Cestování

Předdovolená

Zhruba sto kilometrů okolo Atlantiku, opuštěné cesty, slunko a všechno si nést na zádech.

Když jsem v půlce července poprvé slyšela o Fishermen’s trail, hned jsem věděla, že přesně toto potřebuji. Portugalsko mě před dvěma lety nadchlo, nějaký pořádnější outdoor mi už chybí, dát si trochu do těla…

… ale bylo hned jasné, že to případně musím stihnout letos. Dokud se dá B pohodlně unést na břiše. Dokud nechodí a ani po tom netouží. To bychom si mohli naplánovat týdenní přechod Prokopského údolí, že.

A vyrazit na přechod části portugalského pobřeží mi přišlo jako rozumný kompromis. Vypravit se s kojencem někam na východ do hor, kde se několik dní v kuse motáte mimo civilizaci, zní sice romanticky a jsem si jista, že bychom to zvládli (stan ozkoušený máme, po Česku někde cestujem pořád, není problém to dát bez auta…). Ale ani mně, ani Davidovi nesedí představa jet někam, kde bychom případně úplně nechtěli využívat lékařskou péči. Možná předsudky, já vím, ale na Gruzii, Albánii nebo různé -stány si prostě ještě nějaký rok raději počkáme.

A zde je chození. Chození přírodou. Podle fotek na netu více než malebnou.
Chození po trase, kde je podle těch cestovatelů, kteří o Fiskermen’s trail na netu píší, pořád ještě minimum lidí. Protože to tu zatím nikdo moc nezná. Tak než se z toho stane druhé Santiago.
Chození s báglem.
Zároveň vždy návrat do „civilizace“ – vesniček a městeček na pobřeží. Kde vždy přespíme někde v hostelu (zkoušeli jsme i kempy na trase, ale komunikace hodně vázla), dáme si dobré jídlo, necháme mímo, aby se vyblblo.
Trasy tak akorát dlouhé – vždy 15 až 22 km. Zde v Praze ujdu s B na břiše běžně deset za dvě hodiny, tak trénink snad máme.
Možnost to kdykoliv ujet autobusem, když si řekneme, že nás to už nebaví, že je to únavné pro kohokoliv z nás tří.

Ale měla jsem v tom červenci strach, že David nebude chtít. Docela dlouho jsme totiž mluvili o Pobaltí, případně Irsku. Hned se ale nápadu chytl a za pár dní už kupoval letenky.

A teď?

Vypadá to, že se nám povedlo sbalit. Jedna společná krosna a malý městský batoh na Bětí věci.

Původně jsme si říkali, že je pěkně hloupé, že nám náš levný let vyšel zrovna na pondělí a že nevyužijeme i víkend. Teď jsme rádi.

Oba doháníme hromadu práce. Já pořád ještě pro Treximu, kromě normálních úkolů školím své nástupce, předávám agendu a nestíhám, kromě toho po večerech chystám už analýzu do nultého vydání Nového deníku. Spousta drobného vyřizování. Tady nějaký email, toto koupit, tamto vytisknout. Do toho turbomimino, které nemá problém během půlminuty vylézt na gauč, postavit se na něm, zatleskat si a pokračovat šplhem na přebalovací pult, na němž zrovna shromažďuji věci, které plánuju zabalit. Příště mi vybaluje batoh a mezitím mu průběžně rostou zuby a zrovna není možnost ho nikomu ani na hodinu udat. Také jsem si vymyslela, že nás zbavím švestek a udělám knedlíky. Mezitím poslední nákupy funkčního oblečení a léků, hledání Davidových pohor. Vyprat čtyři pračky (poslední v 10 večer proto, že David přeslechl, že ta třetí bude poslední). Potřeba dítě nosit, protože zuby, mrchy, zase otravují, ale manduca i šátek se právě suší. Chodit spát v časy, na které jsem za poslední rok totálně obvykla…

… prostě takový klasický předodjezdový chaos.

Ale teď už mám většinu položek na to-do listu úspěšně proškrtanou. Zbývají jen ty knedlíky a začínám se těšit a vidět někde u oceánu!

Tak nám držte palce a brzy se těšte na portugalské zpravodajství.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s