Cestování, Život s ještěrkou

Proč cestovat i s miminkem

20171230_vzhc5afru-na-vc3bdlet.jpgCo z toho bude mít? Stejně si to nebude pamatovat. Rodiče, kteří takto zbytečně tahají malé dítě, myslí jen na sebe…

… slyšela jsem letos už docela hodněkrát. Když jsem zmínila, že jsme byli s Bětkou týden ve Španělsku nebo že se v létě opět někam chystáme.

V první řadě. Ano, skutečně myslíme i na sebe. A upřímně. Myslím si, že by to mělo být pro každého rodiče povinné, pokud nechce, aby mu mateřství či otcovství příliš vlezlo na mozek. Udržovat i své vlastní zájmy, nepotlačovat své potřeby. Rovnice „spokojený a uvolněný rodič = spokojené a uvolněné dítě“ podle mě platí dost spolehlivě.

Cestování a výletování bylo vždy naší velkou zálibou a řekla bych i součástí života, tak si ho chceme dopřát i teď.

Týden ve Španělsku mě navíc vážně nabil energií, bylo to pro nás s Davidem mnohem pohodovější než běžný týden doma, protože jsme měli spoustu času jen na sebe a nemuseli ho dělit mezi nikoho dalšího, žádné dohánění pracovních úkolů, nikam jsme nespěchali…

A od dalšího společného cestování nás tento výlet rozhodně neodradil. Naopak nám dodal ještě víc odvahy do dalšího plánování.

A v druhé řadě.

Ani teď to podle mě pro miminko nebylo zbytečné!

Souhlasím sice s tím, že památky a navštívená místa si Bětka pamatovat nebude. Že ten pocit z první cesty letadlem si nejspíš v nějakém vyšším věku teprve prožije.

Vidím ale jiné benefity, kvůli kterým má společné cestování podle mě smysl i teď.

20180530_dětské kupé Regiojet
V dětském kupé RegioJetu se Běťa ihned zabydlela a spolucestující čtyřleťačka jen zpovzdálí nesměle sledovala.

Bětka se už od mala učí flexibilitě

Zvykat si na nové prostředí, pohybovat se na nových místech, mezi neznámými lidmi, mít tu a tam jiný režim, než je zvyklá, fungovat i tam, kde to nezná…

Umět se přizpůsobit je podle mě dnes, kdy málokdo vydrží v jednom zaměstnání celý život a polovina z toho, co jsme se učili ve škole, už deset let po maturitě neplatí, naprosto nezbytné.

A vzhledem k tomu, že nejde o dovednost, kterou by si člověk osvojil na počkání, podle mě platí, že čím dřív ji „dostane do krve“, tím líp.

Nebát se nového, protože změna je součást života. Být na nové věci zvědavá a ne se před tím snažit skrýt. Brát to, že je svět v pohybu a my s ním, jako něco normálního.

Mímo na cestách
Mímo na cestách

Myslím si, že cestování – jakékoliv, ať už do hor, po evropských městech nebo po krásách českého venkova – k tomu vede skvěle. Umět usnout i v neznámé posteli obklopena neznámou vůní a hluky. Vědět, že najíst se nebo nechat si vyměnit plínu se dá naprosto kdekoliv. Počítal s tím, že se v jednu odpoledne tu a tam vyskytnete i jinde než doma v postýlce. Učit se potkávat nové lidí, komunikovat s nimi a nebát se jich.

Prostě nežít zavřená v nějaké komfortní zóně a pak být v šoku z toho, když se cokoliv pohne. Nezvykat si příliš na jakýkoliv smrádek.

Nemluvě o tom, že děti jsou naprosto přirozeně zvědavé. A to, že jsou od domova 1000 km, neprožívají o nic víc dramaticky, než když je těch kilometrů sto. Tak proč toho nevyužít!

A ještě jedna věc – vzájemná důvěra.

Vedle toho, že si dítko buduje schopnost adaptovat se a být v životě trochu flexibilní, se také upevňuje pouto mezi námi, kteří jsme si nejbližší. Tedy mezi mnou, Davidem a Bětkou.

Celou dobu si dodáváme jistotu, že tu jeden pro druhého kdykoliv jsme. A můžeme se o sebe opřít, když to bude potřeba. My s Davidem si to samozřejmě prokázali na našich dobrodružných výpravách v minulosti už několikrát a teď tento pocit dál posilujeme. A zároveň ho nově budujeme trojstranně.

20180522_Dívčí hrady společná

Navzájem se respektujeme. Pomáháme si zvládat různé situace, které by nás doma třeba nepotkaly. Všichni tři jsme partáci s naprosto rovnocennými potřebami.

Podobná jistota a důvěra je podle mě přitom hrozně moc důležitá právě k tomu, aby se malé dítě nebálo být samo a samostatné.

Možná si říkáte, že to je blbost. Že tím, jak chceme v tomto věku dávat Bětce maximum našeho času i pozornosti, si vychováme nanejvýš rozmazlené dítě, které nás nenechá odejít ani za roh. Myslím si ale, že je to přesně naopak. Sice nemám psychologické vzdělání, ale vycházím z pozorování svého okolí…
A to mi říká, že úzkostliví, žárliví a bojácní bývají hlavně nejistí lidé. Ti, kteří mají pocit, že musí o lásku, zájem a pozornost stále bojovat.

Že to funguje, vidím na Bětce už teď. Když doma potřebuji něco udělat, dokáže si i ve svých osmi měsících třeba hodinu sama hrát. Klidně i v jiné místnosti. Protože ví, že se na nás může spolehnout a kdyby nás naopak potřebovala, nenecháme ji ani chvíli ve štychu.

A když se vrátím k cestování… tak to pomáhá ty vazby naprosto báječně posilovat.

Na každé cestě musíme držet pospolu. Protože jsme jakýsi „ostrůvek“ v jinak neznámém’prostředí, v jiné kultuře, mezi cizími lidmi. Teď tedy mluvím o našem typu individuální, nezávislé a občas trochu kočovné turistiky. Pokud pojedete na zájezd s hromadou známých nebo se za celou dobu nehnete ze svého hotelu, tak nejspíš to „zázemí svých blízkých“ tolik nevyužijete.

20180413_výlet na dortík do Girony2

Na našich cestách jsme o to víc intenzivně jeden pro druhého. Více se vnímáme, než když se potkáváme ve známém prostředí a v zaběhnutém režimu. Více se snažíme užívat si, že jsme spolu a že se máme.

A zatímco my dospělí to dle mého názoru bereme trochu jako samozřejmost, tak miminko dává poměrně často najevo, jak je sice nadšené z těch barev, rachotu a cizích lidí okolo, ale jak mě i Davida vnímá jako nějaké své útočiště. Pokaždé vidím, jak je Bětka ráda, že může poznávat a objevovat, ale jak je ještě spokojenější, že když na ni padne únava nebo jí něco není příjemné, tak se může snadno a rychle „schovat“ někam, kde cítí bezpečí, jistotu a důvěru.

A zkrátka.

Stejně jako jsem měla od začátku po každé dovolené s Davidem pocit, že nás to ještě víc stmelilo a náš vztah posílilo, po návratech z větších výletů s Běťou to vnímám úplně stejně :-)

A jak to máte vy, cestujete s dětmi nebo chcete jednou? A z jakého důvodu?

6 komentářů: „Proč cestovat i s miminkem“

  1. Teri, vy máte hroznou kliku, že máte zdravé a pohodové mimčo. :) Zažila jsem – naštěstí jen v roli staršího sourozence – podobné výpravy s mrnětem… a rodiče si to dnes v podstatě vyčítají, že tím trápili je i sebe. Při první dovolené mrně nezvládlo už cestu a dostalo příšerný průjem, takže to znamenalo pravidelné návštěvy tamní nemocnice. Při dovolené druhé zrovna trpělo příšernými záchvaty vzteku a vzdoru, takže taky veselo… a vždycky dost blbě spalo, takže bývalo nevyspalé, nevrlé… Fakt, hrozně záleží na dítěti. S některým to jde, s jiným je lepší zůstat doma – v rámci zachování zdravého rozumu. :)

    1. Ahoj Teri, děkuji za komentář!

      No, uvidíme, jak to bude jednou s dalšími dětmi :-)
      My jsme zatím nastaveni na to, že ať jsme v Praze nebo pryč, tak pořád fungujeme naprosto stejným tempem, snažíme se i v té cizině držet nějaké naše denní zvyklosti… A prostě nevytvářet alespoň v té naši mikrorutině, že je vše o 180 stupňů jinak než jindy. Což možná celé to fungování v nových prostředích dost usnadňuje.

      Plus vycházím z předpokladu, že většina věcí, které se mohou stát cestou, nás může potkat i doma.
      A raději v tomto nízkém věku chceme cestovat jen do zemí, jejichž zdravotnictví věříme, kde bychom se případně nebáli vkročit do nemocnice :-)

      Ještě k tomu spánku: ona by Bětka v novém prostředí asi taky spala hůř, první noc v nové postýlce by podle mě dala dokonce dost blbě. Takže to rovnou řešíme tak, že spí (minimálně první noc) v posteli s námi, aby měla tu jistotu a my si ušetřili hodiny stresu s uspáváním. Ve Španělsku jsme ji třeba do postýlky dali až druhý den, prvně několikrát na chvilku přes den, aby si tam hrála a zvykla si na ni, až pak postupně na noc. Ve druhé půlce týdne už v ní v pohodě spala.

      Stejně tak se třeba na cestách kojí asi dvakrát tolik než normálně, v noci je přisátá třeba půlku času (kojím vleže, takže to vnímám jen mlhavě v polospánku, B si to zvládá managovat sama). Ale beru to jako přirozené, je jasné, že pro dítě je to mnohem větší zátěž, že si každou novou věc a dojem musí v hlavě zpracovat…

      Jak jsem ale psala, objektivnější zkušenost bude až s více dětmi.
      Bětka je rozhodně hodně v pohodě a zvládá podobné věci zatím krásně, ale nevím, do jaké míry je to její osobností a do jaké tím, že jsme v tomto ohledu naprosto v klidu já s Davidem, to, že cestujeme, nijak nehrotíme a (kromě počtu sbalených věcí) k tomu přistupujeme zhruba podobně, jako když vyrážíme na jógu + nákup + oběd v centru Prahy :-)

  2. Ahoj, pěkný článek. Tak o nás se asi taky dá říct, že cestujeme. I když ne na tak velké vzdálenosti a zatím jen autem. A obě děti to zvládají dobře. Nemají problém spát a pobývat jinde než doma. Eliška je zvídavá, nebojí se. Snad vyjdou naše letní plány :) Zaujalo mě dětské kupé RegioJetu, to musíme vyzkoušet!

    1. Ahoj, to je moc dobře :-)
      A kam se v létě chystáte?
      Ten Regio mohu doporučit, pro děti, které se plazí či lezou a být delší dobu někde v náručí už je trochu irituje, je to jejich kupé naprosto geniální!

      1. Promiň že odpovídám až teď. Nějak mi ta tvoje odpověď zapadla. Chceme jet do Mnichova a k okolním jezerům a do alp. Máme v Mnichově rodinu. A potom něco v ČR- asi jižní Čechy nebo Jizerské hory. Nemáš nějaký tip na tyto dvě lokality?

        1. V jižních Čechách jsme nedávno byli v okolí Jindřichova Hradce (Kamenný Malíkov), byla tam pěkná příroda na chození, plus z Jindřicháče jezdí úzkokolejka.
          Jizerky s námi sice velmi zevrubně prochodil táta, ale už asi před 18 lety, tak zde se bohužel o nic nepodělím…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s