Život s ještěrkou

Zamíchat, uležet a pomalu péct… Recept na „hodné dítě“

Ta je ale hodná! Jak to, že je tak hodná? Říkají nám často lidi, které seznámíme s Bětkou.

Mohla bych se zastavit hnedka u slova hodná. Protože mi prostě nesedne. Když se řekne hodná, představím si vycvičeného pejska, který poslouchá na slovo. Nebo vystrašené dítě, které má strach z autorit – takže sedí způsobně v koutě a dodržuje pravidla, která přitom moc nechápe.

Když už, tak bych řekla, že je Alžbětka spokojená. Pohodová. Dobře naladěná.

Ale chápu, jak to druzí myslí.

Proč je tedy podle mě „tak hodná“?

Jasně, že nejde o univerzální recept. Na druhé a třetí nebo jakékoliv cizí dítě třeba nic z toho „fungovat“ nebude. Často to navíc není „krabicový návod“, ale řada věcí, které podle mě „pouze“ hrají důležitou doprovodnou roli. Chci se ale podělit aspoň o ty postřehy, které zatím mám.

1. Co to znamená být hodná? Bětka není zvířátko, ale náš partner

Jak už jsem kdysi psala: Bětku bereme jako parťáka. Jako třetího, a rovnocenného, člena naší domácnosti. I proto možná chápu slovo „hodná“ jinak než spousta lidí.

20180223_uc5be-si-ho-drc5bec3ad-sama.jpgBýt hodná pro mě neznamená být poslušná. Naopak. Stojím o to, aby Bětka byla už od mala asertivní a nebála se mít svůj názor. Takže ano, taky u nás vznikají třecí plochy. Já potřebuji něco stihnout a hodilo by se mi, kdyby Bětka spala. Máme jít na návštěvu, tak bych ráda, aby dnes usnula dřív…

A ona to chce někdy jinak. Teď si místo spánku hrát, i za cenu, že ji pak přemůže únava. A tuhle návštěvu naopak zaspat. A znamená to, že není hodná?

Z mého pohledu ne. Je to naprosto stejné jako ve vztahu s manželem, rodinou a kamarády. Občas máme každý jiné potřeby a musíme hledat společnou cestu, kompromisy, ustupovat nebo naopak přesvědčit druhé, aby nám vyšli vstříc – a pak jim za to poděkovat.

A ani u miminka nic z toho nechápu jako zlobení.

Když se rozhodne nespat, nejspíš má nějaký důvod. Možná není unavená nebo má v hlavě „načaté“ nějaké podněty. Každopádně nechci, aby měla kdykoliv v životě strach říct, že chce něco jinak, než si přeju já, táta nebo nějaká jiná autorita.

2. To nejdůležitější: respekt

Od samého začátku se místo všelijakých pravidel, moudrých rad a lékařských doporučení řídím intuicí. Neřeším, jestli kojit teď nebo až za dvě hodiny a jak dlouho. Více jsem o tom psala v samostatném článku o kojení.

Stejně tak bych nikdy nenechala miminko „vyřvat“. Vždycky jsme tu, připraveni ji pochovat a být s ní, pokud nás zrovna potřebuje. Výsledkem je, že Bětka brečí minimálně – protože v nás má důvěru.

Navíc mi tento přístup přijde mnohem méně stresující i pro nás. Mnohem jednodušší je dát miminku napít a u toho pozorovat, jak je spokojené, než den co den bojovat o to, že „teď zrovna ne“ a „teď ano“ a „ticho budeš“ a „jestli ne, tak já budu dělat, že tě neslyším a řvi si, jak dlouho chceš“. Všechno toto podle mě vede k dlouhodobé frustraci miminka, které si podobné křivdy „ukládá“. A zároveň si myslím, že to vždy vytvoří napětí v rodičích, které se znovu přenese na dítě.

Tomu všemu se snažíme vyhnout. Samozřejmě, že někdy je člověk unavený. A byl by radši, kdyby už dítě spalo. Kdyby bylo potichu. Atd. A co pomáhá? Opět právě to vědomí, že pokud budu reagovat negativně, nikomu to nepomůže. Dítě akorát vystresuji a v závěru ho budu uklidňovat ještě déle.

Naopak, když se usměju a přijdu k Bětce s větou: „Pojď ke mně, ty jeden mimiňáku, co pro tebe ještě můžu udělat?,“ vidím většinou mezi těma jejíma slzama pokus o úsměv. A hlavně: vždycky ohromnou důvěru. Někdy třeba řve dál, ale položí si hlavu na můj hrudník a drží se mě pacičkami jako někoho, kdo ji nenechá ve štychu. A obojí je hrozně silné a pozitivní. A okamžitě zaplavuje hlavu láskou a otázkami typu: „Jak jsem se mohla na tohoto minitvora třeba jen minutu tiše zlobit?“

A ještě jeden tip, který mně pomohl. Když si uvaříte čaj a sednete k počítači s tím, že „zaplaťpánbůh, už spí a já konečně něco udělám“ a do pěti minut se ozve z chůvičky řev, který ne, vážně neustává, tak samozřejmě vždy nemáte úplně chuť opět vstávat a ještě mít dobrou náladu. Zde se mi osvědčila rada „chvíli ten pláč ignoruj“. Než do pokoje vletět a očima metat: „Proč sakra nespíš?!“, tak si radši dát nohy na stůl, pomalu dopít ten čaj a zvednou se až ve chvíli, kdy víte, že to zvládnete řešit v klidu. Osobně věřím, že pro miminko je pořád lepší, když bude brečet o několik minut déle a pak za ním dorazí usměvavý a starostlivý rodič, než když na něj obratem přiběhneme „vyblít“ náš vztek.

3. Pláč je součástí života

Přestože jsme kontaktní a respektující, tak nás „překvapivě“ nevyděsí každý brek miminka. Překvapivě píšu proto, že sama jsem se už několikrát ocitla v situaci, kdy Bětka řvala – a zatímco mně to přišlo normální a v klidu jsem se ji snažila utěšit, okolí panikařilo, že „co se děje strašného“, „jak to rychle vyřešíme“ a „na to by byl dobrý ten a ten lék“.

My pocit, že bychom „museli dětský pláč hlavně rychle vyřešit“, nemáme. Důležitější je klid, trpělivost a často taky empatie. Jasně, když miminko bolí břicho, tak pomůže, kdy ho na něj položíme nebo si ho dáme přes rameno. Na zoubky zase masáž dásní. Na únavu kojení. Ale někdy nic z toho bezprostředně nezabírá, je potřeba počkat a ta hlavní pomoc je, že tam v danou chvíli jsme. Že miminko chováme, klidně dýcháme, posíláme mu úsměv a říkáme: „Jsme tu s tebou, chceme ti pomoct, doufáme, že to bude co nejdřív dobré, máme tě rádi…“

Někdy instantní řešení neexistuje. I tady se snažím hledat analogii s dospěláckým životem – také jsme přece někdy naštvaní, zklamaní nebo bez nálady a potřebujeme si jednoduše akorát postěžovat. My k tomu ale máme bohatou slovní zásobu, můžeme to spláchnout pivem nebo se rozhodnout jít na vzduch, také umíme taktizovat – jestli o tom teď s někým mluvit nebo si to nechat na jindy, zda být radši cynický, vzteklý nebo ublížený… Ale miminko má jen ten brek. A když brečí, tak má důvod.

A naší jedinou úlohou je nepanikařit a podporovat. Ne hrotit, co je špatně, a záhy dítě označovat za zlobivce… A světe div se: Právě ten klid, který z nás miminko cítí, často hodně rychle pomůže!

(zatímco pokud se příliš upneme na to, že: „Proč pořád brečí a co mám hned teď ještě udělat, abych to vyřešila,“ akorát tím zase stresujeme sebe i dítě, a řešení se tak – kdo by to byl čekal – spíš vzdalujeme)

4. Kontakt, kontakt, kontakt

Bětka tráví dost času v naší náručí a v naší posteli. A hodně se nosí. Kromě toho, že je nošení – ať už v šátku nebo nosítku – praktické (snadno se tak dostaneme kamkoliv) a zdravé (miminka výrazně méně trpí na bolest bříška), jsem přesvědčená, že nošené děti jsou i klidnější. Díky tomu, že jsou blízko rodiče, slyší tlukot našeho srdce, cítí naši vůni.

Zároveň souhlasím s myšlenkou, že pro dítě je to mnohem přirozenější způsob, jak poznávat svět. Protože může pozorovat obyčejné dění kolem sebe a zároveň nebýt středem zájmu („Hele miminko!“, „Otoč se“, „Zapózuj, já si tě vyfotím“, „Udělej to a to“, „Ale fakt se všichni koukejte na to dítě a přestaňte dělat cokoliv jiného“ – což je něco, k čemu pochopitelně míváme tendenci i já s mužem, když je Bětka „naaranžovaná“ uprostřed pokoje a všechna pozornost se upírá jen na ni).

Nošené dítě tak najednou může sledovat, jak plyne normální život (protože lze při tom dělat naši běžnou rutinu: práci v domácnosti, vyřizování věcí na úřadech, jíst, bavit se s jinými lidmi a na to dítě na břiše tak trochu „zapomenout“…), bez toho aby mělo pocit, že se svět točí jen okolo něj.

 

A co vaše zkušenosti? Máte nějaké tipy na „hodné dítě“? Budu ráda, když se podělíte!

 

2 komentáře: „Zamíchat, uležet a pomalu péct… Recept na „hodné dítě““

  1. Ahoj, díky za článek. Vždycky mě to naplní optimismem, když to čtu.
    Mě třeba překvapuje když někdo o novorozenci nebo malém kojenci řekne, že „je tak hodný“. Podle mě se o dětech tak do 8 měsíců nedá říct, že zlobí. Prostě chtějí buď nakojit nebo pozornost nebo blízkost. Ale je pravda,že naše děti jsou klidné a takové i malé dítě s ADHD to bude asi něco jiného.
    Horší je to kolem dvou-tří let když si uvědomuje svou osobnost to je potom vysvětlování :D Ale vysvětluji i Vojtovi a zdá se, že chápe. To mě na tak malých dětech udivuje. Když je třeba nervózní, že se vypravujeme ven a je mu vedro, tak stačí říct, že za chvili už půjdeme, jen co obleču Elišku a on se utiší. A podobně v jiných situacích. A u Elišky je taky dobré vysvětlit že teď musíme udělat to a to a to co chce ona přijde později. Prostě nevýchova, ale to už jsi určitě slyšela.
    Hezké jarní dny!

  2. U toho „hodný“ a „zlý“ bych řekl, že je to spíš lingvistická (lexikografická) věc: že slova mají často spoustu podvýznamů a ten správný podvýznam se zvolí při porozumění díky kontextu. Tedy, slovo „hodný“ má třeba jiný význam ve spojeních „hodný člověk“, „hodné dítě“, „hodné miminko“; u „zlý“ jsou zase jiné nezaměnitelně podvýznamy ve „zlý pes“, „zlé dítě“ a „zlý člověk“ atd., správný slovník pak má vypsat všechny takové podvýznamy (protože v jiném jazyce nemusí nutně být taky pod jedním slovem).. takže tam bych takový problém asi neviděl. Jinak dík za článek!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s