Everyday life

It´s not just my business aneb O přátelstvích

Jestli mám ve svém životě z něčeho radost, tak kromě hromady někdy neopakovatelných, někdy cestovatelských, někdy bláznivých zážitků je to ještě moje sociální síť.

Že mám skutečně hodně kontaktů, na něž se mohu v různých situacích obrátit. Že mám skoro v každém větším evropském městě někoho, koho znám. Že se můj život neupíná na jednu, dvě, tři osoby (s jejichž odchodem by se vše zhroutilo). Že jsem v různých životních fázích potkávala různé lidi, kteří mě inspirovali, učili, s nimiž jsem prožila spoustu těch momentů, které nezapomenu, hromadu legrace, emocí, chytrých i blábolivých debat.

Samotná přátelství ale s sebou nesou z mého pohledu drobnou záludnost. Nejen je vytvořit a mít, ale také udržet, když se občas s některými lidmi „rozejdeme“.

Ať už proto, že se jeden odstěhuje či zmizí nějaký společný jmenovatel (typu zahraniční pobyt, studium, práce na nějakém projektu), nebo když se změní náš životní styl a priority. Třeba když jeden založí rodinu, případně se ukáže, že má každý z přátel úplně jiný pohled na něco, co kdysi vůbec nebylo aktuální (život ve městě, výchova dětí, vztah k práci, atd.).

Pokud k tomu dojde, co pak?

Můj přístup dlouho zněl: Tato přátelství držet a udržet. I přes vzdálenost, objevující se rozdíly v různých našich postojích nebo nové povinnosti, kvůli nimž nám na sebe ubývalo času.

O to jsem se snažila různými způsoby. Od toho základního, že i lidem, s nimiž jsem dvanáct měsíců nemluvila, jednou do roka, před Vánoci, napíšu. Popřeju jim, zeptám se, jak se mají, co nového, zajímám se o konkrétní věci, o nichž vím, že v jejich životě hrály nějakou roli (ať už práce, stavba domu, jejich dítě, cestování…). A pokud odpoví, snažím se s nimi tu konverzaci nějakou dobu udržet – vzájemně si odpovídat, pokecat, v nejlepším případě se rovnou domluvit, kdy se zase uvidíme.

U těch, kde to šlo (bydlí v ČR, ve stejném městě), jsem se také vždy poměrně aktivně snažila držet nějakou frekvenci setkání. Párkrát do roka domluvit, co bychom spolu mohli podniknout.

Dokud jsme byli bezdětní, pořádali jsme u nás doma občas nějakou párty, kam jsme zvali schválně různé kámoše. Někteří se i díky tomu vzájemně seznámili a třeba je to nějak obohatilo, my měli radost, že tak vidíme spoustu známých najednou. V posledních letech u nás děláme jednou, dvakrát ročně opékačku. Kdo chce přijít, přijde. Kdo nemůže, s tím se opět snažíme domluvit na jindy, když už jsme ten kontakt navázali.

Stejně jsem ale dlouho cítila určitou lítost, že se někteří z mého života vytrácejí. Často lidé, s nimiž jsme v minulosti sdíleli spoustu osobních a důležitých momentů. A vymýšlela jsem, jak to „zastavit“. Kdy se za kým, kdo bydlí mimo Prahu, vydat na výlet, na návštěvu. Co vymyslet, abychom se s lidmi, kteří žijí pár zastávek MHD od nás, vídali častěji. Občas jsem si přišla až pitomě, zvlášť když takto jako zaměstnaná podnikatelka s malým dítětem „naháním“ svobodné lidi.

Než jsem si uvědomila jednu strašně obyčejnou a úplně banální věc.

Pro mě to ale byl jakýsi „aha moment“.

To, že se s někým vídáme méně a nevyužíváme třeba všechny příležitosti, které by byly, není jen moje odpovědnost a starost. Došla jsem k závěru, že pro všechna kamarádství, na nichž mi záleží, dělám dost a nemám si co vyčítat.

Napsat, jak se máme, navrhnout nějaké setkání a společný program, může úplně stejně i ta druhá strana.

A byla to úleva. Že pokud někdo hodně blízký tak trochu zmizel z mého života, není to proto, že já bych se dostatečně nesnažila (jak jsem se dlouho tak trochu bála).

Zároveň jsem došla ke třem pěkným závěrům:

1. Pokud se někdo skutečně posunul z člověka, s nímž jsem v kontaktu denně a prožíváme spolu zlomové momenty, do známého, s nímž jednou dvakrát do roka tak nějak obecně pokecáme, není to nutně zle. Svou roli už jsme ve svém životě nejspíš splnili. Navzájem jsme se nějak obohatili, strávili spolu skvělé momenty, které přece z paměti nezmizí. A teď už si jdeme každý jinou cestou.

A rádi se můžeme alespoň tu a tam přece vidět i tak!

2. Že sice část lidí takto „zmizí“, pořád se ale objevují další a noví. Za poslední dva roky jsem získala novou komunitu, nové kontakty… i nová kamarádství. Která mne obohacují právě teď.

3. Že je pořád spousta přátel, kteří ten kontakt i po letech udržují. Často z úplně jiné části světa, často bez ohledu na to, jak jsou zaneprázdněni, že jsou dnes úplně jinde než já nebo jaké starosti řeší. Stále se zajímají, znají vás, chtějí vědět, co se děje, nebo vás vidět. Mám lidi, s nimiž se znám deset, patnáct let, stále jsme ve stejném kontaktu, stále si máme co říci, stále si posíláme pohledy z cest a průběžně víme, jak ten druhý zrovna žije. A často bez problému překonáváme naše různé názory na vše možné, dokážeme o nich se zájmem a bez nějakého pnutí diskutovat a pak se zasmát.

A jak jsem tak nad celým tímto tématem koumala, mnohem víc jsem si uvědomila, jak si právě těchto osob ve svém životě vážím.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s