Cestování

Tour de Barcelona – naše neturistika

Výlet na náhodně vybranou stanici metra, procházka po sídlišti, mapa, do které se díváme až po návratu, abychom zjistili, kde jsme to vlastně byli…

Tak nějak vypadá i naše objevování Barcelony. První část našeho cestovního povídání najdete zde.

O tom, jakým způsobem objevuji nová města a místa, jsem podrobněji psala před rokem.

Ve zkratce: průvodce čtu vždy až poté, abych si pod těmi větami a popisky už představila nějaké konkrétní dojmy. Památky mi stačí vidět… asi tak pět minut. Místo muzeí si užívám chození po zajímavých zákoutích. Trasu si nevybírám podle toho, co radí moudrá kniha a kolik je tam doporučených domů, ale podle toho, která ulice mě zrovna láká nejvíc.

A mám obrovské štěstí, že můj muž je na tom přesně tak jako já. Že se vždy velmi snadno shodneme na tom, kam jít. A kam nejít. A má stejné tempo jako já. Takže je to jeden z mála lidí, se kterými vydržím chodit po městech a ještě si to užívám. Jindy se skoro vždy od různých skupinek co možná nejdřív odpojím a radši chodím sama, protože jinak buď trpím a nebo jsem netrpělivě nesnesitelná :-)

Za katalánskými zahrádkáři

Pokud tedy někdo čekal, že první den se vypravíme na Sagradu Familii, když to k ní máme jen 15 minut přímým metrem, nejspíš bude překvapen.

Na metro jsme se skutečně vydali, ale úmyslně opačným směrem. „Popojedeme tři zastávky… nebo jen dvě?… a uvidíme, co tam bude.“

Poté, co jsme prošli několik typicky španělských obytných ulic v okolí stanice Can Vidalet s malými obchůdky a zaplivanými bary (turisty byste zde fakt nenašli), nás zaujal staře vypadající kostelík.

I vydali jsme se k němu – přes skládku a jakýsi akvadukt vedoucí klasickou zahrádkářskou kolonií, kde vlály separatistické vlajky a dědové okopávali ředkvičky.

Samotná stavba byla nakonec oplocená, takže jsme přes vrata viděli jen fasádu moc sympatické ruiny a jakési prostřelené auto.

Zpět jsme to vzali přes sídliště. Vypadalo prakticky jako u nás až na to, že hřiště místo různých známých listnáčů obklopovaly palmy.

Gaudí letem světem

Slavné stavby jsme si samozřejmě ujít nenechali, většina milovníků památek by z nás ale nejspíš byla nešťastná.

Naše typická prohlídka totiž vypadá tak, že si před danou stavbu stoupneme, pečlivě ji tak pět minut pozorujeme, případné obejdeme nebo přejdeme na jiný chodník, abychom ji viděli z více úhlů, já pořídím pár fotek, řekneme si: Mmm, pěkné. A jdeme dál.

Minimálně stejně nebo spíš víc nás zajímá obyčejný život, skutečná atmosféra místa, domy, lidi, náhodné uličky. Oba máme dost averzi k tomu mačkat se někde ve frontě a pak v davu plném dalších turistů, nemluvě o tom, že s kojencem v nosítku mi to přijde jako krajně nevhodné. Povídání o tom, jak dlouho se co stavělo a jaký měl Gaudí život, si mnohem radši přečtu v klidu doma.

Takže jsme místo toho v L’Eixample prošli prakticky každou uličku, okoukli baráky, nějaké ty kavárničky, mezi tím se mrkli z různých míst a úhlů na Sagradu Familii, Casa Batlló, La Pedreru a byli spokojeni.

Během dalšího výletu jsme ještě navštívili Park Güell – metrem jsme dojeli na Lesseps, odtud došli do parku. Cestou zpět pak úzkými a opuštěnými uličkami na metro Vallcarca. Obě cesty k parku a zpátky nám trvaly okolo půl hodiny a bylo fajn vidět další neturistické části Barcelony.

V parku jsme se zdrželi necelou hodinu, protože hrozil déšť, kterému jsme se chtěli vyhnout. Asi i díky tomu se v kopcovité části nacházelo poměrně málo lidí a řada z nich spíš místní, kteří si šli třeba zaběhat. Na lavičkách ale bylo samozřejmě narváno.

Centrum města

Poměrně rychle jsme zvládli pročesat i historickou část s katedrálou. Cestou tam jsme střídavě šli prostředkem La Rambly a bočními uličkami po obou stranách, až k moři.

Samozřejmě jsme se zastavili ve známé tržnici. Vůně jídla, zvuky, barvy, hromada zboží… milá a pestrá podívaná, ale nás zvyklé na obří pavilony v Rize už jen tak něco nezaskočí.

Cestou zpět jsme opět střídali Ramblu a uličky v El Raval, ideálně ty, které nám předtím utekly.

V úzkých gotických zákoutích pak byl příjemný stín, prohlédli jsme si katedrálu i bazar před ní a prohlásili exkurzi za úspěšnou.

Fotbal z rychlíku

Protože bydlíme asi 15 minut chůze od slavného Camp Nou, rozhodli jsme se, že bychom se mohli k tomu stadionu aspoň projít, ačkoliv ani jednoho z nás fotbal ani trochu nezajímá.

Tak jsme ho omrkli, stejně tak další vedlejší stadiony, jeden z nich by minimálně z boku skvěle zapadl do Pripjati. A pak se opět raději procházeli všude možně po našem neighbourhoodu, prohlíželi si okna a výlohy, doplnili zásoby výhodných croissantů, pozorovali, jak to v osm večer na ulicích ožívá a jsou plné dětí, a přišli si jako místní.

Zmoklé moře

Kdy jindy vyrazit na pláž než během jediného deštivého dne? Naštěstí se vyplnila předpověď a zhruba do hodiny od odchodu z našeho bytu pršet přestalo a zůstaly jen mraky a studený vítr.

Metrem jsme dojeli na Barcelonetu, došli podél moře do nedalekého parku a v mezičase ve všech uličkách okolo hledali nějaké zajímavé místo na oběd. Což nebylo jednoduché. David nechtěl nic s venkovním ohněm a naháněčema, protože mu to přišlo moc turistické, já nechtěla nic narvaného a bez křesílek, protože na kojení a chov dítěte chci prostě pohodlí, a pár drobnosti, jako aby měli paellu, rozumné ceny a hlavně otevřeno (což ve čtyři odpoledne není to Španělsku zrovna běžné, že).

Leč se zadařilo, my se nacpali k prasknutí, tak jsme se za odměnu vyrazili ještě jednou kouknout na Gaudího domy. Samozřejmě jinými trasami a z jiných chodníků než posledně.

A příště už vás čeká článek o tom, jak toto vše a ještě řadu dalších zábav zvládáme s naší půlroční cestující.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s