Everyday life, Život s ještěrkou

Mateřský maraton za časů koronaviru…

… aneb jeden obyčejný den. „Mámo, už je světlo. Ráno!“ Dvouapůlletá dcera se budí dřív než já. Takže pustit si meditaci, pomocí níž se snažím chystat na blížící se porod, opět nestihnu. Možná odpoledne, pokud vydrží spát déle.

Zatímco my dvě teprve sedáme ke snídani, muž vyráží po týdnu na nákup. Běžím mu vyžehlit roušku, ujišťuji se, že má dezinfekci, nákupní seznam a rukavice. Jede co možná nejdříve. Jednak proto, aby se vyhnul dalším lidem, zároveň se chce co nejrychleji vrátit „do práce“, aby ji pak nemusel dohánět pozdě večer.

Dopoledne si s dcerou stejně jako poslední dny hraju a snažím se být co nejkreativnější. Dnes vyrábíme roušky pro plyšáky, abychom nějak zužitkovaly zbytky látek, které zůstaly z šití roušek pro nás. Stejně mám pocit, že za školkou co do programu den ode dne víc pokulhávám. Fyzickou aktivitou na konci osmého měsíce těhotenství příliš neoplývám, miniskupinu podobně starých dětí také nenahradím.

90171141_10221750791579319_6078276277515583488_o

Chvíli si navzájem odříkáváme známé básničky, dáme pár Kol mlýnských, Myšku tanečnici, než si vzpomenu, že musím nutně obvolat několik lékařů. Prvně praktickou, aby mi sdělila výsledky odběrů, které by mi běžně dělala hematologie ve fakultní nemocnici. Jenže nejsou schopni vzít na rozdíl od praktika těhotnou přednostně a ani v této době objednat na konkrétní čas. A běžně tam na krev v narvané čekárně čekám nejméně půl hodiny, přičemž teď je situace, jak mi sdělili, prý ještě horší – část personálu jim odpadla, ať už kvůli karanténě nebo péči o děti.

Dovolat se praktické lékařce mi trvá „jen“ deset minut. Na hematologii, kde čekají na mé výsledky, taktéž.

Dvě hodiny na práci

Vybalujeme nákup a střídavě běhám sobě i dítěti mýt ruce. Dceři ohřívám k obědu kuskus od včera, nám objednávám výjimečně meníčko z oblíbené mexické restaurace. I přes roušky se na sebe s majitelem přes plot smějeme a já doufám, že má teď podobných rozvážek co nejvíce, aby toto náročné období zvládl.

Po jídle muž vyráží ven s kočárkem – dcera mu v něm usíná rychleji než mně. Dá krátký okruh po opuštěné čtvrti a následně zaparkuje spící dítě na zahradě.

A oba se konečně vrháme do práce. Já na rozdíl od manžela tedy nemusím, jsem už na mateřské. Ještě nedávno jsem sice díky školkovým dopoledním zvládla tři texty za týden (psaní mě baví a v redakci se momentálně hodí každá ruka). Po zavedení plošné karantény jsem se však šéfům omluvila, s neúnavnou a aktivní dvouleťačkou, kterou mám nově na full time, to spíš nedám.

Po několika dnech ale přišla „mateřská ponorka“. Byť mě ten společný čas nesmírně baví, co chvíli se směju a dojímám a vlastně se vůbec nenudíme, dělat od rána do noci jen toto prostě neumím. Potřebuji říkanky a pobyt ve smyšlených světech aspoň občas proložit něčím odborným. Včera večer jsem se proto místo jógy a odpočinku pustila zase do článku. A nahrubo zvládla dvě strany Wordu o tom, v čem bude současná ekonomická recese jiná než ta minulá a jak by na to vláda měla reagovat.

Dnes pokračuji. Vím, že na kompletní dotažení textu mám nanejvýš dvě hodiny. Tak přestávám věnovat pozornost čemukoliv jinému, píšu, dohledávám různá data, volám odborníkům, rychle doplňuji citace a mezitím kontroluji přes okno kočárek, že se v něm stále nic nehýbe.

Zvládla jsem to! Venku je teplo a slunečno, tak si poté s dcerou užíváme svačinu na terase. Pozorujeme pavouky a bagr na mostě v dálce, než mi opět zvoní telefon. Dovezli nábytek, který jsme už kvůli uzavírce obchodů nestihli pořídit osobně. Pár týdnů před příchodem dalšího člena rodiny je ideální čas na to, abychom pokračovali v zařizování bytu tam, kde jsme před třemi lety, krátce po nastěhování skončili. Nezbývá tedy než vyrušit muže od práce, sama nic ani těch pár schodů tahat nemohu. V obýváku se vrší krabice se stavebnicí pro dospělé, dcera po nich okamžitě leze a my víme, že se o víkendu ani tentokrát nudit nebudeme.

Daleko od lidí

Oblékám dítě, bereme plastovou motorku a mizíme na kopec za domem, aby se holka pořádně proběhla a manžel měl konečně chvíli klid něco na svém home officu souvisle udělat.

Přestože je vyloženě jarně, lidí potkáváme minimum. Cestou zkoumáme ploštice, vysvětluji rozdíl mezi stromem a keřem, sleduji, jak dcera den ode dne zdolává náročné stoupání po kamenech s větší jistotou. A že se den ode dne bojím méně, když se na rovince rozjede na motorce jako zběsilá. Když se jednou vyklopí, sama hlásí: „Jenom bouchla, čumák nerozbila.“ Nahoře rozděláváme deku daleko i od občasných pejskařů nebo běžců, dělíme se o banán, foukáme do bublifuku. Užívám si klid, ticho a každou společnou minutu. Asi dvakrát kontroluji mobil, zda není nějaký problém s odevzdaným článkem. Nikdo nepíše, tak snad ne.

2020_0317_s bublifukem na kopci

Cesta dolů je vždy rychlejší. V jedné ruce motorku, za druhou se mě drží skřítek, který neustále něco vypráví. Vracíme se akorát ve chvíli, kdy muž vypíná počítač a pouští se do příprav večeře. Zatím peru roušky, zpívám dceři tento týden asi podesáté Budulínka, snažím se aspoň symbolicky zcivilizovat kuchyň, na pořádný úklid jaksi chybí čas. Dcera je i po dvou hodinách venku plná energie. Táta se jí před spaním ještě půl hodiny věnuje, tak se těším, že zvládnu odpovědět pár lidem na zprávy a trochu si vydechnout.

Aby to celé dopadlo lépe

Při krátkém brouzdání po sociálních sítích, k němuž jsem se dnes dostala až teď, se mi ale svírá břicho. Vláda otcům zakázala přítomnost u porodů. Přivést dítě na svět bez svého nejbližšího člověka? Spoustě lidí je to určitě jedno, na mě padají panika, zlost, nejistota. Ověřuji, že o této novině na svých Faceboocích informují i porodnice. Na uspávání dcery se nesoustředím. Skládačku, kterou si bereme každý den před zhasnutím do postele, jí pomáhám stavět jako automat. Zatímco pak dítě vedle stále klidněji oddechuje a pevně se mě drží svou malou rukou, běhají mi v hlavě různé scénáře, jak to uděláme a zvládneme.

Přestože jsem v deset večer po celém dni zralá odpadnout, sedíme s mužem ve vedlejším pokoji na gauči a nahlas přemýšlíme, jak dál. Píšu email „své“ dule, ptám se, co si myslí o různých scénářích, které nás zatím napadly. S tím, že se mnou nakonec po několikaměsíční přípravě nemůže být v porodnici ona, jsem se smířila, představa, že by se mnou v takto křehké a důležité chvíli neměl být partner, mi zatím přijde nemožná. Silná žena se nakonec asi přizpůsobí všemu. Teď ale potřebuji mít pocit, že dělám aspoň něco, aby to celé dopadlo lépe.

Jdeme dnes spát společně, práci dožene muž jindy. Ve tmě zakopávám o hračky, které nebylo kdy uklidit. Myslím na to, abych se nepřerazila o krabici s novou knihovnou. Čtvrtý člen rodiny kope. Na meditaci, pravidelné každovečerní cvičení ani němčinu, které se na Duolingu věnuji přes 960 dní v kuse, nemám náladu. Tabulka čokolády, kterou jsem popravila během pěti minut, k neklidnému usínání úplně nepomohla. Ani myšlenka, že spát musím, protože zítra nás čeká další domácí maraton.

Nakonec je naštěstí únava silnější, navíc se mi v obličeji opět objevuje dětská ruka, jako by ve spánku něco hledala. A mám pocit, že z ní i po nevím kolika umytích cítím „vodu“ z bublifuku.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s