Everyday life

A pak nic. Naposled a ahoj

Po měsíci. Protože jsem k tomu něco chtěla říct. Asi teda hlavně sobě.

Mé osobní shrnutí. Které se nepíše dobře, protože o těch, kteří už zde nejsou, se má přece jen dobře. Co když jsou ale ty vzpomínky i po letech (výjimečně) nepřikrášlené?

____

Byl to skvělý učitel, jeden z nejlepších, které jsem kdy zažila. Sečtělý a zatraceně chytrý. Básník, hrozně moc mne inspiroval a mnoho naučil. Sportovec se smyslem pro humor. Vytrvalý člověk, který víc než kdokoliv jiný věřil, že když se chce, jde cokoliv a vše ostatní jsou jen výmluvy. Sám byl toho důkazem. Fotograf, historik, kronikář, novinář, člověk, který se nebál jakékoliv manuální práce.

Obětavý, společenský, spontánní, zvídavý, dělající si věci po svém.

V mém životě se objevil v době, kdy jsem se (v mnoha ohledech vynuceně) osamostatňovala a začínala si ujasňovat, co od života, od druhých i sama od sebe chci.

Měla jsem ho před 12-14 lety hodně ráda.

Byl to můj nejlepší kamarád. Mohla jsem se s ním bavit o věcech, které moje vrstevníky z gymplu nezajímaly. Mluvili jsme hodně. O umění, literatuře, filosofických otázkách, dějinách, politice. Zásoboval mě knihami. Smáli jsme se kravinám, když jsme se potkali v jídelně u oběda nebo když mě doprovázel cestou do školy. Vše chápal, byli jsme naladěni na stejnou vlnu… na maloměstě a v prostředí, v němž jsem dospívala, to byla taková úleva!

Vytáhl mě z psychického dna, na kterém jsem se tehdy po smrti kamaráda a kvůli rodinným nevztahům už přes rok plácala. Jako jeden z mála lidí tehdy poznal, že se vůbec něco děje, i když jsem byla jen jednou z řady studentek, kterou navíc učil jen rok.

Naučil mě věřit si. Byl to základ, od kterého se pak hodně dobře odráželo dál.

Přesvědčil mě, ať zkusím psát do opravdových novin, což mi už zůstalo. Přesvědčil mě, ať se na vysněnou žurnalistiku přihlásím, že se tam dostanu. A že zvládnu i dvě školy zaráz. Sháněl mi podklady k přijímačkám. Nepochyboval o mně. Hecoval mě k tomu, abych o sobě nepochybovala ani já.

Byl to dva a půl roku můj ochránce a jeden z nejbližších lidí. Mohla jsem s ním probrat kdykoliv cokoliv. Vždy měl nápad, jak to řešit, nebo znal někoho, kdo může pomoct. Dokázal odlehčit každou situaci.

Měla jsem ho stejně ráda jako svou rodinu.

Bohužel se to ale postupně zvrhlo.

Na začátku jsem do něj byla zamilovaná. Přišel mi asi tisíckrát sečtělejší, zajímavější a zábavnější než „ucha“ ze třídy. A byla jsem šťastná, kdykoliv jsme se potkali a zapředli hovor.

Bylo mi ale jasné, že toto si můžu nechat maximálně někam do básniček a cokoliv jiného je totální nesmysl. Protože byl o mnoho starší, protože měl rodinu, protože by se malé město z něčeho podobného nejspíš po… Nějakou dobu mě to trápilo, postupně to ale přešlo. A objevovaly se jiné, (aspoň na chvíli) opravdové lásky.

Také on to měl prvně podobně, jenže každý další měsíc tomu propadal víc a víc.

Všemi silami jsem se snažila zachovat náš „vztah“ na přátelské rovině. A brala ho jako něco mezi tátou (se skutečným jsme tehdy moc nekomunikovali a já ten mužský rozhodný element evidentně potřebovala) a už zmíněným nejlepším přítelem.

On mě bral jako vlastně nevím co. Dodnes nevím, co čekal a chtěl, jen že to bylo za hranicemi. Minimálně těmi mými.

A bylo náročné ho za nimi držet. Mně bylo zhruba sedmnáct, do dnešní rozhodnosti jsem měla pořád ještě velmi daleko. I když jsme si tykali a bavili se jako kámoši, neuměla jsem ho striktně usadit do potřebných mezí. Když mě zahrnoval výčitkami a přesvědčoval, že mě ke svému životu nutně potřebuje (tak, že se budeme pravidelně potkávat, že bude mít přehled o všem, co s kým dělám, a on to bude moct ovlivňovat… a žárlivě do toho mluvit), často jsem ustupovala. Dlouho jsem byla přesvědčena, že toho udělal pro mne tolik a je to tak dobrý člověk, že ho přece nemohu ranit.

Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že mohu, přišlo peklo.

Asi rok jsem žila v Praze bez adresy na schránce. Protože když jsem ji chvíli kdesi v sídlišti na Zahradním Městě pár týdnů měla, dorazil mi od něj balíček. I když mou adresu tehdy neznala ani rodina. Změnila jsem si číslo mobilu, protože ta smršť ve dne noci se nedala už ani ignorovat. Na Facebooku mám dodnes všechny profily s jeho jménem zablokované.

Výhrůžky. Že si něco udělá. Že mi „nějak“ uškodí. Strach chodit po Třebové sama, protože mě vždy někde zpoza rohu vyhlížel na kole. A pak kroužil okolo. Jednou jsem přijela na víkend vlakem. Ani naši nevěděli, kdy to přesně bude (tehdy jsem jezdila častěji, tak to nebyl tolik „big deal“), on čekal na nástupišti a sledoval mne celou půlhodinovou cestu domů. Jindy v mé nepřítomnosti dělal scény u nás na chodbě v paneláku – že mi potřebuje předat narozeninový dárek.

Několik let jsem pak po MT odmítala chodit sama. Dotíral na mé příbuzné a na přátele. Děsivé sny. Básnička a další literární tvorba jim inspirovaná – ukázka na konci článku (z roku 2009). Úleva, když v Česku získal stalking nějaký právní rámec.

Vyloženě fyzicky mi nikdy nepohrozil. I tak byla ale jeho neodbytnost a všudypřítomnost vyčerpávající.

Náš blízký vztah skončil nenávisti. Bylo toho tolik, že mě vůbec nedokázalo mrzet, že jsem ztratila jednoho z nejbližších lidí. On mě tehdy skrz známé bombardoval hromadou emailů, jak jsem mu zničila život…

Předloni jsem na několik uložených při úklidu počítače narazila a opět se mi udělalo zle.

Před těmi cca 13 lety se k několika těmto dopisům dostal kluk, se kterým jsem si byla už delší dobu hodně blízká (Dan). Bylo to v době, kdy jsem dotyčného učitele ještě pořád brala jako skvělého přítele a nedala na něj dopustit. Dan mě tehdy přesvědčoval, že toto je šílené a úplně mimo normy, a tlačil, ať jdu na policii. Mě se tehdy dotklo, jak si dovoluje „sahat“ na mé blízké, a nakonec jsme se kvůli tomu rozhádali.

V době, kdy už jsem policii zvažovala sama, stalking ustal. Nevím, jestli proto, že jsem se tenkrát stáhla do úplné anonymity, přestala jezdit do MT a všude, kde to šlo, ho zablokovala. Nebo jestli vzal vážně mé varování, že už to budu řešit i oficiálně. Nebo jestli to jednoduše konečně vzdal.

Loni před porodem jsem si dělala ve vztazích a v hlavě pořádek.

A teprve tehdy mu odpustila. Protože mi toho přes všechno zlé pořád hodně dal.

Bez něj bych ani omylem nebyla tam, kde jsem. Posledních deset let i můj současný život by vypadaly úplně jinak. Začalo by to tím, že bych nestudovala v Praze, kam jsem tehdy šla jen proto, že byla dál než Brno a nedalo se tam tak snadno dojet na kole. Na tom, abych se věnovala novinařině, začala si jít za svým a nebála se zkoušet nové výzvy, měl tenkrát větší zásluhu něž kdokoliv jiný.

Dokázala jsem si po skoro deseti letech, kdy jsme spolu nijak nepromluvili, představit, že bych s ním šla na jedno a byla nad věcí (do té doby se ve mně střídaly jen pocity odporu a hnusu). Pokud by to samozřejmě dokázal i on. Probrat, co zrovna píše do novin, co píšu já, pochlubit se svou rodinou, zeptat se na tu jeho. Pochopitelně ne s takovou důvěrou jako kdysi, ale tak nějak formálně, konverzačně jo.

V květnu jsme se při mé návštěvě Třebové náhodou potkali, asi na minutu a půl. Pozdravili jsme se a podali si ruku. Zjistila jsem, že mi je příjemnější mu vykat.

Jak se mu daří, jsem se neptala. Ale věřila jsem, že i navzdory svým tehdejším vyhroceným prohlášením měl dál pestrý a akční život. A že v něm byl obklopen rodinou i přáteli, kterých měl vždy všude vážně hodně. Že byl dál optimistou s laskavým humorem, jak jsem ho znala, než se jeho vztah ke mně zvrtl.

Před měsícem zemřel.

Poprvé od roku 2007 jsem na něj zvládla myslet i v dobrém a přehrát si v hlavě to, co díky němu bylo hezké. Děkuji!

Jestlipak už měl letos svých každoročních 10 tisíc kiláků na kole?

RIP F. M.

—– ——— ——

Zas se zdá
ozvěnný koridor
v spánku a zádech,
zas je k mání
nestíhám unikat klopýtání
na patře pálí hluchý mor
chčivě lže a pak
Stůj a svol!
a v potu svlékaných kamizol
vše nahé je, tam za mnou v špíně
Mrtvý Styx bublá nehostinně,
studí
a zas se zdá, koridor!
za zády hluk
a strach po těle
prchám dál, prchám otupěle
uchvátit v korytu Styxu vor
sbírám dech a za mnou
Stůj, seš má!
kéž mě dřív polapí křivá tma!!
duní, po stínech lačně chmatá
Choulím se v běhu do hrbata

A pak nic
stopy tupě bolí
chodidla tepou rata ta ta
na šrámy snáší se trpká vata
ať se sníh zalkne vlhkou solí!
Padám a dusím třas vrstevnatý
rozháním kry o bosé paty

 

PS: Komentáře jsem tentokrát vypnula, anžto o ně tak nějak nestojím. Díky za pochopení.