Život s ještěrkou

Dítě na břicho a hurá ven. Článek o nošení

Poslední měsíc a půl se nese ve znamení nošení. Na většinu výprav beru Bětku v Manduce, s kočárkem jsem byla za tu dobu jen dvakrát. Otevřel se nám svět pražských kaváren, odvážily jsme se do metra i třeba do Bakalova newsroomu.

Rozhodla jsem se tedy o své zkušenosti s nošením podrobněji napsat.

Nosící období

To, že teď hlavně nosím, není výsledkem žádného výchovného plánu. Prostě to tak vyplynulo.

Že budu nosit, jsem plánovala už během těhotenství, a už tehdy jsem se náležitě zajímala o všechny nosící možnosti.

Týden po porodu byla Bětka poprvé venku – v šátku a celý první měsíc jsme kočárek a šátek střídali, řekla bych, takřka rovnocenně.

20171009_dc3advc48dc3ad-hrady-s-c5a1c3a1tkem.jpg

Jen pro pořádek, s šátkem jsme začínali hlavně proto, že většinu nosítek jsme vyhodnotili pro miminko do tři měsíců jako ergonomicky nevhodná (ač jejich výrobci tvrdí něco jiného) a shánět na tak krátkou dobu něco extra jsme odmítali. Ve svém okolí mám navíc i dost šátkových nadšenců, kteří nosí – i větší děti – právě jen takto, tak jsme to chtěli zkusit s tím, že třeba nás to taky tolik chytí (… to se nestalo a za jedinou výhodu šátku proti nosítku považuji, že v něm lze hodně snadno kojit).

Když se během října ochladilo, zůstala jsem jen u kočárku, hlavně proto, že jsem byla tehdy líná vymýšlet, jak to udělat s oblečením sebe i dítěte, aby to bylo teplé a zároveň praktické a pohodlné. Drandit s naším elegantním teréňákem mě hodně bavilo, ven jsem vyrážela s výjimkou těch největších zim prakticky denně a po širokém okolí nachodila velkou hromadu kilometrů.

K Vánocům (a Bětčinému čtvrt roku) jsme na naše přání dostali Manducu, protože jsme věděli, že dlouhodobě (hlavně až se oteplí) chceme nosit mnohem víc.

A postupně mě zase víc lákalo vyrážet ven s dítětem na břiše. Jednak jsem se těšila na to, že cestování po Praze tak bude přece jen jednodušší a konečně se odvážím i někam do centra. Zároveň Bětka v té době začala víc trpět na „prdy“, tedy bolesti bříška, a nošení se ukázalo jako skvělá prevence i rychlé řešení (v nosítku se vždy zklidnila do 10 minut).

A v neposlední řadě jsem začala mít větší chuť nosit i kvůli tomu, že je ovládání nosítka jednoduše snazší než ovládání šátku. Úvaz jsem se sice naučila, ale i tak mi to vždy pár minut zabralo. Na procházku se začátkem i koncem doma to bylo ok, ale představa, že se do šátku budu opakovaně během nějaké výpravy motat třeba ve vlaku či v restauraci, kde jsou možnosti nechat si podržet dítě nebo ho třeba na chvíli někam položit omezené a kde to chcete zvládnout hlavně rychle, ta mě zrovna nelákala. Naopak s nosítkem je dítě „nahozené“ prakticky hned.

Výběr nosítka

Během letní rešerše jsem narazila ve zkratce na dva tábory lidí.

Jednak na ty, kteří mají Manducu, naprosto jim vyhovuje a bez problému s ní (i dítětem) už nachodili hromadu treků. Mezi nimi byla řada mých outdoorových přátel, o kterých vím, že mají podobný životní i cestovní styl jako my, takže mi jejich typy přišly relevantní.

A pak ti, kteří říkali: „Hlavně ne Manducu“, protože jde jen o reklamní hit, ve skutečnosti je děsně nepraktická, blbě se s ní manipuluje, nevyhovuje postavě rodiče, dítě v tom ani nevydrželo…

Takže jsme studovali i hromadu alternativ a (protichůdných) referenci na ně … Manducu jsme vyzkoušeli u kamarádky (i s dítětem, tehdy ještě vypůjčeným), ovládání nám oběma vyhovovalo, tak jsme se nakonec rozhodli, že jí dáme šanci. A že další možnosti budeme řešit až ve chvíli, kdy by se ukázalo, že naše miminko skutečně zrovna toto nosítko bojkotuje.

Navrhovala jsem mezi mými známými docela oblíbenou možnost, že si nosítko v některé z prodejen, které to nabízí, prvně na týden vypůjčíme a až podle této zkušenosti se rozhodneme. Můj muž ale hodně rád pořizuje věci přes internet, vrací, vyměňuje, posílá balíčky, atd. – takže se s půjčováním zdržovat nechtěl a přesvědčil mě rovnou ke koupi.

Zároveň jsme se shodli, že nosítko koupíme nové. Jednak je třeba vzít v potaz transakční náklady spojené s vyhledáváním a zajišťováním zboží z druhé ruky (stačí vzít naší typickou hodinovou sazbu, znásobit ji počtem hodin a třeba tisícovková úspora by v tu chvíli byla z velké části pryč). Nemluvě o složitostech v případě, že by se vyskytl nějaký problém, chtěli bychom nosítko vrátit, atd. Kromě toho jsme došli k závěru, že nosit hodláme oba, a to pravidelně, hodně a ideálně postupně víc než jedno dítě, tak ten nový výrobek jednoduše zužitkujeme (a případně pak sami jednou za levno odprodáme).

Každopádně Bětka byla s Manducou od prvního okamžiku naprosto v pohodě. Ovládání, oblékání (ať už doma nebo na veřejnosti, a to i ve chvíli, kdy jsme zimně navlečené) – vše bez problému. Já se rychle naučila zapnout si sama popruhy na zádech do kříže, už vím, kde a o kolik popotáhnout, aby nosítko sedělo Davidovi nebo pak naopak zpátky zase mně… Trochu víc jsem ze začátku bojovala s tuhou přezkou na bederáku (hůř se rozepínala, když ji měl člověk vzadu), ale už se vcelku podala.

Oblečení

Protože jsme začali nosit uprostřed zimy, byla to od začátku velmi důležitá kapitola.

Nošení přes bundu (tj. navléct dítě a nosítko připnout až na mě oblečenou) jsem hodně rychle zavrhla. Kvůli oblékání dítěte – vzhledem k tomu, že na rozdíl od kočárku by přes sebe neměla fusak, bych ji musela oblékat ještě víc. Utrácet kvůli tomu za hromadu funkčního oblečení (nějaké jsme pořídili, viz níže, ale v pro mě rozumném množství) se mi nechtělo. A navíc mi přišlo, že díky spoustě bund, svetrů a kombinéz je tak mezi mnou a malou hrozně velká bariéra. Sama jsem si s bundou nacpanou pod nosítkem (zkoušela jsem jen doma) přišla jako slon v porcelánu. Nemluvě o tom, že bychom se takto s Bětkou úplně připravily o jeden z benefitů nošení – jednak vzájemnou blízkost a to, že já část svého tepla předávám jí.

Stejně tak jsem zavrhla „light variantu“ výše zmíněného, a to, že Bětku sice navleču, ale svoji – rozeplou – bundu dám až přes nosítko, čímž si budeme aspoň o trochu blíž. Jsem hodně zimomřivá, takže během dvou takových výprav v cca třech stupních jsem dost mrzla. A chudák miminko bylo v nosítku pořád neforemně narvané v milionu vrstev.

Záhy jsem se tedy začala dívat po nosící bundě – věci, o které jsem si v těhotenství myslela, že to je zbytečnost, za kterou peníze teda určitě dávat nebudu. Ale není to tak, naopak jde o naprosto úžasný vynález!

Bunda nás obě hřeje, takže mně pod ní stačí bohatě triko s dlouhým rukávem a svetr a Bětce též dvě vrstvy oblečení. Do minus pěti zcela v pohodě. Pokud nás potřebuji ochladit, např. v obchodě nebo v přetopené tramvaji, stačí více či méně rozepnout boční zipy. Jsme s dcerkou v blízkém kontaktu, díky malému množství oblečení mohu snadno kontrolovat, zda jí není na nějakou část těla zima…

A jakou bundu mám?

Po důkladném průzkumu na internetu jsem se rozhodla pro model Pavla od značky Jožánek. Tato bunda (resp. jiný model – Stella, na Pavlu jsem ohlasy nenašla, ale spoléhala jsem, že technicky půjde o totéž…) měla na netu v podstatě samé pozitivní reference, líbila se mi svou jednoduchostí, zároveň mi přišla cenově přijatelnější než jiné výrobky.

Trochu jsem měla strach jen ze dvou věcí. Jednak zda mi nebude jejich nejmenší verze S/M velká. Naštěstí není – poté, co jsem si ji řadou vnitřních šňůrek na různých místech postahovala.

Dále jestli mi nebude zima, když jde o velmi tence vypadající softshellku. Není. Do větší zimy než minus pět jsem tedy bundu nebrala, ale i tam jsem se oblékla v podstatě podobně jako třeba pod kabát. Funkční sportovní mikiny a trika, která doporučují uživatelky různých fór, jsem zatím vůbec nepotřebovala.

Navíc je třeba myslet na to, že vyhřívání se s dítětem je vzájemné. Takže se můžete těšit na příjemná miminkovská kamna na břiše.

A co Bětka?

Tím, že je dítě schované pod bundou a zároveň chytá moje „lidské“ teplo, není třeba navlíkat tolik co do kočáru. Vrstev stačí relativně málo, ale měly by být funkční.

My dáváme bavlněné body a punčocháče. Přes to jarní bundičku. Nejdůležitější jsou ovšem periferie neboli části, které miminku trčí z nosítka ven, a mohou tudíž nachladnout nejvíc. Čili hlava a nohy. Zde jsme se rozhodli investovat do merina a pořídili kuklu a natahovací botičky od Manymonths. Botky jsme vzali naschvál větší, protože jdou stáhnout a teď Bětce dosahují až ke kyčlím, takže netřeba žádné kamaše. Merino pořádně hřeje, zároveň se v něm ale v teple nepřehříváte ani nepotíte. Zároveň jsou tyto věci i přes svoji funkčnost tenké, takže Bětka má v nosítku spoustu prostoru a v pohybu ji neomezuje žádná neforemná kombinéza…

Každý by měl samozřejmě průběžně sledovat, jak na tom je jeho vlastní dítě, a případně podle toho nějaké vrstvy přidávat. Naše holčička je horkokrevná, a když ji z nosítka vyndávám, je vždy krásně teplá. Když bylo lehce pod nulou, přidali jsme bavlněný svetr a tlustší ponožky a stačilo to.

Třeba rukavice nedáváme vůbec – Běťa má vždy schované ruce někde uvnitř pod bundou a opět teplé, tak ji nechci zbytečně omezovat v otlapkávání mého svetru…

Věřte, nevěřte…

Z řad lidí, kteří nemají s nošením zkušenost, slýchám pravidelně několik otázek. Hlavně tyto dvě.

„A není vám zima?“

Kdyby byla mně, tak se přiobleču (mám dvě vejšky, ne …?). A dítě kontroluji. Vím, že základní logika velí k předpokladu, že čím víc vrstev a čím tlustší = tím tepleji. A tenké merino věcičky na první pohled nemusí úplně vzbuzovat důvěru. Ale vězte, že materiál je důležitější než množství. Sama si vzpomínám na svůj první pobyt v horách, kdy jsem se choulila ve stanu ve třech svetrech, těch největších, a stejně klepala celou noc kosu. O rok později jsem si pořídila jednu relativně drahou, superlehkou, ale hlavně funkční sportovní mikinu a najednou to bylo i ve dvou tisících metrech ok, dokonce ani spacák jsem nemusela dopínat… Takže když to shrnu, nejde prostě o kvantitu, ale o kvalitu.

Druhý častý dotaz zní: „A to z toho nošení nebolí záda?“ Nevím, jestli se najde nějaké takový exot… ale vážně by kdokoliv nosil, kdyby mu to bylo fyzicky nepříjemné? Takže ne, nebolí.

Občas jemně připomenu, že jsem zvyklá běhat s 20kg krosnou po horách. A snaživě ukazuji, jak silný a bytelný bederák Manduca má, totéž platí pro ramenní popruhy, které jsou snad ergonomičtější než u zmíněné krosny. Stejně tak se snažím vysvětlovat, že když nesete relativně těžší náklad v kvalitním zavazadle (krosna, nosítko), většinou je to výrazně pohodlnější než běžný nákup v nezpevněném batohu za pár stovek. Vyzkoušeno za vás. Ale i toto vysvětlování je překvapivě náročné.

Přínosy nošení

Jak už jsem zmínila v úvodu, s nošením máme zatím spojenou spoustu pozitiv.

Dostaneme se tak snadno a bez překážek kamkoliv. Nemusím řešit schody, nakládání kočárku do tramvaje, to, zda se vejdeme do té které restaurace či obchodu, ani že nemám volné ruce. S přicházejícím jarem jsem tedy začala žít opět o něco víc společensky, protože je jednodušší domlouvat si všude možně různé obědy a kávičky a nemusím k tomu řešit logistiku.

Zároveň je snazší se vypravit – obnáší to méně oblékání, nemluvě o snášení kočárku na etapy. Což jsem už samozřejmě také měla dobře zmáknuté a zefektivizované, ale zkrátka mám zrovna období, kdy se mi do toho tolik nechce.

Pro Bětku je to zároveň super způsob, jak poznávat svět kolem sebe. Najednou si může prohlížet ulici, ve které bydlíme, koukat po lidech v metru, z okna tramvaje…

Neví, čeho si všímat dřív, hrozně moc ji vše zajímá, tak jsem ráda, že má podněty a může pozorovat bez toho, aby sama byla středem pozornosti.

(Moje mamka si při této příležitosti povzdechla, že já jako dítě bych dlouhodobější nošení určitě taky zbožňovala – od chvíle, kdy jsem se naučila otáčet a začala víc vnímat své okolí, jsem prý totiž v kočárku nevydržela – na bříšku jsem zírala do stěny, a to byla děsná nuda, že. Takže se prý se mnou běžně vracela z pochůzek tak, že vezla prázdný kočár a mě nesla v ruce.)

A další přínos nošení: Ať se děje cokoliv, bříško, zuby, únava, v Manduce se Běťa vždy zklidní. Zpočátku je třeba při tom chodit, takže takové ty domácí práce typu poklidit toto, poodnášet špinavé nádobí do kuchyně, posbírat a roztřídit suché prádlo si nechávám právě pro podobné příležitosti. Bětuška se dívá a krásně se uvolní. A pokud usne, tak stačí vyhrnout kapucu, která slouží i jako opora.

Kdo nosí

Jak už jsem zmínila, Manducu využíváme s manželem oba. Ven teď tedy častěji já, což ale vyplývá z toho, že přes týden trávím s malou více času. A navíc mám zmíněnou nosící bundu do zimního počasí.

Hned s prvními závany jara se ale muž hrnul do toho, že tentokrát bere dítě on. Doma využíváme nosítko rovnoměrně už teď.

Stejně tak máme v plánu „nosit napůl“ i během blížící se dovolené, kam kočárek vůbec nebereme. Za poslední týdny jsme si nacvičili, že logisticky to zvládáme, Bětce tento způsob dopravy vyhovuje a naše záda to „překvapivě“ dávají též.

A osobně navíc spoléhám na to, že nám usnadní i první cestu letadlem – když bude ještěrka neklidná, můžeme nosit v uličce. A pokud usne, tak nikomu z nás díky nosítku pod tíhou těch zhruba 7,5 kg neodumřou ruce (pak dám vědět, jak to dopadlo).

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s