Život s ještěrkou

Jak jsem zklidnila sebe i ještěrku

Dneska o mém „velkém“ poučení. Které se třeba někomu bude hodit. O tom, jak málo stačí, aby čím dál tím pohyblivější dítě zůstalo 20 minut na jednom místě, aniž byste museli použít jakoukoliv překážku či hrubou sílu.

Tak od začátku.

Už párkrát se nám s Davidem stalo, že Bětka o víkendu přes den prakticky vůbec nespala.

Zatímco v týdnu zvládá s celkem železnou pravidelností svého plus minus poledního šlofíka, soboty a neděle hýří úsměvy a aktivitou, ale po spánku ani stopy.

V pracovní dny běžně usne u druhého dopoledního kojení, po kterém se nechá zcela bez problému přenést do postýlky. Tam pak dvě až čtyři hodiny chrní. O víkendech při „jídle“ sice usne též, ale jakmile se ocitne v pelechu, nahodí zářivý úsměv, předvede ladnou otočku na bříško, vycení na člověka své (stále ještě) bezzubé dásně, radostně zabublá a zažvatlá…

Většinou se tak do půl hodiny slitujeme, a i když nebrečí, vrátíme ji na hrací dečku, kde má přece jen širší možnosti pohybu. A při dalším kojení následuje to samé. A pak taky. Až je večer. Chodíme mezi tím ven (kde si zdřímne, ale to podnikáme vedle „postýlkového spánku“ i v týdnu…), děláme jí pestrý program, aby se unavila, ale „mímo“ stále hýří energií.

Stejně tomu bylo (včera) i dnes. Ranní společná hodina tulení v posteli, hodina hraní s tátou, hodina hraní s mámou, dva neúspěšné pokusy o usnutí, dvě hodiny na procházce po kopcích za barákem, posezení v Knajpě… a výsledkem bylo veselé dítě, které jsem co pět minut lovila zpod gauče, který se nachází asi metr od výchozí „hrací“ polohy.

A abyste mě nechápali špatně. Vše to bylo zábavné a krásné. Mám tyto rodinné chvíle hrozně moc ráda, máme na sebe všichni čas, užíváme si to a Bětka má pořád tak úžasně kulíškovskou náladu, že se nejde neusmívat.

Ale po odpoledním hodinovém kojení jsem byla jaksi rozlámaná, bolely mě záda, krk i ruce. Tak jsem se rozhodla zacvičit si aspoň pár cviků z jógy, i když normálně se jí věnuji právě během bětího spánku.

Nic moc jsem od toho nečekala. Možná tři pozice na protažení, mezi nimiž budu sbírat dítě všude možně po pokoji, než ztratím trpělivost.

default

Ale sotva jsem pustila svou oblíbenou meditační hudbu, zavřela oči, zklidnila dech a „nastavila“ se do kočky, tak jako by utlo. Bětka sebou přestala mlít a píďalit se do všech strach. Zůstala na bříšku a tiše a klidně mě pozorovala.

Prodýchávala jsem si střechu a pak strom a oči otevřela už jen občas – a dítě pořád na tom samém místě! Celých dvacet minut. Do (nepatrného) pohybu se dala, jen když jsem na ni zrovna koukla. Skoro to vypadalo, že taky dýchá klidněji a stejně jako já relaxuje.

 

A toto pro mě byl ten „aha moment“.

Vlastně nic nového. Nic, co bych už dávno nevěděla.

Že jak mám po miminku chtít, aby spalo, když sami se po celý den nezastavíme? Když sami pořád někde pobíháme, něco děláme, ať už domácí práce, hraní her, četbu knih, vymýšlení blbin s dítětem, vaření, plánování dalšího programu… Když jakmile se za ložnicí se spícím miminkem zaklapnou dveře, tak většinou běžíme „rychle něco stihnout“.

Že když nejsme evidentně klidní (ne ve smyslu stresu, ale té nikdy nekončící aktivity) my dva, tak jak to máme chtít po miničlověku?

Že pokud chci, aby vypnula Bětka, měli bychom se prvně uráčit vypnout my dva.

 

Samozřejmě jsem přemýšlela nad tím, proč tedy Bětka spí v týdnu, když se ve chvílích jejího odpočinku chovám podle toho samého „aktivního vzorce“ – hnedka pouštím počítač a vrhám se do nějaké aktivity. A došla jsem k závěru, že když jsem doma sama, tak prostě před tím (při uspávacím kojení) k tomu zklidnění přece jen dojde.

Vše se ztiší, většinou také relaxuji, maximálně si něco čtu, ale vlastně je mi jedno, jestli Bětka usne teď nebo až příště, protože ta práce se dá dělat i za tři hodiny… Každopádně je tam to zastavení se a oddech.

Zatímco o víkendech pořád probíhá nějaká interakce mezi mnou a Davidem – bavíme se spolu nebo já sice uspávám, ale on okolo něco dělá, takže Bětka se jednoduše tolik neutlumí.

20180205_kdo vypadá víc jako miminko

 

Třeba nakonec zjistím, že to tak nefunguje a důvodem jsou skvrny na slunci, pátá derivace mého ovulačního cyklu, to, jakou nohou vstává sousedovic pes, nebo počet sudů, které Bětka stihne během rána uválet.

Ale minimálně to zkusíme. Příští víkend budeme při uspávání oba totálně odpočívat. Tak, aby to z nás Bětka vycítila a naladila se na stejnou vlnu.

 

Nebo je tady ještě Davidova alternativní teorie. „Ona je prostě tak ráda, že vidí přes víkendy tatínka, a nechce přijít ani o minutu s ním!“

Takže je ve hře i lobbing za znovuzavedení pracovních sobot a nedělí.

1 komentář: „Jak jsem zklidnila sebe i ještěrku“

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s