomněli.

I mezi těmito „sto let zapomenutými přáteli“ se už navíc našlo několik, s nimiž jsem se jednoho dne setkala. Právě proto, že jsem zrovna jela do „jejich“ města, zapřemýšlela, koho tam znám, a napsala krátkou zprávu, zda nemají náhodou tehdy a tehdy volno. Vždycky to bylo příjemné – a neturistické! – zpestření, často jsem se dostala na místa, kam bych jinak jako cizinec zabloudila leda omylem. A nejednou jsem si s tím člověkem výborně popovídala, popila a zavzpomínala, přestože jsme spolu mezitím léta nemluvili, a jeden by tedy myslel, že si už dávno nemáme co říct.

b42be7020daf7e4f_large

S Teresou (vedle mě) jsme se setkaly po 5 letech během naší svatební cesty v Portugalsku. Provedla nás po svém městečku nedaleko Porta, vzala k sobě domů, kde nás její rodiče hostili desítky let starým portským.

People come, people go.

Naučila jsem se za posledních deset let.

I když to často nejprve vypadá, že se z nás za těch pár týdnů nebo dokonce dní stali nerozluční parťáci, co k sobě budou mít blízko nadoživotí.

Vzpomínám si konec prvního erasmáckého semestru před sedmi lety. V posledních týdnech se konala prakticky denně „goodbye party“. Ještě před odjezdem domů vznikla na Facebooku skupina plánující letní „reunion“, fenomenální akci, kde se všichni sejdeme (nakonec spolu jelo asi pět lidí do Španělska). Na závěrečné pitce se neustále všichni objímali a slibovali si další setkání. Nechala jsem tehdy mezi lidmi kolovat památníček, který se naplnil patetickými vzkazy a povídáním.

Každý plánoval, koho kde v nejbližším roce navštíví a co spolu podniknou. Většina těchto akcí se nikdy neuskutečnila. Všichni se (až na několik párů, které spolu zůstaly… a pozor, asi čtyři se už i vzaly!) vrátili do svých domovů, k rodinám, studiu, rozjeté kariéře. A ty intenzivní čtyři měsíce, kdy jsme byli prakticky neustále spolu, ať už na koleji, na výletech nebo na univerzitě, připomíná jen spousta nostalgických fotek s čím dál tím mladšími obličeji.

7f2a1ec962be2492_large.jpg

Naše parta před přesně sedmi lety. Zuzka (po mé pravici) teď čeká miminko a nedávno převzala od mého bratrance volný kočárek. Filip, co je za ní, studoval v USA, pak v Norsku, teď pracuje v Turecku, na jaře míří do Německa a je to právník-borec. Pája (blonďatá za mnou) žije s Algirdasem (tehdejší mentor Erasmáků) v Kanadě…

Když jsem se před dvěma lety poněkolikáté v životě loučila s lidmi, se kterými jsem (tehdy na mezinárodním kurzu v Anglii) prožila úžasných pár dní, nějakou tu prima pitku, super konverzace a inspirativní workshopy, brala jsem to už jako fakt. Že to proběhlo, a přestože mi možná další ráno přijde divné, že ty lidi nejpozději u snídaně nevidím, tak z nich zbydou tváře na Facebooku a minimálně polovinu z nich už nejspíš v životě nepotkám. Pokud zrovna nebudu cestovat někam, kde na ně narazím.

A přišlo mi roztomilé, jak dvacetileté účastnice, které se podobně intenzivní akce účastnily poprvé, brečí, že to končí. Člověk se učí postupně, no.

Ještě, že mám Prahu

Za kamarády, s nimiž jsem zůstala až dodnes skutečně v kontaktu, píšeme si, vím, co dělají a jak vypadá jejich osobní život, považuju z těch stovek prima zahraničních lidí tak plus minus dvacet.

Na druhou stranu vím, že s těmito si budu vždy mít co říct. Že pokud jim někdy příliš dlouho neodepisuji, je to hlavně proto, že se bojím, jak dlouhou odpověď budu potřebovat anglicky smolit a že na to nebudu mít čas. A když se sejdeme nebo si voláme, je to, jako kdybychom spolu naposled mluvili včera. Nemluvě o tom, že si posíláme pohledy z cest, takže už mám docela pěknou sbírku.

A také mám ohromné štěstí!

Protože je Praha jedno z nejkrásnějších měst v Evropě, skoro každý sem dřív nebo později přijede na výlet. A občas se sem i někdo přestěhuje. A když je ten někdo shodou náhod moje nejlepší kamarádka z litevských studií, tak se dávná přátelství udržují jedna radost.

Takže jedno dilema s kilometrovými zprávami mi momentálně odpadlo. Nemluvě o tom, že tak mám příležitost nenásilně učit Bětuli anglicky.

A jak to máte s přeshraničním kamarádstvím vy? Zůstali jste v kontaktu na Facebooku, Instagramu nebo i jinde?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s