Cestování

Deset poznámek, zajímavostí či podivností z Bari

V Itálii jsem poprvé. A měla jsem evidentně hodně předsudků, ať už díky knížkám, kamarádkám, které sem jezdily na dovolenou k moři, nebo lidem, s nimiž jsem se potkala na různých zahraničních pobytech

Plus srovnávám s dalším jihem Evropy, který už mám procestovaný.

Co nás zaujalo, překvapilo nebo na co chceme upozornit?

1. Hnusné víno. Už několikrát jsme v supermarketu koupili – přitom ne zrovna levně – víno, které chutná jako slabší průměr z české vinotéky. Stejně tak jsme párkrát nic moc patok dostali v restauracích.

Asi jsme vybíraví, já vím (od těhotenství jsem pití alkoholu omezila, a když už si dávám, trvám na tom, aby to fakt stálo za něco). A jsme tak nějak zvyklí třeba z Portugalska, že i nejlevnější láhev ze supermarketu je sázka na jistotu. Takže bychom v zemi, která se na výrobu specializuje a kde je tolik slunce, úplně nečekali, že bude mít víno například pachuť hrášku v konzervě (předvčerejší zkušenost).

V kavárnách tu také rozlévané víno často nemají vůbec. V Putignanu mi třeba řekli, že mi mohou nabídnout maximálně láhev (celou) šampáňa. Ale s ohledem na zmíněnou kvalitu mě to zas tolik nemrzí.

2. Chybí sladké pečivo. Zatímco chleby a bagety tu všude seženeme vynikající, sladké pečivo v obchodech není vůbec. V pekárnách a cukrárnách prodávají skoro vždy jen pár druhů lineckého cukroví, celkově bída. Se slzou v oku vzpomínám na španělský Dinopan.

3. Řidiči parkují jak trotlové, často na přechodu nebo v křižovatce.
Pokud jde o bezpečnost provozu, tak jo, člověk si musí dávat pozor trochu víc než v Česku, proti Rusku nebo Ukrajině pořád ale naprostá pohoda.

4. Siesty tu mají asi dvakrát tak časté a dlouhé, než jsem zažila různě v Andalusii, Barceloně nebo po Portugalsku. Spíš je vážně umění vychytat, KDY je tedy s výjimkou večera vlastně otevřeno. Řada restaurací, ale i normálních obchodů je zde v provozu jen krátce po poledni a pak až v době večeří. Dopoledne, ale i třeba kolem čtvrté vypadají ulice jako za války – zatažené rolety, pusto, prázdno…

5. Restaurace v turistických lokalitách, ale i dost mimo ně jsou ve srovnání s Portugalskem (zde mám zkušenost z asi osmi měst), Andalusií (Malaga, Lucerna, Cordoba) či Barcelonou, Gironou a Tarragonou cenově fakt hodně nevýhodné a celkově nic moc.

Oběd tu stojí cca dvakrát tolik, co na ostatních zmíněných místech, prakticky nikde nemají obědová meníčka (ve Španělsku nebo Portugalsku dáte běžně nejvýš deset eur za olivy + vodu + polívku + jídlo + dezert + víno), takže platíte zvlášť za každou blbost.

Navíc si všude účtují 0,5 až 2,5 eura za couvert (na osobu). Někde jsme v rámci něj dostali vodu a chleba, někde je to fakt pouze za obsluhu.

Kdyby cena aspoň odpovídala kvalitě… jíme rádi, tak bychom si to asi i dopřáli. Jenže porce zde nebyly nijak velké ani oslnivé. Největší sázka na jistotu byla pizza, tu jsme dvakrát měli úplně super (a jednu jsem vrátila, neboť měla totálně černé dno – s omluvou za chvíli donesli naštěstí novou). Těstoviny tak nějak v normě, neurazí, nenadchnou. Ty nejdražší, co jsem tu měla, chutnaly i vypadaly naprosto přesně jako dětský polotovar, který občas kupuji Bětce v ČR.

Na jídlo jsem se do Itálie těšila hodně, takže je to – po už zmíněném Pyrenejském poloostrově, kde pro nás zatím každá návštěva byla gastronomickým festivalem – trochu zklamání.

Vzhledem k tomu, že je tato část země dost v krizi a turisticky narváno zde teď rozhodně neměli, navíc podobný přístup ani ceny úplně nechápu.

6. Ale mají dobrou síť vlaků, které jezdí často, a všechny spoje, jež jsme zatím využili, byly přesné. A levné. Například za dvě dvouhodinové cesty jsme na osobu zaplatili asi devět eur, což je zase proti Španělsku a Portugalsku směšné málo.

Spoje lze v angličtině vyhledávat přes aplikaci, stejně tak zde i docela rychle pořídíte lístky. Ty však nikdo nekontroluje i do dálkového autobusu nás už dvakrát nechali nastoupit, aniž bychom museli cokoliv ukazovat.

Vtipné je, že si tu podobně jako v ČR evidentně konkuruje několik dopravců. Na tamním hlaváku (Bari Centrale) má každý z nich nejen vlastní koleje, ale i vchod na ně – jde se tam z jiné budovy, mají v nich vlastní prodejny lístků, vlastní tabule odjezdu (a o odjezdech vlaku jiných společností z jiných částí nádraží ani slovo). Takže jsme se zde pochopitelně hezky motali. Naštěstí byli zřízenci, jejichž angličtina nejspíš začínala i končila větou „orange building“, ochotni pomoct!

7. Místní jsou podobně náruživí pejskaři jako Češi. Ulice jsou plné psů na vodítkách, chodníky (vážně ve velkém!) a trávníky plné hoven a pořád někde slyšíte štěkot.

8. Odpadky. Parky, záhony a dětská hřiště jsou plné papírů, víček od piva, ubrousků. Stejně tak nejbližší pláž ve městě nebo přístav hned vedle divadla. Bordel, špína, smrad. Kvůli tomu to zde působí fakt dost sešle, nějak nevidím rozdíl třeba oproti Albánii.

9. Alespoň centrum Bari je ovšem jinak vážně malebné a autentické, jak rádi s Davidem říkáme. Spousta křivolakých uliček, dvorků, vyklenků, všude rozvěšené prádlo, vonící aviváž, opřená jízdní kola, starousedlíci posedávající na židlích, kytky v oknech, barevné květináče. Má to hezkou atmosféru a dost jsem se vyžívala ve focení všelijakých pestrobarevných zákoutíček.

Ta jsou jen pro zajímavost hodně proložená různými výraznými náboženskými motivy, soškami sv. Mikuláše, panenky Marie, u toho často čerstvé květiny a hořící svíce. V každé miniulici nejméně jednou.

10. K dětem tu mají jednoznačně vřelejší vztah než Češi. Obsluha v restauracích, spolucestující ve vlaku, mladiství výrostci, náhodní lidé na ulici – všichni se na Bětku usmívají, různě s ní sami aktivně komunikují, mávají na ni. To je zase po půl roce kyselých obličejů příjemná změna!

Jinak v restauracích mají dětskou židli asi tak v polovině případů. Dětské menu jsem nikde neviděla, ani žádný podnik s dětským koutem. Respektive jsem jeden s hernou vygooglila, šli jsme kvůli tomu dohromady asi pět kiláků a na místě nám řekli, že začnou vařit až po půl deváté večer. Tak muselo Bětce stačit plašení holubů.

V parcích jsou všude dětské prolejzačky, skluzavky a houpačky, akorát to narušuje již zmíněný bordel okolo.

Na kočárek by mi občas přišly ulice hodně úzké a do některých restaurací bychom se nejspíš nevešli, ale ten s sebou vůbec nemáme.

Běhat necháváme Bětku víceméně jen v parcích, jednak kvůli šíři chodníku, a protože často i v pěších zónách nebo na chodnících v centru jezdí motorkáři.

Celkově je tu dětí na ulicích, v restauracích i MHD hodně. S nosítkem jsme tu kromě jedné maminky, která měla dítě v šátku, a Itala, kterému tam dítě viselo tak brutálně neergonomicky, že jej nepočítám, nikoho neviděli. Stejně tak žádné kojení na veřejnosti. Což je ale možná i tím, že aktuálních 14 stupňů je na místní, soudě dle toho, jak chodí nabaleni, asi dost zima. Takže vystavovat se nebezpečí zmrznutí mohou takto koncem února nejspíš jen houževnaté středoevropanky!

1 komentář: „Deset poznámek, zajímavostí či podivností z Bari“

  1. Jak říkají sami mí italští přátelé, žádná Itálie vlastně neexistuje, je akorát několik regionů, které se mezi sebou škorpí a jednotně vystupují jenom při takový příležitostech jako když hraje Squadra azzura :) (Mají pro tenhle přístup přímo nepřeložitelné slovo Campanilismo). I proto bych zkušenosti z návštěvy Bari nepřenášel na celou Itálii (mimochodem, celý region Apulie je ve zbytku Itálie vnímán s podobným nadšením jako třeba naše Mostecko. No aspoň mají moře.), to jen aby sis tu zemi zbytečně neošklivila :)

    Za sebe, který je obeznámen se severněji ležícím Toskánskem, můžu vyloučit body 1, 2, 5. Body 4 a 8 nemůžu úplně vyloučit, ale situace je tam o dost lepší. 3, 6, 7, 9 potvrzuju :)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s