Cestování, Život s ještěrkou

Tour de Barcelona – na cestách s el Miminem

Kromě dvou víkendových cest na Moravu a silvestrovského výjezdu do Českého ráje bylo Španělsko naší první velkou výpravou ve třech.

Už když jsme v lednu kupovali letenky, tak jsme nepochybovali, že to zvládneme. Jinak bychom do toho nešli, neasi :-) I tak ale ten týden překonal naše očekávání a moc příjemně nás překvapilo, jak prima, pohodové a hlavně přirozené to bylo a jak málo se naše dřívější cestovní tempo změnilo.

V tomto článku se pokusím shrnout to základní, co podobný výlet s půlročním miminkem obnáší. Různé praktické tipy, naše zkušenosti, a podobně. Kdyby vás zajímalo cokoliv jiného, tak se neváhejte ptát.

Cesta

Letenku měla Bětka sice vlastní (za zhruba poloviční cenu, tedy cca 1500 Kč), sedadlo ale ne, takže ty 2,5 hodiny strávila střídavě u mě a Davida v náručí.

Pokud by nás bolely ruce, dali bychom si ji do nosítka – to jsme měli u záloze jako hlavní „zbraň“ i pro případ bolesti zubů či jiného důvodu k řevu (že s ním budeme chodit v uličce).

Vlastní zavazadlo Běťa též neměla, oficiálně (v letence od Kiwi.com) dokonce ani palubní. Ryanair i Vueling ale ve svých podmínkách mají uvedeno, že dítě může mít příruční zavazadlo do 5 kg. A že to skutečně platí, mi potvrdili i na infolince Kiwi (když jsem se tam zhruba po deseti minutách dovolala). Takže akorát tak můj batoh s věcmi na převlečení, přebalení a s hračkami.

Kvůli letu bylo malé také třeba vyřídit doklad, buď občanku nebo pas. My se rozhodli pro to druhé, protože chceme vyrážet i mimo Schengen. Výroba trvala cca dva týdny, stála myslím stovku. Přesný postup je popsán na internetu, třeba zde.

Přímo ve Španělsku jezdila Bětka veškerou MHD zdarma, ať už po Barceloně nebo meziměstskými vlaky.

Nošení

Spoustu lidí jsme před odletem zaskočili tím, že na dovolenou s podobně malým miminkem vůbec nebereme kočárek.

Ani jednou nás přitom nenapadlo, že by nám nějak chyběl, vystačili jsme si krásně s nosítkem.

Na nošení jsme já i Bětka za poslední dva měsíce parádně zvyklé a David si aspoň konečně pořádně zanosil, protože v Praze na to donedávna nebylo počasí (nosící bundu mám pouze já). Dostali jsme se tak naprosto kamkoliv a cestování metrem i vlakem bylo zcela jednoduché.

V podstatě jsme se pohybovali stejným tempem a po stejných trasách, jako kdybychom chodili ve dvou. Jasně, když někde byla fronta, raději jsme ji obešli, totéž platí pro různé davy, ale to je asi vše.

Pro nás ani Běťu to nebylo nijak náročné. V rámci jednoho „bloku“ jsme vždy chodili cca 2 hodiny, pak jsme dělali buď delší pauzu někde na jídlo a kojení, a pokud jsme nebyli na výletě mimo Barcelonu, tak jsme se třeba na tři hodiny vraceli po poledni na byt, aby si malá odpočala, protáhla se na bříšku…

Zhruba polovinu celkového času v nosítku byla Bětka vzhůru a vše kolem si zvědavě prohlížela. Jednoznačně nejvíc ji fascinovalo moře.

Navíc nošení funguje jako skvělý ice-breaker, nad dítětem na břiše (zvláště pokud na vás koulí obříma modrýma očima nebo roztomile bezzubě prská) se rozněžňuje skoro každý, od prodavaček, lidí v metru po personál v restauracích. A v podstatě všechny ženy od 15 do cca 70 let. Španělé jsou v tomto navíc ještě výrazně kontaktnější a spontánější než Češi, takže se s námi neustále někdo dával do řeči nebo alespoň všelijak mlaskal a ňufal na Běťu.

Dohled na dítě

Bětka sice ještě neleze, ale posouvat se kolem své osy, točit se a válet sudy zvládá tuze rychle, takže je třeba mít stále oči na stopkách.

Podlaha v našem bytě byla dost studená (a navíc postupně špinavá, což ehm samozřejmě nebyla chyba bytu, ale na úklid prostě nebyl čas), tam jsme tedy malou nenechávali (jak jsme zvyklí z domova).

Přibližně dvakrát půl hodiny za den si Bětka vydržela hrát sama v postýlce, ale dost jí vadil omezený prostor.

Většinou jsme tedy vše dělali střídavě, jeden z nás třeba jedl, chystal večeři, balil si batoh na vycházku, čistil si zuby a druhý si buď hrál s miminkem, případně byl neustále ve střehu u dítěte – pokud si Běťa „bříškovala“ na naší velké, ale také dost vysoké posteli.

Spánek

Jak už jsem psala dříve, součástí našeho Airbnb ubytování byla i dětská postýlka. Skládací, se kterou jsme zatím zkušenost neměli. Oproti normální je hodně nízká, což obnášelo trochu jinou manipulaci s ukládáním spícího dítěte. Fajn byly průhledné boční stěny, přes které Bětka hezky viděla ven, pokud jsme ji uvnitř nějakou chvíli nechali.

První noc spala Bětka s námi. Občas jsme to tak už dělali, na výletech s přespáním nebo když měla minulý měsíc kvůli růstu zubů teploty, tu a tam se mi navíc stane, že při nočním kojení (vleže) usnu, Běťa taky a až ráno zjistím, že ji tam pořád ještě máme. Na přítomnost dítěte v pelechu jsme tudíž zvyklí, hlavně já (většinou se dělíme o moji půlku), a už vím, jak ležet, aby mi to bylo pohodlné, jak nejlépe dát ruku přes Bětku…

bětka a noha

Pro společné spaní jsem se první den rozhodla jednoduše proto, že mi přišlo, že toho bylo na Bětku už hodně – cesta, let, nové místo, odpolední procházka – a nechtěla jsem jí ještě přidávat spaním v neznámé postýlce. A navíc už mám zkušenost, že když takhle cestujeme, tak se Bětka v noci kojí víc než normálně (dva až třikrát místo jednou až vůbec), asi aby doplnila energii ze všeho toho nového, takže mi to přišlo i praktičtější. Pokud si ji v posteli správně umístím a mám shrnuté kojící tílko, zvládne se v noci „připojit“ sama a mě to budí minimálně (nanejvýš ji v polospánku trochu nasměruji, výjimečně přendám na druhou stranu, pokud pije déle.

Další noci už Bětka spala v postýlce s tím, že po nočním pití jsem ji tam buď (spící) vrátila nebo ji na pár hodin, hlavně z lenosti, už nechala u nás.

Spaní přes den, které běžně trvá asi tři hodiny (okolo poledne), se Bětce bohužel ve Španělsku nedařilo, i když jsme kvůli tomu v první půli pobytu extra jezdili na pár hodin zpět na byt. Asi moc dojmů a podnětů. Ale minimálně tři hodiny denně naspala Běťa v nosítku (asi dvakrát usnula těsně předtím, než jsme chtěli někam zapadnout na oběd, takže jsme jako správní ohleduplní rodiče ještě nejméně hodinu někde chodili, abychom Bětku nebudili – třeba jen změnou teploty, hluku, atd.).

Když už se kojila, tak docela dlouho a vždy při tom byla v hodně odpočinkovém „flow“ a celkově jinak působila spokojeně…

Krmení

Měli jsme to štěstí, že v době našeho výletu byla Bětka ještě prakticky plně kojená. Zhruba týden před tím jsme jí už postupně začali dávat různé zeleniny a ovoce, pořád ale šlo hlavně o doplněk a zpestření.

Takže primárně jela na mlíku, na bytě jsme jí pak zhruba jednou denně nechali žvýkat banán nebo okurek – většinou když jsme večeřeli a ona se natahovala po našem jídle, tak aby měla něco vlastního. S vařením jsme se ale rozhodli situaci nekomplikovat.

Protože to byl přece jen náročnější režim než běžně a k tomu bylo třeba zpracovat všechny nové podněty, tak se Běťa kojila o něco více. Většinou dopoledne, během naší obědové pauzy, během naší večeřové pauzy (nebo doma před ní) a pak večer, než se uspala. Ty první tři byly většinou vždy tak na půl hodiny, večer pak třeba dvě hodiny (ne v kuse), během kterých jsme si s Davidem aspoň zvládli povídat, plánovat výlety, číst knihy a já psát blogy. V noci se kojila asi dvakrát. Jak dlouho, nevím, protože jsme u toho obě vždy pospávaly.

Že by nastala někdy ve městě nějaká akutní situace, kdy by Běťa potřebovala hned pít, se nestalo. V tomto věku už bez problému třeba čtyři nebo pět hodin vydrží. Snažila jsem se ale i hlídat, abychom po těch pár hodinách vždy nějakou zastávku udělali – nejen kvůli tomuto, ale i kvůli našemu jídlu a aby se Bětka protáhla zase v jiné poloze.

Tím, že jsme různě výletovali a popojížděli metrem, jsem pravidelně kojila i na veřejnosti. Vychází mi to, že dohromady na dvanácti místech (restaurace, vlak…). Jsem zvyklá i z Prahy, takže s tím žádný problém nemám. U Španělů mi přitom přišlo, že (paradoxně k tomu, jak jsou jinak otevření a řekla bych exhibicionističtí) se koukali prudérněji, než znám z ČR. A to jsem přitom velmi decentní a myslím si, že pokud se občas Bětka dramaticky kvůli nějakému super podnětu neodtrhne, tak není prakticky nic vidět.

Denní režim

Když to celé shrnu, tak náš den vypadal (s výjimkou dvou výletů mimo Barcelonu) v průměru takto:

9.00 – vstáváme

do 11.00 – snídáme, vypravujeme se, Bětka se kojí

11.00 – vyrážíme někam do města

do 14.00 – chodíme po Barceloně, koukáme na památky, moře, domy…

14.00 – 17.30 – oběd, kojení, případně odpočinek doma

do 19.30 – opět venku, už nějaká menší výprava

do 21.00 – po příchodu kojím, hrajeme si s miminkem, večeřime, koupeme Bětku

do cca 23.00 – uspávání

Hlavně pohoda

Co je ale nejdůležitější. Podle mého názoru může s malými dětmi cestovat každý, kdo se rozhodne, že cestovat chce, a kdo věří, že to zvládne.

Pokud budete naopak hledat překážky a důvody, proč to nejde, samozřejmě jich najdete hromadu :-)

Naprosto zásadní je podle mě věřit sobě i miminku. Sobě, že to zvládnete a každou možnou kalamitu vyřešíte – na veřejnosti vás může dítě poblít i doma, lékárny mají všude a H&M, abyste v nouzi nejvyšší koupili další bodýčka, taky.

A miminku v tom, že je to váš parťák, že vám dá najevo, pokud pro něj něco nebude ok, stejně jako si to umíme mezi sebou sdělit my dospělí. Že někdy budou jeho potřeby důležitější než ty naše a my holt třeba s jídlem nebo zábavou počkáme a někdy to bude zase naopak a mímo zase bude tolerovat naše nápady.

Ano, bylo to pochopitelně jiné než bezstarostná jízda ve dvou. Pro mě méně alkoholu, večery věnované uspávání, zastávky a výběry restaurací přizpůsobené kojení (kromě nabídky, cen a google recenzí mě tedy zajímalo i to, jak je tam plno, jak pohodlné sezení, kolik místa), průběžně se s Davidem domlouvat, kdo co zrovna udělá (a kdo dohlédne na Kyblíčka)…

DSCN0431

Na druhou stranu se to od našeho běžného fungování v Praze lišilo vážně jen minimálně. Ven, na procházky, do restauračních zařízení chodíme i tam. Přebalit, převléct nebo nakrmit Bětku úplně kdekoliv už dávno umím. Jen pro zajímavost, klasický přebalovací pult na toaletě jsem vyzkoušela poprvé právě až ve Španělsku, v ČR mě zatím nikdy ani nenapadlo ho hledat – plínu dokážu vyměnit i na klíně. Stejně tak se tu nelišily věci, které beru do batohu na celý den venku, od toho, když někam vyrážíme v Praze.

A s Bětkou byla ohromná sranda, asi stokrát denně jsem na ni byla pyšná, jak to zvládá, jak nás učí být ještě praktičtějšími a úspornějšími, než jsme byli. Jak má jak po probuzení, tak na konci dne dobrou náladu…

Takže když to shrnu, strach z cestování s dětmi je podle mě větší překážkou, než většina věcí, které vás nakonec v zahraničí běžně potkají.

Pro nás tři to byl de facto první týden, který jsme od narození Bětky měli skutečně jen a jen na sebe, bez jakékoliv práce a návštěv (urvat si jinak víkend jen pro nás je v podstatě nemožné).

Hodně nás to opět všechny navzájem sblížilo. Poznali jsme se zase v nových situacích, byli jsme od rána do večera spolu, což je výzva. A minimálně já a David jsme se průběžně rozplývali, jaká jsme úžasná trojka a jak naši miniskupinu Alžběta skvěle doplnila.

A už vymýšlíme další cesty. S ještě větší jistotou, než tuhle první.

1 komentář: „Tour de Barcelona – na cestách s el Miminem“

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s