Život s ještěrkou

O zvířátkách v ZOO. Aneb jak se někoho dotknout

„Ty jsi ale hezká holčička, já tě tady takhle trochu polechtám, hudliky, budliky…“

„No, ale copak! Tobě se to snad nelíbí?“

Dotčený výraz. Snaha lechtat znovu, to dá přece rozum. A pak různé moudré řeči.

Několikrát týdně se v pražské MHD stane, že si vedle nás přisedne starší člověk a záhy začne intenzivně navazovat vztah s Bětkou. V lepším případě dělá obličeje a různě se pitvoří, častěji na ni začne sahat. Lechtat, hladit, chytat za nožičky.

Je mi to krajně nepříjemné. Zatím jsem nikdy nebyla dost pohotová a od rány, abych dané osobě razantně řekla, ať se mého dítěte laskavě nedotýká. Musím se to naučit, vím. Ono ovšem není úplně jednoduché odpálkovat zhruba osmdesátiletou babičku, která se sotva drží na nohou.

Naštěstí to za nás obě řeší přímočaře Bětka, která je kontaktní, jen pokud jde o blízkou rodinu a jiné malé děti. V ostatních případech dá najevo nelibost takovým jekem, že ho jistě nepřeslechnete.

Řadě „ochmatávačů“ to přesto nestačí a snaží se dál. Takže jek stupňuje, k tomu B umí přidat nakvašený pohled, brzy také začne před danou osobou uhýbat.

Ani tím celá seznamovací fáze často nekončí. Místo aby se dotyčný člověk omluvil za to, že dělá něco, co tomu dítěti evidentně vadí, začne trousit moudré komentáře.

Třeba…

„Ale prosím tě, vždyť se nic neděje.“ Tónem, jakým mluvíme s idioty. Ne, až bude někdo v tramvaji šmátrat po vás a zkoušet, jak jste na různých místech lechtiví, taky to nic nebude. Občas přemýšlím, zda danou osobu familiérně nepošimrat pod bradou.

„Ale! Ty jsi nějaká zlobivá.“ A vy nejspíš pitomá. Nálepkování na hodný / zlobivý nemám ráda, vypovídá to maximálně o tom, zda se dítě chová tak, jak zrovna chceme. A představte si, že se s někým bavíte, s partnerem, kolegou, úředníkem, v něčem s ním nesouhlasíte, máte jiný vlastní názor…a on vás za to ohodnotí jako zlobivé.

„Ty se nějak držíš maminky.“ U dvouletého dítěte mi to přijde jaksi normálnější, než aby se mucinkalo s cizími důchodci, které nikdy před tím nevidělo.

Ve fázi „keců“ se už téměř vždy ohradim. Většinou prohodím věcně, tak aby bylo jasné, že o další konverzaci nestojím, třeba: „Prostě se jí to nelíbí.“ nebo „Nezná vás, tak jí to vadí.“ Což většinou provází další nesouhlasné hudrování.

Aby bylo jasno.

Nemám problém bavit se s cizími lidmi a vést small talky, naopak poměrně často s někým neznámým i během krátké cesty pokecám. Ale v našem českém prostředí mi nepřijde běžné po sobě bez nějaké předchozí „domluvy“ jen tak sahat. A sama jsem na svou osobní zónu, pokud jde o cizí lidi, dost citlivá.

Takže čekám, že se budou ctít nějaké hranice. Že druhá strana třeba prvně zjistí, zda se vůbec chceme „přátelit“. A pokud ne, tak si bude hledět svého. A do nějaké komunikace s B se ideálně pustí až ve chvíli, kdy kontakt naváže dítě. Což se mimochodem děje často, že dělá na lidi kolem opičky a řehní se. Někdy ale třeba jedeme MHD, když je unavená. Nebo jí rostou zuby. Nebo jednoduše nemá náladu. I já občas nad něčím přemýšlím a nechci se v tu chvíli s nikým družit.

Kromě nerespektu k našemu soukromí je mi vlastně hodně nepříjemné, že řada lidí nejspíš nevidí rozdíl mezi malými dětmi a zvířátky někde v ZOO. A mají nejspíš pocit, že si je mohou neřízeně drbat a muchlat jako nějakého plyšáka. A úplně přecházejí fakt, že v tomto věku si už děti vše, co se děje okolo, uvědomují, vnímají svou osobnost a umí dát velmi jasně najevo, co chtějí. A různé tahání za nožičky a doteky cizích (často navíc špinavých!) rukou to občas kupodivu nejsou.

Výsledkem pak bývá spousta dotčených lidí.

hand-3588162_1920

3 komentáře: „O zvířátkách v ZOO. Aneb jak se někoho dotknout“

  1. Tak tohle se mi opravdu nestalo. Víc než 4 roky jezdím v mhd s dětmi a asi jsme teda měli štěstí. Nebo jsou u vás v Praze nějací zvláštní lidé. Obě děti jsou společenské a zvlášť v mhd a já jsem ráda, že mají s někým zábavu a nezlobí. A když neměly náladu, tak to druhá strana vždycky pochopila sama.

  2. Naopak jsem ráda, že díky dětem se davám s lidmi v mhd do řeči a že na sebe jen smutně nekoukáme.

  3. Jo, nám se to už taky stává a dost mě to štve. Třeba když nějaká paní začala Čendovi neumytejma rukama ze zahrady sahat do nedohojenýho pupíčku. Ty lidi to vždycky stihnou dřív, než mám šanci zasáhnout, protože to nečekám. Ale naposledy jsem už jedné paní chytil ruku, když na něj chtěla bez ptaní sahat. Koukala na mě jako na vraha.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s