Everyday life, Novinářský pop, Život s ještěrkou

Než si to sedne

Je za mnou můj první měsíc v práci. Teda práci. Mám půlúvazek a tak flexibilní, jak jen to asi jde. Pracuji večer. Pracuji, když mi B spí v manduce. Telefonuji, a při tom s ní stavím věž. Dělám rešerše na mobilu při uspávání.

První měsíc byl hektický. Část říjnové pracovní doby zabrala různá úvodní školení. Dodělávání speciálu Deníku N. Do toho snaha už normálně fungovat. Chystání textů do zásoby, na ostrý start. Možná víc porad, protože se spousta věcí pořád ladí a protože se toho kolem spuštění, začátku, vydání a šíření speciálního nultého čísla dělo tolik.

Pro mě byl první měsíc náročný. Zároveň jsem ale vděčná za to, jak jsem do všeho spadla – „donutilo“ mě to mnohem rychleji a mnohem dříve udělat si v práci i v celém fungování okolo trochu systém. Ujasnit si, jak k tomu skutečně přistupovat (protože realita je samozřejmě vždy jiná než plány).

Díky tomu už poslední týden pozoruji, jak si vše sedá. Jak se začínám dostávat do rovnováhy – abych nic nepřepálila, abych nic nešidila a abychom já ani mé okolí ze všeho do dalšího měsíce nezkolabovali.

Celé to má a mělo několik rovin. A je to dlouhé čtení. Třeba se ale někomu dalšímu, kdo se rozhodne pracovat při rodičovské, kdo tu práci chce dělat fakt kvalitně a ne si jen počítat hodiny a kdo zároveň nechce ustupovat ze svého kontaktního rodičovství, bude hodit. Jako informace, jak to může vypadat. Nebo jako inspirace, jak co ne/dělat.

1. Jak se počítá půlúvazek?

Ve výrobě je to snadné. Řekne se čtyři hodiny a s úderem poslední minuty se stroje vypínají. Stejně tak jsou práce, které se dají měřit podle úkolů. Máš na starost toto a toto. Tato práce odpovídá půlúvazku. Až ji doděláš, máš padla.

U novinařiny se ale vše eviduje a porovnává hůř.

Je článek, který sepíšu za hodinu, za dvě, pár odstavců a tabulka, a čte se jako blázen. Pak je tu analýza, na které dělám průběžně týden. Než seženu různá data a informace nebo než něco nasázím do excelu a vypočítám. A pak spousta různě dlouhých a náročných věcí mezi tím.

Občas se něco dozvíte nebo dostanete nějaká unikátní data, jen to hodíte na papír, zavoláte pár lidem, aby vám to okomentovali, a zpráva je na místě. Na rozhovor se musíte připravit (znát skvěle téma, zjistit, co se o tom už psalo a co řekl váš respondent, abyste přinesli něco nového), pak ho jít nabrat, přepsat, řešit s daným člověkem různé doplňující otázky… Někdy se něco děje (EU pohrozí Řecku, že mu už nepůjčí žádné peníze, odbory vyhlásí stávku autobusů…) a vy máte jasný (většinou spěchající) termín, do kdy musíte poskládat dohromady co nejodbornější a nejčtivější maximum. A jindy si „vymyslíte“ analýzu, ke které musíte posbírat a zpracovat data a pak teprve sami nebo přes odborníky bádat, co váš výsledek znamená.
To jen pro ilustraci.

A jednoduše nelze měřit počty článků ani čas, jak dlouho co trvá.

Já na půlúvazek ještě nikdy nepracovala a logicky jsem tedy netušila, kolik toho mám reálně zvládnout.

Zhruba čtyři hodiny denně si hlídám, ale pořád jsem tápala, pokud jde o výstup. Zda toho produkuji dost. Zda nejsem moc pomalá a nevýkonná. Zda si někdo nemyslí, že to flákám, když mých článků není tolik. Což je dané jednak tím úvazkem samozřejmě a jednak povahou článků. Zaměřuji se spíš na analýzy, které často obnášejí víc počítání nebo si rychle si něco nastudovat a dát do odborného kontextu, než reportovat o tom, co se právě děje. Stejně jsem se ale měla tendenci srovnávat s ostatními a užírat se tím, zda za nimi nezaostávám.

Zde mi hodně pomohlo to na rovinu probrat s kolegy naší malé redakce. Že tento strach mám a chci ho sdílet. Co mě hrozně moc překvapilo, že mi pak individuálně napsalo několik lidí, včetně zkušenějších a mnou často obdivovaných novinářů, že to cítěj úplně stejně (pochyby, zda stíhají držet tempo). Že v tom nejsem sama.

Stejně tak pomohlo přímo ujištění od šéfů, že každý v redakci máme úplně jiný úkol a srovnávat to nejde. Že u každého z nás přesně vědí, proč si nás vybrali. Že je zatím v pořádku, jak to funguje.

Bylo té podpory na mě až nečekaně hodně a vážně mi pomohla věřit si. Jedu stejným tempem, jako jsem jela při plném úvazku, jen poloviční čas. Jsem efektivní. Přispívám svým dílem. A berou to tak i ostatní.

Různé osobní reakce kolegů, včetně těch „nejvyšších“ mě navíc opět ujistily v pocitu, že jsem na tom nejsprávnějším místě, kde bych zrovna mohla být.

2. A zapadnu?

Ve všech předchozích pracích jsem vždy jela spíš individuálně a občas až trochu asociálně. Z různých důvodů.

V Aktu jsem pracovala při škole, nestíhala, běhala mezi redakcí, zkouškami, tehdy i Listem a dalšími koníčky a moc nezbýval čas se družit. Kamarády a lidi, s nimiž jsem mohla vyrazit na oběd, jsem tam měla, to ano, ale nějaké přátelštější vazby až na pár výjimek ani za těch pět let nevznikly.

V Treximě by toho družení bylo jistě hodně a stálo by za to, kdybych ovšem pracovala ve Zlíně jako zbytek kolegů. Takto jsem si užívala vřelé a přátelské služební cesty, ale v Praze byla i přes naši četnou elektronickou i jinou komunikaci dost odříznutá. Zvlášť když se tu zrušila kancelář (což dávalo smysl, když jsme ji já ani kolegyně kvůli rodičovským povinnostem moc nevyužívaly), kde byla aspoň občas šance někoho potkat.

S obojím jsem ale donedávna byla ok – hlavní přátelské styky jsem vždy měla mimo práci (takže třeba svatbu nebo různé oslavy jsme měli plné kamarádů, ale prakticky nikdo z toho nebyli kolegové) a bohatě jsem si sociální život kompenzovala jinde. Do práce jsem chodila hlavně kvůli té činnosti a tím to pro mě tak nějak vždy končilo.

S Deníkem N se ale tento přístup změnil.

Vše mě od začátku hrozně moc nadchlo. Celá atmosféra, kdy vzniká něco nového, nadšení, přestože dost věcí pořad funguje všelijak punkově, to jak spolu všichni komunikují a úplně tomu projektu propadli, když si sami v redakci montujeme nábytek, když vznikne lidský řetěz, aby se povedlo dostat balíky s novinami z ulice do redakce, když se lidé i ve svém volnu pořád zaobírají tématy a předplatiteli a vymýšlejí, jak co řešit (třeba osobní roznáška novin pár lidem, kteří je nedostali)…

Z toho všeho jde tolik pozitivní energie, že jsem si úplně poprvé řekla, že nebudu v práci introvertem, který jen tak proplouvá a plní úkoly.

A logicky jsem si musela zpracovat strach, že toho nebudu dost součástí, když nejsem v redakci každý den a nestíhám se účastnit úplně všeho, chodit s lidmi na obědy a po práci na jedno.

Opět mi pomohlo o tom mluvit. A zjistit, že podobně se cítí i někteří další, ačkoliv pracují v redakci denně – obavy, že nezapadnou nebo že se s ostatními tolik neznají (pořád mám výhodu, že s minimálně třetinou kolegů jsem už v minulosti spolupracovala). Že to je – opět – normální a do jisté míry projev toho, že nám na této práci záleží.

Pomohlo mi „ujištění“, že nejsem jediná, kdo nezvládá být u všeho důležitého a nového dění. Máme kolegyně v Brně i ve Státech…

Rozhodla jsem se ještě víc sama dělat něco pro to, abych si přišla dost included. Více komunikovat, občas se ukázat v redakci i za cenu toho, že mi to při mém time managementu přijde neefektivní. Být k lidem osobnější.

Pořád na tom pracuji a snad se bude dařit…

3) Náš čas s Bětkou

Celý první rok jsme strávily z velké části spolu. Samozřejmě, že ne furt čistě ve dvou nebo ve třech – taky hodně na výletech rodinných návštěvách, akcích s kamarády… Každopádně ale spolu. A vyhovovalo nám to tak.

Jestli v pracovním životě lavíruji mezi společenským chováním a introvertstvím, tak v tom osobním jsem individualista na entou. Úplně nejradši mám náš smrádek a klídek ve třech. Lidi (další než Davida a Bětku) vídám ráda, myslím si, že mám dost širokou a pestrou sociální síť, ale potřebuji si to dávkovat a střídat s okamžiky bez nich.

A jsem hrozně ráda, že to máme s Davidem stejné.

A pokud jde o Bětku, tak abych vše nějak uvedla do kontextu… Spoustu věcí zkoušíme „alternativně“ (ne tak, jak radí chytré „tabulky“), takže nemine týden, aby někdo k něčemu neměl výhrady a otázky. Které se opakují. Chápu to, ale… Nebaví mě dokola vysvětlovat nebo obhajovat to, co nám funguje. Kromě toho pořád kojím. A v neposlední řadě jsem hodně partnerský a kontaktní rodič a společné chvilky si obrovsky užívám. Přijde mi naprosto přirozené podnikat vše společně, včetně cestování nebo nějakých společenských akcí.

A nástup do práce mi naše klidné bytí naboural.

Mám to štěstí, že mám skvělou rodinu, která se mi obrovsky pomáhá. Davida, který mě podporuje v tom, abych se dál aspoň částečně věnovala tomu, co mi jde, a který si trochu přizpůsobil pracovní dobu tomu, abych stíhala psát. Stejně tak Davidovu mamku, která bere ochotně B ven, hraje si s ní a věnuje se jí. Považuji to za obrovské štěstí a moc si toho vážím.

Zároveň mi to však umožnilo, že jsem se do všeho vrhla až moc po hlavě.

Alespoň dvě hodiny denně jsem pracovala i první rok, bez toho, abych náš čas s B nějak omezovala. Při nástupu na půlúvazek jsem ale získala dojem, že v tom musím udělat hned od prvního týdne každodenní „řad“, a pustila jsem se do toho (zpětným pohledem) dost razantně.

Nevěřila jsem, že hromada věcí se dá udělat, když B spí večer. Že když ji dám do nosítka po jídle, tak rovněž usne a já mám dvě hodiny na psaní.

A začala jsem dávat B prakticky denně na část dne „pryč“ – na vození, hlídání – když to šlo. Vše proběhlo vždy hezky a B byla se svými nejbližšími, měla stále pozornost a zážitky.

Ale bylo toho „řádu“ zničehonic až moc.

Jak už jsem zmínila, do té doby jsme velmi pohodovým tempem trávily většinu času společně, zvládaly jsme různé aktivity od dlouhých procházek, po srazy s kamarády a různé další akce. To se se začátkem října ze dne na den změnilo. Reálně jsem sice B neviděla jen pár hodin denně, hodně to ale poznamenalo náš celkový den.

Před „předávkou“ B (zvlášť pokud jsem sama mířila do terénu) jsem trávila nějaký čas tím, abych vypravila ji, abych vypravila sebe, abych nachystala vše potřebné. Často na to B zrovna neměla náladu, chtěla si hrát nebo nečekaně spát, já často nestíhala a provázela to různá nervozita. Nebylo pro mě komfortní, že musím někdy B odbýt, protože to neodpovídalo mému nastavení. A byla jsem na sebe za to naštvaná.

Po opětovném setkání jsem obvykle řešila jídlo pro nás obě. Pak mnohdy už byla B unavená a kojila se a pak mi pospávala v náručí. Nebo už prostě byla unavená. Já se snažila dohnat resty v domácnosti. Během půl dne jsem se snažila stihnout to, na co jsem byla zvyklá mít celý den. Taky jsem byla unavená. Měla jsem chuť jít si vyčistit hlavu ven, ale B už většinou venku předtím byla a teď bylo vhodnější, aby si hrála a měla nějaký pohyb. Štvalo mě, když bylo hezky podzimně a já ještě ani jednou za říjen nebyla s B na kopci za domem, kam jsme na jaře vyrážely prakticky denně. Většinou mi taky zůstal nějaký pracovní nedodělek a já byla vnitřně nervózní, kdy to asi stihnu (vždy jsem vše samozřejmě zvládla bez problému, ale ta hlava…).

Zároveň na mně B, když jsme byly zase spolu, o to víc visela a držela se mě.

Když to celé shrnu: Mně hodně chyběl dosavadní čas s B a naše soukromí, protože ten zbytek dne se vždy nějak rozpliznul v únavě, domácích pracích, krmení a „dohánění pozornosti“.

Hodně jsem se totiž upínala i na to, že ve druhé části dne musím B vynahradit, že s ní před tím nejsem. A mám pocit, že čím víc jsem se na to soustředila, tím hůř to šlo. Třeba jednou jsem se pak (i přes únavu a nějaké celkové nestíhání) pustila do zdravého teplého jídla, abych byla ta skvělá máma a udělala pro B něco dobrého a pořádného, a strávila jsem v kuchyni asi hodinu. A B to pak nechtěla. Rostly jí zuby a natahovala se po studeném jogurtu. Já vnitřně zuřila a pak seděla na posteli a brečela, že to vše prostě nedávám. Bylo to ve stejný den, kdy u mě eskalovaly i bod 1 a 2 z tohoto článku (a záda z bodu 4).

Měla jsem pocit, že pořádně nezvládnu ani práci, ani být s B tolik času, kolik aktuálně považuji za správné. Že to nemá žádné řešení, se kterým bych byla ok.

Vyřešila to až B, když poslední týden v říjnu onemocněla. Tři dny, kdy jí nebylo dobře a kdy se nenechala dát z ruky.

Jen pro ilustraci. Původní plán na první den zněl: Připravit B ráno na hlídání, vypravit sebe. Běžet na poradu s kolegy z rubriky. Pak celoredakční poradu. Běžet zpět domů, nakrmit B a zdrhat s ní MHD na tuberkulínový test (3/4 hodiny cesty od domu). Doma večer ještě chvíli pracovat. Mezi tím různé prácičky v domácnosti. Místo toho jsme byly celý den doma.

Vážně jsem se bála, jak zvládnu dělat na článcích, když jsem veškeré hlídání i program pro B zrušila. A světě, div se, zvládla jsem je tak, že jsem si mohla dovolit chodit spát s B po osmé večer.

Poradu přes skype mi B prospala v manduce. Stejně spala denně asi ještě další tři hodiny, kdy jsem mohla psát články. Jinak jsme se válely, tulily, žádný spěch a stres. Obě jsme se zklidnily.

A uvědomila jsem si během té doby pár věcí.

– že pracovat se dá i s miminkem, stačí ho uspat v nosítku (nebo večer v posteli). Začala jsem to zkoušet a zatím to funguje, i když je B zdravá (v postýlce přes den už asi od svých devíti měsíců moc neusne)
– že jakmile kolem sebe přestanete šířit napjatou náladu a soustředíte se opět jen na to podstatné, vše jde najednou mnohem snáz

Prostě netlačit na pilu.

Zpětné vidím, že jsem začátek přepálila tím, že jsem se skokově pokusila nastavit „režim“ s hlídáním B prakticky na každý den, na což jsme nebyly zvyklé. Vím, že pro dost lidí je normální dávat dítě na pár hodin denně pryč třeba od půl roku, ale já na to prostě nastavená nejsem, nesouzní to s mojí rodičovskou filosofií a přijde mi to brzo. A jak už jsem zmínila, i když šlo o pár hodin denně (čímž jsem si na začátku sama tento systém i zdůvodnila), navíc o čas s nejbližšími lidmi, tak se nám nový režim odrážel i ve zbytku dne.

Pár dní s nemocnou B doma mě dovedlo k závěru, že toto tempo zvolním. Některé dny si necháme, když to zrovna půjde a nebude se dít nic spěchajícího, pro sebe a psát budu jen v době jejího spánku. Hlídání ano, ale tak abych neměla pocit, že přímo náš čas s B někam zmizel. Nebudu vytvářet režim v okamžiku, kdy bude mé vnitřní já protestovat, že teď je toho moc.

Změny musí přicházet postupně.

4. Nemoci

Těch signálů, že jsem si vybrala špatné tempo (přirovnala bych to k běhu – místo držet mírně konstantní tempo celých deset kiláků to střídavě přepalovat a snažit se o sprint a střídavě odpadat skoro do chůze), bylo několik.

Nevím, jak u někoho jiného, ale u mě se to vždy, když něco řeší hlava, projeví nemocí. Asi tělo volá, ať sakra zmírním.

Hned první týden v říjnu nachlazení. Obrovská rýma, taková ta nepříjemná, vlezlá, ze které jste děsně unavení. Vypila jsem desítky čajů, posmrkala ještě víc kapesníků, cpala se vitamíny, doufala, že imunitní kouzlo kojení pořád funguje, a jinak jela dál stejným tempem.

Začátek třetího říjnového týdne, zablokovaná záda. Nějak jsem se v leže blbě pohnula a něco tam luplo. Za pár dní se to díky masážím od Davida a mému cvičení zlepšilo, ale též mě to otravovalo. Ale tempo stále stejné.

A pak tedy Bětka. A až její horečka mě donutila změnit tempo.

.

Říjen je za námi a věřím, že listopadová bilance bude pohodovější. Tak, že ani nebude stát za článek :-)

Věřím, že vše je na klidnější cestě. Pracuji na několika ekonomických analýzách, které mě hrozně moc baví a budu doufat, že si díky nim třeba někdo Deník N předplatí.

Budu se dál snažit o to být sociální a komunikovat s kolegy. A chodit s Bětkou ven. Dopřeju nám dny bez programu.

A moc děkuji lidem okolo za trpělivost. Že mi toto vše umožní. Skvělým šéfům za to, že mohu pracovat z domova, na krátký úvazek a v různé časy. Kolegům za zájem, pochopení, podporu a sdílení. Rodině za to, jak se věnuje B a že mi pomáhá a podporuje mé psavé ambice. A vám ostatním, že jste to dočetli až sem.

1 komentář: „Než si to sedne“

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s