Everyday life

Jak zabránit kalamitě a neznít jako z továrny na zákazy

Mateřství mě učí celou řadu věcí. Jednou z nich je být víc pozitivní.

I když je to pro mě zatím vůbec nejvíc „challenging“ období. Ať už co do časové náročnosti, únavy nebo občasné bezmoci, že jde vše jinak, než bych chtěla… nebo potřebovala.

Nebylo to přitom automatické. Být pozitivnější jsem se rozhodla vědomě. Je to něco, oč se denně snažím. Co je pro mě postupem času stále víc přirozené a samozřejmé.

1. Méně Ne

Jednou z věcí, o které se cíleně snažím, je říkat Bětce co nejméně NE. Protože když by ho bylo příliš, přestane být podle mě za chvíli účinné. Ekonomové by řekli, že devalvuje. Zatímco když zazní jen občas, když mám fakt důvod, tak si pořád drží svou váhu.

A pokud ho říkám, vysvětluji. Ne – protože je to nebezpečné. Ne – protože to zrovna nestíháme. Ne – protože to teď používám.

Říct jasný důvod, aby ho dítě pochopilo. Aby mělo nějaké vysvětlení, díky němuž si to zapamatuje (což se podle mě nestane, pokud argument nedává smysl).

Opět jsem ráda za náš bytostný minimalismus. Až na asi dvě skříňky a psací stůl může u nás v bytě Bětka prakticky všude. Nikde v jejím dosahu není nic, co by mohla poničit nebo čím by si ublížila. Má v bytě dost prostoru na hraní i objevování. Nemusím za ní nonstop lítat a chrlit jedno „ne“ za druhým.

Teď jsme byly na několika návštěvách v bytech, které jsou plné takových těch klasických ozdobných předmětů – váziček, figurek, hrníčků, sušených kytek… A jednak pro mě bylo fakt vyčerpávající být každou minutu ve střehu a zároveň mi to přišlo smutně omezující pro dítě – bránit mu ve zkoumání, tedy činnosti, která je pro něj úplně přirozená (a v níž se Bětku naopak snažíme povzbuzovat).

Btw: Vzhledem k tomu, jak moc se děti učí nápodobou, tak od koho mají asi od nějakého roku a půl (plus mínus) všechna ta „ne ne ne“…?

2 Odteď kladně

Ještě větší výzvou je přestat se zápory.

Nedělej. Nechoď. Nesahej. Neber. Nelez. Nepřibližuj se. Neotevírej. Nestrkej…

Z více stran jsem slyšela, že malé děti zápory do určité doby ani nechápou. Že „nedělej“ slyší jako „dělej“. I kdyby to byl nesmysl (neověřovala jsem) nebo to platilo jen pro vážně ty nejmenší průzkumníky, přišlo mi jako dobrý nápad záporná slovesa obecně omezit.

Protože nechci být člověk, co stále něco zakazuje.

Protože věřím, že když řeknu totéž pozitivně, bude to mít větší účinek než restrikce. Místo toho, abych dítěti říkala, že něco nemůže dělat (a má být tedy pasivní), se ho snažím vybízet k nějaké aktivitě. Což mi přijde pro malé dítě obecně pochopitelnější, zápor nezápor.

Zároveň mám pocit, že to prostě lépe vyzní. Bude se tím šířit milejší nálada. Možná je to jen má vlastní zkušenost, ale když Bětku k něčemu vybízím, tak to mám tendenci říkat příjemnějším tónem, než když zakazuji.

A v neposlední řadě mi tak B docela často vyhoví. Protože to není jen zákaz a za ním „černá díra“ („toto dělat nesmíš, ale co místo toho, už ti neporadím“), ale jakési řešení, podnět k další aktivitě.

Rozhodla jsem se všechny zápory vědomě nahrazovat. A přestože mám slovní zásobu poměrně bohatou, občas to vyžaduje kreativitu.

Nesahej na topení… Běž od něj pryč. Nechej ho být. Pojď prosím někam jinam.

Nechoď do kuchyně…. Zůstaneme tady a zavřeme dveře, protože…

Nestoupej si na židli… Sedni si zpátky. Pokud chceš stát, slez na zem. Zde bys mohla spadnout.

Neber to… Pusť to prosím a podej místo toho tuhle věc.

Neber do ruky špinavý obal… Vrať ho tam, kde byl. Je na něm zbytek jogurtu, podíváme se na to zblízka, jo?

O respektující výchovu se snažíme od začátku. Stejně tak si myslím, že spoustu věcí nehrotíme – nezakazujeme Bětce venku sahat na kameny a nosit si je domů. Neřešíme, že jí v bytě ze země. Když chce běhat bosá, může běhat bosá. A jak už jsem zmínila, doma má přístup prakticky všude, pokud to není nebezpečné (zásuvky, trouba, apod.) nebo nehrozí, že by zničila něco důležitého.

I tak mě překvapilo, kolik sloves začínajících předponou NE mám tendenci říkat. Naschvál, pokud máte už alespoň lezoucí dítě, zvládnete spočítat, kolik za den jich z pusy vypustíte?

Já měla zvlášť ze začátku mé „pozitivní snahy“ tendenci jít do desítek. Což nechci. I kdyby tomu záporu malé děti rozuměly, tak je nutné, aby nás vnímaly jako někoho, kdo je průběžně (mnohokrát za den) omezuje? Pokud to tak někdo chce, tak oukej, je to jeho volba.

Sama ale chci motivovat. Nechávat prostor pro další aktivitu. Neudupat ji neustálými zákazy.

Chci B učit přicházet na řešení, ne si zvyknout na to, že „hromada věcí nejde“ a zákaz je ta nejjednodušší cesta. Znám spoustu lidí, kteří se takto staví k problémům i v dospělosti. Nezačalo to právě v jejich dětství?

Samozřejmě vím, že v řadě případů je to „ne“ vážně na místě. Občas zachraňuje zdraví a majetek. Ale dá se říct i jinak.

3. Nabízet alternativy

Ať už ten zákaz přeformuluji, nebo ne, tak se snažím důsledně ještě o jedno. Vždy nabídnout nějaké jiné řešení.

Nemůžeš si hrát s papírovými penězi? Tady ti vyndám Billa kartu a další podobné.

Nemůžeš teď jít do kuchyně, protože tam jede trouba. Ale mohly bychom jít zalít kytky na balkon.

Můj nejoblíbenější příklad je bouchání do skla (zrcadel nebo skleněné výplně dveří). „Mohla bys ho rozbít a to je nebezpečné. Ale můžeš bouchat do stěny, do podlahy, do…“
Bětka vždy přijde na dost jiných možností. A teď většinou stačí, že přijde ke sklu, vidí můj pohled a sama rovnou „přesměruje“ své rány jinam.

Nevím, zda toto vše v budoucnu k něčemu bude. Ale zdá se mi, že spoustu věcí tak vyřešíme v klidu, ke spokojenosti všech, bez křiku nebo toho, abych tahala řvoucí dítě někam pryč. Když už řeknu Ne, B na něj poměrně dobře slyší a bere ho vážně.

A mám dobrý pocit, že kromě NE ode mě Bětka slýchá dostatečně často i ANO.

2 komentáře: „Jak zabránit kalamitě a neznít jako z továrny na zákazy“

  1. Obdivuji tvoje odhodlání a nastavení měnit zajeté metody výchovy které si neseme sami ze svého dětství. Taky to dost řešíme, je těžké to změnit…
    Ta fotka z pískoviště je z pískoviště pod zámkem v M.T., že jo? Jezdíte často?
    K.

    1. Děkuji, já tu odpověď objevila až teď, vůbec mi nechodí upozornění…
      Jo jo, pískoviště jsi poznala správně. Letos jsme v MT byli zatím jednou, máme té rodiny po ČR tolik, že když občas chceme mít i obyčejný nicnedelajici víkend v Praze pro sebe, víc to moc nakombinovat nejde (ale pravda, že teď jsem ještě jezdila i na to Slovensko).

      Ad výchova, pořád se učím a hledám :-) Ale nějaký koncept tam je, od toho zajetého se v mnohém liší, ale zatím mi to přijde přirozené…a cítím, jak to pomáhá se někam posouvat i mně

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s