Cestování, Život s ještěrkou

Český ráj to na pohled. S ještěrkou

DSC_0544

Po půl roce na místě činu. Po třech letech opět ve stanu. Poprvé s miminkem ve stanu. Několik výletů, maliny trhané u cesty, guláš z ešusu, stopadesátdva výhledů na Trosky. Rostoucí zuby.

Náš prodloužený víkend v kostce.

Směska léta, outdooru, lehké pivní turistiky a festivalu chování Minibětky. Na konci moc příjemná únava, opálené paže a hromada malebných fotografií a dojmů v dětské hlavě.

Tak hezky popořadě.

Vzhůru na cestu

Že si vyjedeme na třídenní výlet, jsme plánovali už nějaký pátek. Český ráj proto, že je prostě moje srdcovka, známe to tam a cesta autem od nás trvá jen mírně přes hodinu.

Navíc jsme si říkali, že je nejvyšší čas začít učit Bětku zvykat na stan, přírodu a vůbec trochu cestovatelského nepohodlí :-)

Tak jsem se těšila, až jsem ve čtvrtek, první volný den, vstala s rýmou a škrábáním v krku. Nařídila jsem si klidový režim, odpočívala s Bětkou u hraček, vypila postupně asi deset čajů a doufala, že zítra to bude lepší, a že tedy vážně odjedeme.

Naštěstí oddechový den zabral a v pátek už jsem opět byla zcela fit.

Převážně slunečno

Vypadalo to ale, že si dovolenou vzalo i počasí. Déšť, chladno, zataženo. Pod stan nic moc. Podle předpovědi se mělo sice vyjasnit, ale teplota nejvýše mírně nad dvacet, noci okolo deseti.

Takže jsem byla trochu otrávená, že když jsme se nenachladili doma, nachladíme se venku. Už jsem byla naladěná na horké červencem prohřáté noci, poklidné letní kempování a jednoduše se mi nechtělo „přepínat“ na cokoliv jiného, i když jsem jinak dost do nepohody. Nemohla jsem se pořádně rozhodnout, v čem pojedeme, aby nám bylo teplo, šlo v tom vyrazit na výlety, nevypadalo to pitomě, bylo toho dost… A vezla snad půlku skříně, protože jsem to prostě nebyla schopna rozlousknout (i tak jsem ale zvládla sebe a Bětku sbalit do jedné krosny).

DSC_0560

Takže je už úsměvné, že s příjezdem do Českého ráje se obloha rozjasnila a při stavění stanu bylo asi třicet stupňů, celou dobu vedro, vše jsem odchodila v jediných kraťasech (a Bětka ve dvou letních overalech). Na výšlapech jsme pravidelně hledali stín, já co chvíli vracela Bětce na hlavu klobouk, který si pořád sundávala, a docela slušně jsme se s Davidem opálili.

Večer šla sice teplota skutečně dolů, ale bohatě stačily legíny, funkční mikina a bunda a horkokrevné Bětě teplé tepláky, dlouhý rukáv a čepice.

Kam s námi?

Místo bylo jasné. Do Sedmihorek jezdím od dětství, tamní kemp má veškerou potřebnou infrastrukturu, koupání (ne že bychom s ním byli počítali) a nachází se hned v sousedství skalního města.

Už od začátku týdne mi David připomínal, ať tam zkusím zavolat, zda budou mít volno. Mně to přišlo zbytečné, v minulých letech to nikdy nebylo třeba, jeden pidistan se vejde vždy, navíc počasí při našem odjezdu nijak oslnivé…

Ještě dopoledne v den odjezdu jsme oba něco hledali na stránkách kempu a žádná aktualita ohledně obsazenosti se tam nevyskytovala. Takže jsme hezky sbalení přejeli 20 km na Čerňák, naobědvali se v OC, dokoupili karton vod a pár drobností a pak jsem si až v podzemním parkovišti říkala, že pro klid duše teda… Vlezu na web kempu, abych našla telefonní číslo, a tam velké červené oznámení, že právě vyhlásili stop stav.

DSC_0406

Takže jet po tom všem balení domů? Nebo si postavit stan na kopci za domem? Ne, tak snadno se nevzdáváme. Díky Googlu jsme rychle zjistili, že v Českém ráji je celá řada dalších kempů, tudíž jsme začali zjišťovat a obvolávat.

Z dětství mám ještě zkušenost s Malou Skálou – nikdo to tam ale nebral a naslepo jsme už jet nechtěli. Kemp v Jinolicích – volno měli, ale z recenzí jsme vyrozuměli, že se tam běžně do noci konají hlučné diskotéky, což nás s dítětem zrovna nelákalo. Kacanovy – ucházející recenze, leč neochotný majitel. Volno prý mají, jen pokud tam přijedeme alespoň na týden.

Rozhodli jsme se až pro kemp v Kněžnici, který nás zaujal webem i hodnocením.

A byla to dobrá volba!

Ve srovnání se Sedmihorkami to je vyloženě malý kemp. Rozdělený na zhruba čtyři louky (ohraničené keři a jehličnany), na každé z nich maximálně deset stanů. Nebo ještě méně a pár obytňáků. Stany jen po obvodu, hromada místa okolo – na deku, pro Bětku na lezení, aniž bych musela řešit, že zrovna likviduje cizí stan, ujídá cizí jídlo, atd. Auto jsme měli, tak jako každý, hned vedle stanu, takže jsme většinu věcí mohli nechat v kufru a průběžně si je brali.

Nakonec jsme tedy za obsazené Sedmihorky (byť je jinak máme rádi) byli šťastní. Když jsme se tam stavovali v rámci výletu na oběd, byla tam hlava na hlavě, stany nalepené na sobě, auta až na parkovištích za cestou okolo.

DSC_0518

V Kněžnici byl klid, kempovaly zde převážně samé rodiny s dětmi. Bylo tam čisto, kromě restaurace i malý bazén a nějaké dětské prolejzačky, z pole vedle kempu krásný výhled na Ještěd a Trosky…

Jak to zvládlo mímo

Náš výlet se trefil zrovna do doby, kdy měla Bětka na své poměry dost protivnou náladu – zrovna se jí prořezávaly horní zuby. Takže se vztekala častěji, než jsme zvyklí (nečekejte žádné drama, ale jinak máme totálně pohodové a vysmáté mímo), víc se chtěla nosit, víc ji štvalo, když se ji člověk rozhodl přebalit nebo převléct. Do toho všeho se mohl samozřejmě ještě projevit rozhozený denní režim, horký vzduch a milion nových dojmů.

Z možnosti trávit tolik času venku byla ovšem Bětka nadšená, vše s hrozně velkým zájmem pozorovala, byla celá pryč z toho hemžení kolem, ve stanu chytla totální euforii, takže si neustále stavěla, rozhazovala rukama, lezla po nás a s radostným pištěním padala na zadek, každá drobnost ji tuze zajímala.

Tím, že bylo v kempu a kolem našeho stanu spousta místa, jsme mohli občas nechat Bětku, aby si hrála sama a stačilo na ni třeba od balení batohu nebo přípravy jídla koukat. Každopádně byl vždy jeden z nás poblíž, připraven mímo zachraňovat nebo naopak zabránit mu v konání nebezpečných a podvratných věcí.

A spánek?

Obě noci chvíli (asi 15 minut) trvalo, než se Bětku v této rozjívenosti kombinované s růstem zubů povedlo přimět k tomu, aby si lehla a zkusila usnout, což doprovázela nespokojeným kvílením. Pak ale vždy spala až do sedmi ráno jak zařezaná. Asi třikrát se vždy vleže krátce kojila a jinak působila naprosto spokojeně.

DSC_0387

Pro mě to byla trochu akrobacie, narvat se s miminkem do spacáku. Zapnutý byl asi do dvou třetin – jednak aby se dalo aspoň omezeně hýbat a také tam bylo vážně teplo. Máme skutečně ministan (kromě nás spících a cenností typu foťák, mobily a peníze jsme vše měli v předsíňce nebo v autě a stejně jsme zcela „vyplnili“ prostor) a zároveň mám kvalitní spacák. Bětka spala jen v bodýčku s dlouhým rukávem a stejně měla horké nohy i zátylek.

Moc jsem nevěděla, kam si při spaní složit ruce, ležet dlouho na boku směrem k Bětce mi nepřišlo úplně pohodlné – normálně jsem zvyklá mít ruku přes ni, ale zde jsem cítila, že ji tak ještě víc hřeju. Nakonec se ukázalo jako nejkomfortnější otočit se na druhý bok zády k dítěti.

Stejně tak byl v noci sportovní výkon přendat si ve tmě v tom stísněném prostoru Bětku na druhou stranu, kvůli kojení, ale i to jsme zvládly, aniž by se vzbudila nad rámec hladového mlaskání. A i přes to, že jsem se při každém svém či Bětím pohybu budila, protože spacák jasně ukazoval své limity, ráno jsem vždy byla dobře vyspaná (7-8 hodin) a k mému údivu ani nijak rozlámaná.

Co do pusy

Pokud jde o jídlo, tak o krmení miminka na cestách jsem psala v nedávném článku o příkrmech. Tak jen dodám, že kromě kapsiček jsme Bětce dávali hodně kousků našeho jídla a čerstvého ovoce (zvládla za odpoledne asi 100 g borůvek) a ke snídani jsem jí z vody ohřáté na klasickém tábornickém vařiči dělala kaši.

My snídali a večeřeli v kempu na dece u stanu. Konzervu, domácí chleba, zeleninu, ráno muffiny, atd. Oběd jsme první den stihli ještě v Praze, druhý jsme se stavili u okénka v kempu v Sedmihorkách a třetí den pak v restauraci u rybníku Vidlák. Byla to taková česká klasika (svíčková, smažené žampiony s bramborem), takže žádná gastro tour, ale dobré, levné a rychlé.

DSC_0418

Na pivo, ať už alko nebo nealko, mohu doporučit hospodu na Valdštejně, hospodu u nádraží v Libuni (krásný interiér, spíše kavárenský, domácí bublanina jako pozornost podniku, bodrý výčepní) nebo stánek na Troskách.

Naopak radím vyhnout se kavárně Věznice v Jičíně. Že nám tamní pivo (novopacký Kryštof) nechutnalo a nevíme, zda to bylo tím, že nám prostě nesedl (Davidovi jinak sedne skoro cokoliv), nebo protože byl zkažený, bylo to nejmenší. Mimořádně protivná obsluha, jako jsem v ČR ani zahraničí už dlouho nepotkala, neochotní, pomalí – pivo přinesli i přes to, že jsme se připomínali a podnik byl prázdný, až za 15 minut. Na dotaz, zda je nápoj v pořádku, pak arogantní reakce, ať si jdeme tedy jinam na Plzeň. No, šli jsme a byla mnohem lepší.

A kam v ráji?

Protože v Českém ráji nejsme nováčci, tak jsme se rozhodli zkombinovat naše oblíbené trasy s těmi, které jsme naopak ještě nešli.

První den jsme využili našeho nečekaně nového kempoviště, navštívili nedaleký Jičín a pak zvládli krátkou procházku po okolí Kněžnice

DSC_0485

Druhý den jsme se sešli v Turnově s mým tátou a vyrazili přes Hlavatici a Valdštejn do skal. Prošli jsme je okolo Sfingy, Kapelníka, přes arboretum, Adamovo lože k Únorové do Sedmihorek a pak zpět lesem do Turnova. Nevím, kolik jsme ušli, tempo jsme drželi normální, žádné courání, ale ani jsme příliš nehnali.

Kromě oběda jsme měli asi 20 minut přestávku na Valdštejně a pak o trochu delší v Sedmihorkách, aby se Bětka prolezla, plus asi deset minut ve skalách na kojení, když Běťu zlobily zuby. Táta nás vedl různými cestičkami mimo turistické značky, tak jsme se docela vyhýbali lidem, a zásobil nás cestou spoustou zajímavostí o okolní přírodě, kopcích, na něž byl výhled, historii míst, která jsme míjeli…

Třetí den jsme vyrazili z Borku na Trosky. Překvapilo mě, jak jsou blízko, z dětství jsem měla zafixované, že půjde o pěkný krpál. I se zastávkami na focení a otrháváním krásně zralých špendlíků jsme tam nebyli ani za hodinu.

DSC_0549

Podívali jsme se na vyhlídku na Panně i Babě a pak pokračovali k Vidláku a kolem rybníku zpět do Borku. Tento vejšlap byl kratší, protože jsme chtěli být doma zavčas a vyhnout se přeplněné dálnici na konci prodlouženého víkendu.

Všechny výlety absolvovala Bětka jako tradičně v manduce, buď spala, případně pozorovala okolní panoramata.

Co s sebou

Jak už jsem psala, na své poměry jsem balila dost masňácky. Nakonec jsem využila asi jen polovinu věcí.

Pro Bětku klasicky, jako když se jede někam na víkend. Náhradní oblečení, papírové pleny, jednu látkovou, přebalovací podložku, balík čisticích ubrousků (hodí se na vše), léky, kdyby něco (od všeho tak dva prášky, pro případ rychlé nouze). Oblečení jsem brala pro jistotu i různě teplé (merino kamaše, bundu, teplá pyžama), nakonec stačily tepláky, mikina, ponožky a čepice.

Hračky jsme měli v naší cestovní krabičce a byly jako obvykle dost navíc – tráva, ešus, karimatky nebo plechové hrnky jsou přece mnohem zajímavější.

A pro nás klasika, prostě to, co člověk bere do přírody & kamkoliv na cestu. Stan, spacáky, karimatky, vařič, ešus, příbor, baterku, opalovací krém, repelent, zateplovací mikinu, pohory a sandály, rychleschnoucí ručník, nějaké to jídlo. Další oblečení a kosmetiku dle vlastních potřeb.

Příště jedem zas!

I když se mi přímo před odjezdem prvně kvůli nachlazení a pak kvůli počasí a náročnému balení nikam moc nechtělo, byl to další parádní výlet.

DSC_0552

Krásně jsme si odpočali, protáhli se, vyslunili se a během procházek si hezky popovídali. Český ráj byl jako vždy pohádkový, s nádhernou přírodou a rozhledy po okolí, které se mi prostě nikdy neokoukají.

Vyzkoušeli jsme si, že tento typ cestování v klidu zvládneme.

Stanování s Bětkou v kempu nebylo překvapivě o nic moc náročnější než třeba pobyt v penzionu nebo na hotelu. Venku měla více možností lézt a objevovat, aniž by to bylo příliš nebezpečné (žádné zásuvky, nestabilní nábytek, kabely, ostré hrany…), pořád jsme na ni viděli, ji bavilo pozorovat ostatní táborníky, takže od nás vlastně nepotřebovala žádný program.

Spaní příště pořešíme už vlastním spacákem, aby to pro mě bylo pohodlnější, jinak mě ale nic, co by šlo vylepšit, nenapadá.

DSC_0465

Takže pokud máte z podobného výletu s miminkem zatím strach, nebojte se.

Ujet někam pod střechu se dá navíc vždy!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s