Everyday life

Třicet do třiceti

Blíží se to. Tak trochu bilancuji. Jaké ty první tři desítky let byly. Co se povedlo a za co jsem vděčná?

A dala jsem si dohromady tento seznam. Výčet věcí a události, ze kterých mám radost. Věcí, které silně ovlivnily můj další život. Nebo věcí, které sice byly pro lidstvo malicherné, ale pro mě poučné, důležité nebo jednoduše zapamatovatelné a zajímavé. Které bych si asi promítla v hlavě, kdybych prožívala svůj poslední večer a měla hodinu na přemýšlení :-)

Pořadí není nutně podle důležitosti.

1. Odejít z maloměsta. Nechat za sebou předsudky, které mne provázely celé dětství a dospívání („Ty jsi taková a maková“, „Pocházíš z chudé rodiny, na toto a tamto nemáš a nikdy mít nebudeš“, „Všichni tě znají dávno před tím, než se s tebou skutečně seznámí, a mají na tebe názor, se kterým nic nenaděláš“, „Neseš si to a to příjmení, což předurčuje veškeré tvé postavení ve městě“…).

2. Opustit nefunkční, ale klidný a stabilní vztah kvůli lásce, u níž jsem si tak na 93 % byla jista, že nevyjde. Protože by to bylo až příliš pěkné. Aby nakonec vyšla. Najít parťáka, s nímž jsem tak sama sebou, jak jen to jde. Nikdy nepochybovat, zda by to nemělo být jinak.

... a jak to klape.
… a jak to klape.

3. Strávit rok v Litvě. Žít tam. Studovat. Zamilovat si Vilnius. A vše litevské. Učit se a rozumět litevsky. Považovat tuto zemi kopru, bábušek, věčného deště a ušmudlaných uliček už napořád za svůj druhý domov, kam se vracím.

Prostě Litva
prostě Litva

4. Přidat se do Studentského listu. Poznat desítky lidí, jedny z nejlepších kamarádů a v neposlední řadě manžela. Vydávat noviny od začátku až do konce. Rok a půl tomu šéfredaktorovat. Nespat. Psát. Řešit výhrůžky soudem. Psát. Mrznout na prodejním stánku. Psát. Zadarmo se brodit různými kauzami na ekonomce. Psát. Učit mladé nadšené lidi žurnalistiku. A psát, psát, psát…

Jedna z mých prvních listích besídek.
Jedna z mých prvních listích besídek.

5. Naučit se chleba a svíčkovou. Pro mě dříve synonyma jídel, z jejichž přípravy jsem měla hrozný respekt. A vůbec, s nadšením se pustit do pečení a vaření. Ještě ve 20 jsem uměla jen čaj.

Formu ještě ladím, chutná moc dobře.
Formu ještě ladím, chutná moc dobře.

6. Porodit. Porodit z velké části podle svých představ, přirozeně, bez traumat a okamžiků, které bych si vyčítala. Porodit tak, že nemám žádnou hrůzu z dalších porodů. Porodit hrozně moc prima holčičku, která se do naší miniparty snad ani víc hodin nemohla.

7. Začít cestovat. Poznávat. Nová místa, kulturu, přírodu, mentalitu, kuchyni, vůně, náladu… Pozorovat. Mluvit s lidmi. Toulat se. Do odchodu na vysokou jsem kromě půlročního života v Británii v osmi letech jezdila do ciziny jen se sborem (2x) nebo v rámci středoškolských výměn (též 2x). Po dvacátých narozeninách jsem začala vyrážet po Evropě. Prvně sama, později v rámci různých programů EU, pak s Davidem. Cestování je dodnes hlavní věc, u které mi stojí za to utrácet – a vždy, když to jde, tak to dělám.

Trajektem do Bajram Curi
trajektem do Bajram Curi

8. Vyzkoušet spoustu věcí, bez kterých se člověk jistě obejde, ale které stejně byly fajn. Hrát golf, letět balónem, sáňkovat v noci za pitevnou, vylézt na Hodžovu pyramidu, stopovat v Bulharsku, hrát ve Španělsku na ulici na ukulele, mít fotky na výstavě, zpívat v Litvě ve vokální skupině, vozit desetkrát za léto turisty do Chorvatska, přespávat v redakci Listu na gauči, dělit se s policajty o stanovou plachtu, s Milošem Zemanem o chlebíček…

9. Muset se zhruba ve 23 letech totálně osamostatnit. Dokázat si vydělat na vše od nájmu, jídla, po zpočátku tuze nízkonákladové výpravy za hranice. Při celém náročném magisterském studiu muset na full time pracovat. Tisíckrát v té době nadávat na nespravedlnost, že někdo má úplně vše zadara, zatímco já lítám z práce do školy a zpět, prvních pár let žiju od výplaty k výplatě a nedostatek musím řešit pomocí půjček. Ale zpětně díky za to! V 27 letech jsem díky praxi, kterou jsem už měla, mohla odmítat nabídky práce a vydělávala o dost víc, než je česká průměrná mzda. Přímo z promoce jsem letěla na služební cestu do ciziny. Celou druhou půlku vejšky jsem už věděla, co z toho využít, co se mi reálně hodí a nač se zaměřit. Studium tak mnohem víc k něčemu bylo. Získala jsem nakonec náskok, kontakty a zkušenosti, které mi nikdo nevezme. A mám ověřeno že když bude třeba, dokážu si poradit.

10. Pracovat v „nácti“ jako au pair v Anglii. Totálně to nezvládnout a po měsíci se s mrzkým výdělkem, rozhozenou psychikou a angínou vrátit domů. Protože i z těchto zážitků se hodně naučíte. A zjistíte, že ke spoustě věcí teprve musíte dospět a dozrát. Třeba k tamní mentalitě. Ke schopnosti obhájit si svoje. Zvládat víc věcí zaráz a pořád si držet optimisticky ráznou náladu…

Jedna z mála věcí, které mi na au-pairování šly.
Jedna z mála věcí, které mi na au-pairování šly.

11. Pustit do svého života poezii. Pět let aktivně fungovat na literárním serveru Epika, poznat několik Básníků s velkým B, recenzovat, účastnit se autorských čtení, najít si tu pár přátel, s nimiž se vídám dál i mimo literární svět, být u vydání několika sborníků (a taky v nich většinou něco mít), pomáhat při zakládání Litwebu… Poslední roky už sice moc nepíšu, protože jsem ztratila tu potřebu „terapie básní“, ale pořad mám dost materiálu, který bych ráda nějak zužitkovala.

12. Vydat se do Černobylu, navštívit Pripjať, projít si opuštěnou školu, nemocnici, bazén, kolotoč. Nechat se žrát tamními komáry. Napsat o tom reportáž. Měřit co chvíli radioaktivitu čehokoli – jídla, trávy u cesty, Davidova rukávu. Číst vybledlé ruské nápisy, agitky na plakátech, překračovat poházené hračky a knihy, představovat si, jak tu kdysi žili lidi a těšili se na světlou sovětskou budoucnost.

Zábava, kterou si nikdo moc neužil.
Zábava, kterou si nikdo moc neužil.

13. Učit ekonomiku a účetnictví na obchodní akademii. Opět se zlepšit ve vystupování před lidmi. Vyzkoušet si práci se znuděnými náctiletými, naučit se organizovat výklad, procvičit si schopnost vysvětlovat a improvizovat tak, aby to nikdo nepoznal, umět vybruslit ze situací, kdy to nejde, držet si respekt a zároveň se snažit mít ve třídě tvůrčí a přátelskou atmosféru. Ještě více než v novinářině umět zjednodušovat. Nikdy neříkat nic, co nemám podložené argumenty a co neumím ihned zdůvodnit.

14. Dostat se díky své práci prakticky ke komukoliv, kdo mě zajímá. Mluvit s těmi lidmi, ptát se jich. Od vysokoškolských profesorů, po politiky, manažery, prezidenty, bankéře, umělce a samozřejmě obyčejné lidi se spoustou silných příběhů.

15. Studovat na Národohospodářské fakultě v době, kdy to bylo prestižní pracoviště. Kdy se četly články Nobelistů. Literatura stejná jako na univerzitách ve Státech. Přednášky a semináře v angličtině plné plamenných diskuzí přímo mezi studenty, spousta intelektuální inspirace, d pot a slzy při mnohatýdenní přípravě na zkouškové, která vás přitom vlastně hodně bavila.

16. Překonat konzervativní výchovu, pokud jde o jídlo („špagety se jí pouze s kečupem, hovězí je tuhé a nekvalitní…“) a stát se nadšeným ochutnávačem čehokoliv nového a exotického. V zahraničí utrácet skoro jen za jídlo. Recenzovat pražské restaurace. Těšit se na každý nový gastroexperiment. Jídlo je jednoznačně jedna z mých velkých zálib a došla jsem k tomu postupně, až v posledních letech.

Jedna z hromady paell
jedna z hromady paell za tento rok

17. Letět kvůli týdenní love story na otočku z Kaunasu do Edinburghu. Zamilovat si Skotsko, i když pořád jen pršelo.

18. Dozvědět se příběh litevské Ignaliny. Navštívit tuto jadernou elektrárnu. Málem se nechat zatknout, když jsem se toulala kolem. Projít Visaginas, město opuštěných a zklamaných Rusů, pro než zavření elektrárny znamenalo konec života. Povídat si s nimi na ulici. Napsat o tom.

19. Mluvit párkrát v rádiu. Jako expert. I přes hrozivou hrůzu z veřejného vystupování. Překonat ji. Věřit si. Natolik, že posledně jsem do toho šla už sebevědomě a bez přípravy.

20. Trombóza. Opět takové připomenutí, že má člověk o své tělo pečovat a nepřehlížet, když dává nějaké signály. Vyléčila jsem se bez následků, ale jen díky té nemoci se přišlo na jiné věci, které by mě mohly vážně ohrozit, které jsem běžně dělala a pravděpodobně bych v nich pokračovala i dál. Takže opět „neštěstí“, které přišlo proto, aby mě něco podstatného naučilo.

21. Motat se horkým Užupisem, popíjet víno, skákat přes kaluže, v ruce nový klobouk a hodit za hlavu vše, i to, že doma mě nikdo nečeká a celý můj život je sbalen do krosny a velkého kufru. Trávit čas se svými nejlepšími zahraničními přáteli. Užívat si to nezodpovědně krásné a nesnesitelně lehké Teď a tady. Slunečná dovolená, která se mi zaryla pod kůži.

22. Dvakrát být u smrti kamaráda. Moravská Třebová 2003, Voroněž 2010. Ve chvíli, kdy si člověk „naživo“ uvědomí, že smrt se týká všech, i nás krásných mladých lidí, úplně se mu změní přístup. Naučí se víc žít, prožívat a užívat. Dělat a měnit věci hned a ne to odkládat na „jednou“. Být upřímná k sobě i druhým. Nemít před spaním cokoliv nedořešeného. Lepší je být přemýšlivá a pořád svoje, než si vyčítat, že je už pozdě.

23. Prožít svatbu naprosto podle svých představ. I když se nám do toho dost lidí snažilo mluvit a říkat nám, jak to chtějí oni a co má být jinak. Stát si za svým a mít z výsledku ohromnou radost. I když jsem do poslední chvíle měla strach, že se nepodaří dát dohromady moje šaty, že z mých vlasů nepůjde udělat kloudný účes, že se nám opět rozpadne auto…

24. Naučit se hrát na klavír. Dát tomu během středoškolského studia tolik, že jsem odehrála více než hodinový vlastní absolventský koncert ve velkém plném sále. A za posledních deset let všechny náročné etudy, sonáty, Bachy pro obě ruce, Beethoveny a Smetany opět zapomenout a hrát si jen pro radost. Protože přesně to mi teď stačí.

25. Celé jaro a léto 2012. Procítěné pití vína na redakčním gauči, cigareta na střeše Vysoké školy ekonomické, výhledy na západ slunce, návraty domů prvním ranním busem, založení Židovské sekce, hláška „Dobrý sex je dobrá věc“, kterou už nic nepřekoná, skoky přes oheň, zpěv „Za tú horú…“, pikniky v Riegeráčích, dlouhé filosofické diskuse, zvláště na jediném čůracím místě na Střeláku, noční rozhovory s ježky, to, jak mě David omylem nechal na víkend zamknutou v redakci, čmárání na koberec, punková verze Hodinového hotelu, to vše během přípravy na žurna-státnice…

redakce Listu = místo neřesti
redakce Listu = místo neřesti

26. Zkusit si práci zahraniční reportérky v Řecku. Zažít ten šrumec, krizi, 18 hodin denně. Být u toho, když se rozhodovalo, zda země opustí eurozónu. Vidět demonstrace. Dlouhé fronty u bankomatů, ze kterých docházely peníze. Mluvit s desítkami lidí, pro které by byl bankrot nejlepším řešením, neboť prý už nemají co ztratit. Poslouchat na ulicích jejich příběhy. Psát dva články denně. Vůbec nejlepší novinářská škola.

Demoška mladých komunistů
demoška mladých komunistů

27. Zjistit, že (jiho i severo)východ Evropy je skvělý. Autentický, syrový, levný, špinavě kouzelný, srdečný, barevný, nehostinně spontánní, většinou neturistický a s nádhernou přírodou. Ať už Pobaltí, Ukrajina, Rusko, Moldávie, Bulharsko nebo hraniční Arménie.

28. (přece jen) studovat žurnalistiku. Přestože bych teď své blízké od toho oboru spíše odrazovala, protože psát do novin lze i bez ní, byla to prima zkušenost. Bohémské domácké prostředí, inspirace, kreativita, pocit, že někam člověk studijně patří, protiváha obří a anonymní ekonomky, možnost vyzkoušet spoustu věcí, učit se fotit, točit reportáže, dělat grafiku, správně mluvit. Díky žurně jsem tak nějak snáz vplula do celého toho života ve velkoměstě.

29. Turistika v Českém ráji. Dětství, několikrát dovolená s tátou, čtení Foglarovek na zastávkách na pařezu, rohlík s vysočinou, rybníky, vyhlídky, skály, bílý písek pod nohama. Zde vznikla má láska k tomuto místu, ale především k chození, výletování a celodenním výpravám do přírody.

30. Vrátit se v srpnu 2015 v pořádku z Albánie. Naše bloudění v horách pro mě bylo obrovskou lekcí navždy. Díky ní si hrozně vážím každého dne. Kdykoliv mám chuť fňukat, jak něco nejde, a začnu moc řešit nějaké kraviny, znova mi naskočí v hlavě rány – když se moje krosna řítila z 2000m útesu. Druhý den jsme ji hledat nešli. Místo toho jsme si dali to nejobyčejnější hnusné pivo na oslavu, že jsme. Vždy, když mi začíná chybět pokora, vzpomenu si na to, jak jsme se v tamních Alpách choulili pod jediným spacákem, co nám zbyl. Tato dovolená, ze které jsem se vrátila jen s pasem, peněženkou, foťákem a mobilem (takže vlastně se vším potřebným) mě naučila zkrátka hodně a stala se velkým zdrojem vnitřního klidu, který mi od té doby pomáhá v každodenním bytí. Vědět, že skoro vždy jde ve skutečnosti o prd, je totiž ohromná úleva.

2 komentáře: „Třicet do třiceti“

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s