Život s ještěrkou

Dělejte vše dál. Dělejte to spolu

S dítětem běží život normálně dál, jen má jiné tempo, říkaly mi před rokem kamarádky, které jsem tehdy obdivovala, jak se jim vše povedlo tak nějak samozřejmě skloubit.

Byla jsem na to dost zvědavá. Přece jen, kdo mě zná, ví, že moje tempo bylo vždycky „tak trochu“ zběsilé.

Tak jsem si moc neuměla představit, co z toho obětuji a jak zbytek naroubuji na péči o miminko, které nechci nijak šidit a naopak s ním toužím trávit co možná nejvíc času.

Dobrá zpráva. Z věcí, které mi za to stály, jsem v podstatě nic obětovat nemusela.

Výrazně se ale změnilo tempo a to, jak mám den zorganizovaný. Naučila jsem se méně plánovat, víc dělat věci na etapy. Spát radši do zásoby. A umět mávnout rukou nad tím, že něco nakonec nestihnu dnes, ale až třeba pozítří.

Zároveň jsem výrazně efektivnější. Vypravit se mezi lidi, napsat článek, bleskově nakoupit (dítě nerado horko…), připravit rychlý koláč… umět to současným tempem už dřív, tak se snad ukoušu nudou.

První dva až tři měsíce…

… to bylo jednoduché. Bětka spoustu času prospala i přes den (tak dvakrát 2-3 hodiny), skoro pořád ležela v pelechu, koukala nebo si s něčím nemotorně hrála, každopádně se nikam neposouvala. A většina aktivit – jako že jsem jí předčítala z knih, nosila po bytě a ukazovala věci nebo třeba hrála na hudební nástroje, byla spíš pro můj dobrý pocit, že se malé věnuji.

Každopádně tak šlo hodně dobře vařit, zvládnout denní dvě hodiny práce, číst si, uklízet byt i hromadu jiných aktivit.

A dál?

Toto už ale dávno neplatí. Bětka na bříšku prozkoumává svět, každý den umí něco nového a není pro ni žádný problém se dopíďalit nebo doválet sudy třeba na opačnou stranu pokoje.

Takže se snažím být poblíž a sledovat, zda nenastává nějaká nebezpečná situace (zde opět díky bohu za minimum nábytku a celkově věcí!). Úplně rychlá Běťa samozřejmě ještě není (zatím), třeba deset minut bez dohledu bych ji ale v pokoji už nenechala (před měsícem to šlo, tehdy pouze staticky ležela na břiše a maximálně hrozilo, že bude nespokojeně rýt obličejem do dečky).

Zároveň si ale vydrží relativně dlouho sama hrát. Pokud nemá hlad nebo není unavená, tak se bez problému zabaví třeba na dvacet minut.

Jedna možnost tedy je (třeba když vařím), že ji nechám a co chvíli na ni koukám. Například z kuchyně vidím do „jejího“ pokoje bez problému. Cílem je jen sledovat, jestli se třeba neocitla hlavičkou blízko u radiátoru, jestli není příliš nasoukaná pod gaučem… Těch situací je relativně málo, protože jak už jsem zmínila, pokoj máme zařízený celkem úsporně. A zároveň si myslím, že bych neměla panicky hlídat každé drobnější bouchnutí – v tomto hodně souhlasím s článkem o mámě-airbagu.

Co když ale chci něco stihnout a zrovna nemám chuť nechávat Bětku samotnou ani s podobným „dohledem o dálku“? Ať už proto, že mi zrovna přijde lepší trávit čas společně, nebo jednoduše proto, že mě tam teď potřebuje.

I to má naštěstí řešení.

Vezmi to mezi hračky!

Vůbec nejlepší je Alžbětku do většiny věcí „zapojit“. Často potom zvládnu tolik věcí, až se tomu sama divím, a zároveň tak pro ni nenásilně vytvářím hromadu podnětů a programu.

Vaření

Víte, jak s dítětem nejlépe nakrájet dýni, aniž byste si ráno dávali budíka o půl hodiny dříve? Vezmete si do hracího pokoje prkno, mísu, nůž a dáte se na zemi do toho. Dítě pozoruje jako zařezané, krájení dělá zajímavé rány, já na malou krásně vidím a případné věci typu ublinkávání, či vzdáleni se z dosahu všech hraček mohu hned řešit.

Stejně tak má Bětka ráda i porcování jiné zeleniny, strouhání jablek, mixování, ale i míchání těsta. Spousta věcí se tak dá udělat v rámci našeho společného času.

Samozřejmě je to logistiky maličko náročnější (přenášet věci, občas binec na zemi) – ale koberce nevedeme, takže úklid je otázka vteřin. A za čas ušetřený přebíháním z kuchyně nebo stres, že bych neměla malou nechat příliš dlouho bez mé společnosti, to stojí.

A Běťu vše vážně zajímá. A myslím si, že se tak i nenásilně (já to primárně s edukativním úmyslem nedělám) učí, tím že pozoruje každodenní činnosti…

Zrcadlo zrcadlo

Úprava a pilování nehtů na zemi kousek od miminka (navíc si pak samo nechává stříhat nehty ochotně – se zájmem a s minimem cukání), trhání obočí, fénování vlasů – toto vše je opět pro malou bezva podívaná. Zvlášť když si k tomu vezmu oboustranné zrcadlo, do kterého se může sama také koukat!

Úklid

Totéž platí pro vysávání – ideálně položit dítě doprostřed pokoje a obvysávat vše okolo. Alžbětu to opět hrozně moc zajímá, točí hlavou za hlukem, natahuje se po rouře.

Jednou týdně v Bětí společnosti žehlím pleny a od toho opět mohu pozorovat, kam se zrovna vydává a jak si hraje. A průběžně jí vykládat, zpívat nebo aspoň bavit kouřem a bubláním z napařování.

20180226_ukulele, heleZábava

Stejně to dělám, pokud se Bětka zrovna baví sama a já to chci využít k troše vlastního oddechu.

Takže si často v její společnosti čtu (opět si říkám, že v ní tak třeba maličko a nenápadně vzbuzuji zájem o knihy – určitě víc, než kdybych jí je neustále cpala do ruky), procvičuju si němčinu nebo hru na ukulele. Poslední tři týdny jsem začala vedle Běti cvičit jógu. Opět: buď zvědavé kouká, nebo mi aspoň rachtá hračkami do rytmu.

A když si chci dát nějaké jídlo, jednoduše vezmu talíř na zem vedle miminka. Nemusím tak s jídlem nijak spěchat a Bětka získá zase něco, na co se může zaměřit.

Jediné, čemu se snažím cíleně v Bětí přítomnosti vyhýbat, je práce na notebooku. Čistě proto, že nechci, aby si na to zvykla jako na něco samozřejmého a aby pak u něj odmala nechtěla sedět taky. Stejně se snažím omezit i mobil a většinou ho mít někde odložený a ne v ruce. Díky tomu, že jsem brouzdání omezila i při kojení, jsem třeba už v půlce března měla splněný svůj cíl „tři knihy měsíčně“.

A co pochůzky?

Pokud potřebuji být v kuchyni a třeba hlídat něco na plotně, poklízet, věšet prádlo, využívám nosítko. Víc jsem o tom psala nedávno.

Dá se s ním i třeba péct (chystat těsto, míchat, mixovat, loupat, mýt nádobí), stejně tak dávat do myčky nebo poklízet.

Nosící variantu ale využíváme spíš ve chvíli, kdy se malá vyloženě potřebuje chovat a já chci mít volné ruce.

Díky tomu všemu mám každopádně ve chvíli, kdy Bětka na své 2-3 hodiny denně usne, čas fakt na sebe. Nemusím tak rychle honit práce v domácnosti ani se snažit zuřivě zaplácnout jídelní deficit, místo toho se v klidu věnuji práci, psaní blogu, zpracování fotek nebo třeba nicnedělání.

Všechno jen díky tomu, že jsou malé děti zvědavé, okolní podněty nasávají jako houba a absolutně nerozlišují mezi tím, jestli je bavíte jednou z milionu hraček, jestli děláte opičky jen proto, abyste je zabavili, nebo jestli vedle nich žijete normální život.

A co vy, pokud jste už „dětní“? Případné další tipy, jak využít nadšení miminek pro cokoliv, uvítám :-)

1 komentář: „Dělejte vše dál. Dělejte to spolu“

  1. Ahoj Terez, ač děti nemám a dívám se tedy z druhého břehu, tvůj denní rytmus obdivuju. Jestli je to tak dobré jako pocit, který mám ze čtení tvého článku, je co závidět. Ať ti dělá Běta co nejvíc radosti a stále ji baví něco okukovat a objevovat. Opatrujte se :)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s