Život s ještěrkou

Kámoška Bětka

20180627_devc49bt-mc49bsc3adcc5af2.jpgNámět na tento článek nosím v hlavě už dlouho. Doteď jsem ale přemýšlela, jak ho pojmout.

Je o našem vztahu s desetiměsíčním miminkem. O našem přístupu k němu. O partnerském rodičovství. A vlastně vysvětluje velkou spoustu věcí – proč děláme něco tak a ne jinak nebo proč nám některé věci, které jsou jinak přece tak běžné, nevyhovují.

Základní myšlenka?

Bětku nebereme jako miničlověka, kterého bychom měli nějak řídit, ale jako našeho rovnocenného partnera.

Myslím si, že právě tento mindset nám zatím umožňuje zvládat mateřství (a otcovství) relativně hladce a ve spoustě věcí pokračovat tak, jak jsme je byli zvyklí dělat ve dvou. Že díky němu poměrně zvládáme i nějaké náročnější chvíle (třeba když Bětce rostou zuby, přestane přes den spát, do toho se přidá separační úzkost…).

Co pro nás znamená být tři?

Když opustíte škatulku „nevyzpytatelné miminko“ a místo toho si představíte, že se k vám jednoho dne nastěhoval někdo třetí (s kým budete muset sdílet místo, čas i soukromí – a to i ve chvíli, kdy na to fakt nemáte náladu), tak to dává smysl.

Společně začátky po příchodu z porodnice pro mě nebyly o moc větší změna, než když jsme se s Davidem sestěhovali. Sice jsme se nějaký rok už znali, dost toho spolu prožili a měli se hodně rádi, ale stejně to byl skok. Přizpůsobování, hledání kompromisů, slaďování našich rytmů, zvládání obyčejností. A obdobně se ten každodenní svět změnil i s příchodem třetí osoby. Některé věci se přeskupily, denní režim se opět posunul a o programu najednou nerozhodujeme dva, ale tři.

Nemluvě o tom, že stejný šok a změna to byly na počátku i pro miminko. Přechod z teplého, vodního, neustále dynamického prostředí někam úplně jinam, kde to nezná. Toto jsem v prvních týdnech měla stále na mysli. Že v tom „neplavem“ sami!

20180618_piknik VyšehradA když jsme to přijali, najednou nám nepřišlo, že se musíme kvůli dítěti „tak hrozně omezovat“. Kdyby se k vám místo toho dlouhodobě nakvartýroval nějaký kamarád nebo i třeba příbuzný a chtěl s vámi trávit většinu času, myslíte si, že by to bylo snazší? Jasně, na zážitky typu noční buzení nebo poblité šaty by asi nedošlo, ale zase by se vyskytla řada jiných.

A stejně jako bychom museli vyjít s kýmkoliv dospělým, který by se do našeho světa infiltroval, funguje to i s miminkem. V něčem ho omezujeme my (táhneme ho ven, když někam potřebujeme, občas děláme hluk, který mu vadí, nenecháme ho lézt úplně všude a prozkoumávat úplně vše, občas ho necháme na něco čekat, jindy jde některý z nás na pár hodin pryč), v něčem zase ono nás.

A učíme se vycházet si navzájem vstříc. Poznávat, kdy je důležitější potřeba miminka a kdy ta naše. Poznávat, co má zrovna mít prioritu.

Protože (pokud to vztáhnu na sebe a Bětku) jsme obě stejně důležité. Stejně jako to platí třeba ve vzájemném vztahu mě a Davida.

Když cítím, že má Běťa hlad a je vyčerpaná, bez zaváhání jdu kojit a nepřemýšlím, jestli mi někde právě nechládne oběd. Když potřebuje přes den spát, jdou stranou všechny návštěvy či jiné akce. A když mám naopak pocit, že ještě vydrží (třeba proto, že nedávno jedla, je čerstvě vyspána, atd.), tak jí naopak bez výčitek oznámím, že se nejdřív najím já nebo že si něco dodělám a pak se jí ráda budu věnovat.

A ono to funguje. Bětka , že se na nás může spolehnout. Zároveň se ale už odmala „učí“, že být součástí nějakého společenství znamená i vycházet vstříc druhým. Když je to potřeba, umí počkat nebo se přizpůsobit. Aniž bychom to nějak tlačili(asi se dá zařídit, že se dítě přizpůsobí i tím, že ho někde zavřete a necháte řvát, dokud neodpadne… ale na to úplně nejsme)

Díky „partnerskému přístupu“ nemáme a ani jsme nikdy neměli pocit, že bychom se „jen točili kolem dítěte“. Udržujeme si naše rodičovské sebevědomí a nezapomínáme průběžně ani na nás. Což je podle mě zdravé v úplně jakoukoliv vztahu.

Jak se to celé projevuje v našem chování k miminku?

1. Respekt

Bětku nepodceňujeme. I když je maličká a vše se teprve učí, tak ji nebereme jako méněcenného člověka. I když ještě neumí vyjádřit své myšlenky slovy, tak věříme, že nám rozumí. Že moc dobře vidí a chápe, co děláme.

20180725_štamgast3Snažíme se vnímat její potřeby. Odmítáme univerzální tabulkové návody – ať už jde o intervaly kojení, harmonogram příkrmů nebo dobu spánku. Ani my dospělí nejedeme jako roboti!

Bereme ji stejně vážně jako kohokoliv jiného dospělého.

Fotím, jen když vidím, že má na to Bětka dobrou náladu, a snažím se to zvládnout vždy rychle. Taky nemáme prakticky žádné fotky ubrečené nebo vyčerpané Bětky. Ne proto, že bychom zuřivě pracovali na tom, aby náš život vypadal co nejvíc sluníčkově, ale protože mi přijde jednoduše nedůstojné kohokoliv v podobné chvíli zvěčňovat.

Mimochodem. I Běťa někdy přes den nespí, nesnese, když odejdu na minutu do jiného pokoje, nebo se vzteká, když se ji rozhodneme přebalit. Bereme to ale jako normální reakci… Nehrotíme to, ani neshazujeme, snažíme se danou emoci uznat. Přijmout situaci. Nabídnout pomoc. Nebo tam prostě být.

2. Empatie

Na každou bětí situaci se snažíme nahlédnout z naší perspektivy. Bolí ji zuby, nemůže usnout. Co by v tu chvíli pomohlo asi nám? Je unavená. Vážně bychom v tu chvíli měli náladu si hrát s něčím, co nám někdo neodbytně cpe pod nos?

3. Jsme tým

Ani nás zatím nenapadlo vymýšlet, jak se někam nad rámec tříhodinového koncertu dostat ve dvou a dítě někde šikovně „zapomenout“.

Bětka k nám patří, jsme trojka, být spolu je natolik přirozené, jako by to tak bylo odjakživa (a je to obrovská sranda).

Samozřejmě počítáme s tím, že až povyroste, budeme pořádat i dovolené nebo aspoň víkendy bez dětí a že si pak od sebe rádi odpočineme. A bude to přirozené. Stejně jako jsme dřív s Davidem ne všude cestovali spolu. Ale uvažovat o tom u takto malého člověka by nám zkrátka ani nepřišlo na mysl.

20180704_s tátou2Společné cestování? Zatím pohoda

Myslím si, že i díky tomu všemu, co jsem tu vyjmenovala, zatím společné cestování zvládáme poměrně hladce. Ať už do ciziny nebo třeba pod stan.

Zase je to jen o vzájemném přizpůsobování se. My musíme „snést“, že Bětka se večer nějakou dobu uspává, že občas brečí, protože svoje potřeby ještě neumí vyjádřit pomocí košatého souvětí… A ona zase musí trpět, že ji někam vezeme, že hodinu vysedáváme v restauraci, že se občas dostaneme na ubytování o trochu později, než by si přála.

A jsme jí za to s Davidem vždy oba vděčni! Nebereme to jako samozřejmost a naopak je pro nás pak zcela na místě, že Běťa pak bude mít nárok na nějaký čistě „mimino tajm“.

Pokud bychom na to koukali optikou „chceme vše podnikat přesně tak jako dřív a tohle nejde, tamto kvůli dítěti musí být jinak a občas se to mimino dokonce kvůli tomu, jak jsme to nastavili, bouři brekem, ježíš, to je náročné, dyť z my toho nic nemáme…“… tak jasně – pak by to dopadlo tak, že „cestovat s kojencem a užít si to vůbec, ale vůbec nešlo“.

Náš partnerský přístup se projevuje i v řadě dalších oblastí života a „výchovy“.

Nošení

Že Bětku převážně nosíme, jsem už psala.

20180326_večerní etudyA na tom se nic nezměnilo. Kočárek máme rádi a ani dcerce nevadí, ale jak já, tak David si ho sami vybereme spíš výjimečně. Třeba když vyrazíme na svatbu a nosítko na šatech či obleku by vypadalo dost divně. Nebo když jdeme někde s příbuznými – aby si povozili.

Kromě toho, že je pro nás nošení praktické a jsem přesvědčena o jeho přínosech pro miminko, to má minimálně pro mě ještě jednu rovinu.

Bětka je subjekt a ne objekt.

Vše kolem sebe může pozorovat z více úhlů, jsme po celou dobu v mnohem lepším kontaktu (kromě zraku a sluchu využíváme i čich, hmat a Bětka někdy i chuť). Zároveň dělá (byť pasivně) stejné pohyby jako já, mohu si tak s ní snadno povídat a je aktivním účastníkem veškerého dění.

Zatímco kočárek z mého pohledu staví dítě víc do pasivní role – něco mezi pacientem (ti se taky vozí) a pytlem brambor. Někdy jí to ráda dopřeju, aby si vyzkoušela zase něco jiného, někdy mám sama chuť vozit, ale je to pro mě až druhá volba. A myslím si, že je to právě proto, že nošení víc vystihuje mou snahu vnímat Běťu jako rovnocennou osobu a ne jako panenku, kterou si někam posadím.

20180731_společnáKomunikace

Už od mala mluvím s Bětkou jako se sobě rovnou. Snažím se být maximálně věcná, co nejvíce laskavá a ani trochu infantilní. Vycházím z přesvědčení, že nám i miminka rozumí. Takže vysvětluji, co a proč dělám. Ptám se jí na otázky, na které bych ptala třeba Davida. Jasně, taky s ní blbnu, ale snažím se to vždy ohraničit jako hru.

Vnímám její signály. Dokážu velmi dobře rozpoznat, kdy má hlad, kdy má dost, kdy je jí vedro nebo jak dlouho potřebuje být u mě v náručí, než je pro ni ok odlézt si někam po svých.

Nesnáším pitvoření, šišlání nebo když někdo mluví na Bětku jako na duševně chorou.

Úplně stejně jsem alergická na mateřský plurál.

„Kolik vám je let?“ – „Mně třicet a dceři tři čtvrtě roku.“

„Nepapáte zrovna? – „Já s tebou mluvím a Bětka už obědvala…“

„Spinkáte?“ – „Vypadám na to snad?“

Bětka je samostatná osoba. Na spoustě věcí, které dělá, sice nemalý podíl máme, to ano, ale i tak si podle mě zaslouží, aby byla vnímána jako jedinečná bytost a ne jako siamské dvojče svých rodičů

A do třetice. Stejnou averzi mám k dětským zdrobnělinám.

Dítě nepapá, ale ji. Nejí mňaminku, ale večeři. Stejně tak nebumbá. A nehačá.

Na závěr…

Celé to zní hezky logicky, že?

Minimálně já se to ale pořád učím, každý den znova a znova!

I když mám stokrát jasno, občas mě stejně převálcuje nějaký „společností zažitý zvyk“ a najednou si uvědomím, že už chvíli do něčeho Bětku nesmyslně tlačím. Typicky spánek po obědě. Když nechce, tak jsem – třeba jen vnitřně – naštvaná, místo abych ji podpořila. Buď v tom, že zrovna spát prostě nepotřebuje, nebo že zrovna jí to nejde. A pak se stydím. Sama před sebou i před tím miničlověkem, který na nás kouká s tak obrovskou důvěrou.

Nejen v podobném případě je pak podle mě klíčová upřímnost. Jako když bychom mluvili s partnerem nebo třeba rodiči. Omluvit se, že jsem dělala hloupost a mrzí mě to. Nebo naopak vysvětlit, proč je to pro mě důležité. To pomáhá mimochodem nejen v komunikaci s miminkem, ale také k tomu, aby si člověk sám ujasnil priority. Proč mi na odpoledním spánku tak záleží? Protože vidím, že je dcera unavená a prospěl by jí? Protože pak někam jdeme a chci, aby měla dost energie? Protože si já potřebuji na chvíli odpočinout? Nebo jen proto, že se to „tak prostě přece má a dělá?“

20180801_klavírista BětmenA úplně poslední poznámka.

Kámoška Bětka, zněl titulek tohoto dlouhého článku. A ten to podle mě vystihuje úplně nejlíp!

S Bětkou se cítím jako s kamarádkou. Blízkou, důvěrnou, naladěnou na hodně podobnou vlnou. Přirozeně. Prostě mi to jednoho dne docvaklo, že to tak je.

Samozřejmě, že máme na starost jí ukazovat, co ještě nezná, pomáhat zvládnout situace, na které je zatím malá…

… ale cokoliv dělám, jednám tak, jak bych jednala ke své kamarádce, Davidovi, příbuzným. Je to pro mě měřítko, co si dovolit, jak reagovat a co požadovat.

 

3 komentáře: „Kámoška Bětka“

  1. Terko, dle mého názoru umíš psát, ve smyslu řazení písmenek a slov, tak abys vyjádřila myšlenky, resp. při čtení tvých textů mám pocit, že dobře rozumím, co říkáš a když chvilku poleví pozornost, tak se mi to i libí:-), ale obsahově je to úplně někde jinde. Podle mě si protiřečíš a vyvozuješ nelogické závěry. Tvrzení, že samotná změna mentálního nastavení Vám umožnuje lépe zvládat rodičovství, není nijak zdůvodněná a z ničeho nevyplývá, proč by to tak mělo být lehčí. A brát dítě, kór v tomto věku, jako partnera je nesmysl, za nastěhovanýho kamaráda nemáš žádnou zodpovědnost, kdežto za dítě ano a tato nerovnost se nutně musí do vašeho vzájemného vztahu promítnout. Taky se mi nepozdává ten plurál, když píšeš o sobě a Davidovi. Nevěřím, že máte takovou shodu v pohledu na život s dítětem. A poslední poznatek – jakkoliv si uvědomuju, že to píšeš z vašeho pohledu, nikoliv jako univerzální návod, tvoje články působí jako kdybys hlásala jediný správný pohled na danou aktivitu.

    1. Děkuji za koment (a zdravím do ÚnO? :-) )
      O protiřeči nevím – v čem, jak?
      Ad mentální nastavení, nenazvala bych to jeho „změnou“, ono se to tak vyvinulo spíš přirozeně, samo. Určitě nejsem přesvědčena, že právě tak, jak to děláme, by to mělo být univerzálně lehčí. Ale pro nás je. Asi proto, že tento přístup nejvíc vyhovuje našemu přístupu obecně (a tomu, jaké máme priority). Možná to zdůrazňuji málo, ale skutečně nechci tvořit návody, jen popisuji, co funguje nám a proč (protože za ten necelý rok se dost lidí udivovalo, proč zvládáme tak hladce to a ono…). Pokud se tím navíc někdo v něčem inspiruje, tím líp.
      S odpovědností máš pravdu a samozřejmě ji zohledňujeme. Ale to mi přijde samozřejmé a myslím si, že to v tom partnerském přístupu máme přirozeně zasazené. Napadlo mě teď přirovnání řidiče auta vs. posádky. Taky tam funguje jasná odpovědnost a taky to přece není důvod chovat se k ženě, sourozencům, kámošům, atd. z nadřazené pozice (jo, můžeš po nich požadovat nějakou bezpečnost, pásy, aby dali batohy do kufru, ale nejspíš jim to řekneš jako sobě rovným).
      Ad plurál. Používám tam, kde jsem si jím jistá. Píšu o věcech, které jsme s Davidem párkrát různě diskutovali a mluvili o nich, takže jeho pohled znám a vím, že v tomto se shoduje. Za sebe jsem naopak psala např v pasáži o nošení vs kočár. David nevozí hlavně proto, že se mu s kočárkem dělají blbě dlouhé kroky :-)
      A ad poslední věta. Ano, jde o správný pohled – pro nás. Třeba existuje i jiný, ale neměli jsme důvod ho hledat. Jinak se považuji za bytostného liberála a svoboda jednotlivce je pro mě zcela samozřejmá, i pokud jde o výchovu.

  2. Dobrý den,
    většinou nemám potřebu někde na internetu něco komentovat..

    Ale Váš přístup k rodičovství a vůbec Vaše životní filosofie je taak inspirativní, že mi to nedá :)

    Moc Vám děkuji za Vaše pravidelné články a nejvíc za ty o Bětušce. Je mi teprve 20, ale velmi ráda si rozšiřuji obzory – přirozený porod (na který se již teďkon těším:), jóga, dlouhodobé kojení, kontaktní rodičovství a tak dále.

    Miminko s přítelem ještě nějaký ten pátek neplánujeme, ale rádi se inspirujeme do budoucna u těch zkušenějších :)

    Držím vám všem palce, ať se vám daří vše, po čem toužíte a jste šťastní!
    A ať vám dělá Bětka jenom radost :)

    Ještě jednou Vám moc děkuji!
    S přáním hezkého dne
    Kačka

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s