Everyday life

O snech a návratu do dešťové země

Máte sny? Věřím, že ano, tak jako asi každý. A jaký je ten váš velký?

Představte si, že byste se teď dozvěděli, že máte před sebou rok života. Co byste chtěli stihnout, zvládnout, zkusit a zažít? Do čeho byste se pustili čistě pro sebe?

Protože představte si, že byste nemuseli brát na nikoho a na nic ohled. Co na to lidi okolo („máte přece rok života“, tak vám tu spokojenost snad budou přát). Co práce a různé povinnosti (za ten rok světem nejspíš nepohnete a země se bude dál točit i bez vás). Co peníze (ktere budou a my ne)…

Já mám v tomto jasno.

Vrátit se do jednoho ze svých domovů. Do toho, po kterém se mi na rozdíl od toho moravskotřebovského stýská.

Takže do Litvy.

A nemyslím zajet si tam na týden na dovolenou, i když to je samozřejmě taky na programu – ideálně ještě letos (tentokrát to Bětí očkování stihneme) a pak pravidelně. Absťák mám už slušný a každá Litva (pro mě) lepší než žádná Litva!

Ale znovu tam žít. Aspoň měsíc nebo pár, pracovat či si užívat mateřské volno, vrátit se do role člověka, který je tam doma. Ne turista, který se toho každý den snaží oběhat co nejvíc a každé místo si vtiskuje do paměti, protože krom toho, že ho vidí po dlouhé době poprvé, ho vidí i minimálně na nějaký ten rok nejspíš naposled. Necitit se jako na návštěvě, která každou chvíli skončí, ale chodit zase na každodenní nákupy do Iki, znát jízdní řád svého autobusu, trávit slunečná odpoledne zevlováním v Užupisu…

Toto je můj sen. Kromě zdraví pro celou rodinu a toho, aby vydrželo to, jak moc se máme rádi, jediná věc, kterou si skutečně chci splnit.

Vše ostatní je volitelné. Pokud se někdy podívám do některé z částí Ameriky či Asie, bude to super a „nice to have“. Pokud se mi někdy povede něco velkého v novinařině, o čem bude mluvit celý český internet, a někomu tak ovlivním život k lepšímu, budu ohromně pyšná. Pokud se mi povede věc, na které pracuji poslední měsíc, která by měla být už snad od konce května náramně naplňující a užitečná a o které tu budu hodně mluvit až koncem jara (tak pardon za napínání), budu mít též ohromnou radost. A mohla bych pokračovat.

Bez toho všeho se ale případně obejdu.

Ale kdyby nevyšla ta Litva, mrzelo by mě to hodně.

A protože to, zda aktuální rok není poslední, nikdy přesně nevím, rozhodla jsem se, že na plnění svého snu začnu nějak postupně pracovat. Minimálně tím, že o něm píšu – pokud se do pěti let nic nestane, můžete se mi vysmát. Že přemýšlím, jak to udělat, protože samozřejmě je mi líto každého dne, kdy naše minirodina není komplet pohromadě, a rovněž je mi jasné, že Litva není „dream land“ asi pro nikoho kromě mě. Taky podnikám nějaké kroky, abych byla schopna pracovat ještě flexibilněji než teď a ještě víc prakticky kdekoliv a odkudkoliv.

Proč pořád Litva?

Tohle už dávno není stesk, když se člověk odněkud vrátí a nechce se mu adaptovat. Litva a hlavně Vilnius je láska na celý život. Ať to zní jakkoliv pateticky, místo, kde jsem našla kus sebe a jinej tam zase nechala.

Není den, a to nepřeháním, kdy bych si na Litvu v nějaké souvislosti nevzpomněla. A nemyslela na to, jak moc bych ráda zpět. Třeba si vybavím nějaký zážitek. Nebo slyším o Pobaltí v médiích. Nebo mí litevští kamarádi dají na Facebook fotky z Vilniusu. Nebo se ke mně dostane písnička, kterou jsem poslouchala právě tam…

Proč je mi bližší než třeba domov, kde jsem strávila prvních 18 let života?

1. Bylo to místo, kde jsem si poprvé totálně dovolila být sama sebou. Zahodila předsudky, co se ode mně čeká, co do mě celou předchozí část života neustále někdo futroval, čím koho zklamu, nebo nezklamu. Když jsem se rozhodovala, co podniknu a co ne, myslela jsem v první řadě na sebe (takže když nikdo nechtěl utrácet za vízum do Kaliningradu, jela jsem zkrátka sama. A cítila radost, že jsem se jen kvůli lenosti druhých o tento nakonec fakt super výlet nepřipravila. Když byla možnost zůstat v Litvě o půl roku déle, zůstala jsem).

2. S tím hodně souvisí… ta nesnesitelná lehkost bytí. Která v žádném případě neznamená, že bych neměla povinnosti. I na Erasmu jsem musela studovat, hodně jsem na dálku psala a editovala do Listu, pořád si na sebe vydělávala. Přesto pro mě bude Litva už navždy symbolem svobody. Svobody v rozhodování, chování, možností dělat blázniviny, nastavit si den, jak chci, zkusit vše, co mne napadne. A tento „tvořivý duch“, stav beztíže, jistota, že moje intuice ví… ty zde na mně padaly už vždy, při každém dalším návratu. I když jsem přijela jen na pár dní, polopracovně nebo když jsem se vrátila s mužem.

3. Bylo to místo, kde jsem se naučila plně spoléhat na sebe (prakticky, finančně, sociálně). Zodpovídat za to, co dělám a jaké to má důsledky. Neměla jsem nikoho za zády, vše bylo jen a jen na mně. Zpočátku to bylo hodně náročné, ale pak ohromně posilující. Právě zde se ze mě stal člověk, který se o sebe dokáže postarat a vždy si nějak poradí.

4. S výjimkou jara 2012, byl litevský rok dobou největších citových turbulencí, emocí, které šly až na kost, silnych, krásných a nezapomenutelných prožitků, trápení, nadějí, zklamání. Těch nejupřímnějších hovorů, bezelstných přátelství, spontánních radostí, objetí a rozhodnutí. Za jeden rok jsem tu, pokud jde o vztahy mezi lidmi, zažila (a naučila se) víc než kdykoliv předtím. A všechny možné pocity, které jsem předtím vyjmenovala, pro mě Litva reprezentuje a prostě už vždy bude.

5. To, jak je celé prostředí „své‘. Obyčejné. Na nic si nehraje. Nevytváří takový ten americký dojem, že člověk dokáže něco přelomového a na vše dosavadní má kašlat. Ale je přitom asertivní. Nebojí si říct, co potřebuje, a vybojovat si, co jí patří. Tato mentalita mi byla jednoduše od začátku hodně blízká a cítila jsem se v ní přirozeně.

A to, co se nedá jednoduše vyjádřit. Už když jsem se po měsíci, po několikadenním výletu vracela do Vilniusu, měla jsem pocit, že jedu domů. Někam, kde to odjakživa znám a kam patřím. A stejně při každé návštěvě poté. Jakmile jsem šla po ulici, přišla jsem si jako doma a vše okolo bylo úplně samozřejmé.

Možná to jste to zažili s lidmi – někoho znate teprve chvíli a stejně vám přijde, že jsou to už roky a že si rozumíte pomalu i beze slov. Tak já to takto mám s místem.

A ne, Litvu si neidealizuji.

Vím, že…
… je tam hnusné počasí, déšť podobně často jako v Británii a část roku tuny sněhu a teplota hluboko pod nulou
… lidé mnohdy nakrklí, protivni, neochotní
… a mívají jižanskou mentalitu, takže často jsou pomalí, dělají věci se zpožděním, případně vůbec
… země je o dost chudší a mimo centrum hlavního města to pořád bylo hodně vidět (a cítit)
… ale ceny stejné, ne-li vyšší než u nás
… tamní MHD je s tou pražskou prostě nesrovnatelná
… Vilnius je malý a historické centrum připomíná větší Litoměřice, takže co chvíli někdo nechápe, co na tom městě vidím
… vůbec celá Litva je malá, projetou ji máte (i s návštěvou všech důležitých míst) za dva dny
… a mluví nesrozumitelným jazykem, který nemá s ruštinou (k překvapení kdekoho) nic moc společného.

Ale jako každá láska, i tato je nejspíš obrovsky tolerantní :-)

A to je, jak by řekli Litevci, šiandien viskas!

Podělte se prosím o vaše sny, které si nechcete nechat utéct.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s