Everyday life

Sbohem, dráte

Tento týden jsem se po dvou letech a čtvrt zbavila rovnátek.

Přijde mi to skoro neuvěřitelné, už jsem si na ně dávno zvykla, stejně tak na všechny peripetie s nimi. Více o tom, co obnáší život s rovnátky, jsem kdysi psala v článku Pozor na drát.

Vzhledem k tomu, že od svatby v srpnu 2016 jsem už žila jen s dolními rovnátky, to byl alespoň o hodně menší skok, než když mi sundali horní.

Spodní byly méně vidět, takže jsem méně hrotila, jak už jsou zase obarvená (u vrchních jsem minimálně na výměnu gumiček lítala co měsíc, často se stačilo jen neuváženě napít pomerančového džusu a byly megažluté), a neběhala jsem si striktně čistit zuby okamžitě po každém jídle, bez ohledu na to, kde zrovna jsem (na horních byly různě zaseknuté zbytky potravin vidět podstatně víc).

A hlavně se s nimi dalo normálně jíst! Během 7,5 měsíce s horním aparátem jsem prakticky nemohla ukusovat, vše jsem si pořád trhala a krájela na minikousky, takže nějaké pouliční kebaby, atd. nepřipadaly v úvahu. Jen se spodními rovnátky mi to bylo v podstatě jedno a zvládala jsem cokoliv. Včetně křoupání „zakázaných“ ořechů (kvůli riziku poškození zámečků).

Zhodnocení

Celkově jsem za tuto zkušenost ráda.

Zuby jsem měla křivé hodně. Když mi lidé říkali, že ne, tak mě vždy zajímalo, zda je to jen neupřímná zdvořilost, nebo jestli se představa o tom, co je rovné, v mém okolí tak diametrálně liší.

A dlouhodobě mě to štvalo (křivost). Několikrát se stalo, že mi někdo nafotil fakt krásné fotky a kazil to „jen“ totálně křivolaký a z mého pohledu prostě ne estetický úsměv. A vždy jsem byla trochu otrávená z představy, ze takto teda vypadám pořád, kdykoliv se usměju, mluvím, otevřu pusu…

A nemám ráda, když lidi pořád dokola o věcech jen mluví a stěžují si bez toho, aby se pokusili o nějakou změnu. Tak jsem se rozhodla jednat.

Bylo to v době, kdy jsem měla čerstvě hotovou školu a slušnou práci s mírně nadprůměrným příjmem – takže ideální příležitost. Navíc jsem pořád doufala, že by se mi mohlo povést srovnat zuby ještě do svatby. Alespoň ty horní, které jsou u mě (dle fotek či videí) při úsměvu, ale i mluvení vidět víc. Protože mi zase vadila představa, že to bude jinak dokonalé, šaty, účes, kytky… a vše bude kazit můj viditelně pidlozubý výraz.

To se nakonec podařilo. Kvůli tomu, že jsem měla vrchní rovnátka relativně krátce, se zuby rozhodně nesrovnaly stoprocentně, ale centimetrové výškové rozdíly i pravé úhly u nich zmizely. A svatební fotky byly asi první, u kterých jsem se vnitřně nevztekala, proč jsem radši neměla tu pusu (ideálně pořád) zavřenou.

V posledním půl roce se mi nahoře trochu pohly stoličky, protože po porodu jsem se vykašlala na noční vyndávací rovnátko, ale to nejde na první pohled nijak poznat. Já na to přišla proto, že teď už si tu pryskyřicovou věcičku na zuby bohužel nenarvu.

A s výsledkem jsem i tak spokojená. Už se nehlídám, zda se náhodou příliš nevkusně nezubím, zbavila jsem se mindráku, který sice určitě nebyl životně důležitý, ale asi deset let mě průběžně a vlezle štval, protože křivé zuby se mi na mně prostě nelíbily…

A v příštím článku (už ho mám napsaný) se můžete těšit na povídání o tom, jak jsem byla spokojená s ordinací Perfect Smile a proč jsem si vybrala zrovna ji.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s