Život s ještěrkou, Čekání na Godota

Divoká jízda a věštění z kostky droždí

Stejně jako při prvním těhotenství neříkáme (a ani nevíme), co se nám vlastně narodí. Takže se někteří příbuzní snaží pouštět do věštění. Ještě oblíbenější ale je: „A jak to vidíš ty, přijde ti něco třeba jinak než minule?“ Nesmyslnější otázku si nedovedu představit (čímž se omlouvám, pokud by se to náhodou někoho dotklo).

A) První těhotenství

Dvěma slovy: harmonická idyla. Kromě únavy v prvním čtvrtroce jsem neměla naprosto žádné problémy. Zato jsem měla spoustu času věnovat se sobě a náležitě o sebe pečovat. Jednou týdně na jógu, každý večer cvičení doma.

Počasí přálo dlouhým výletům a cestování, až do konce osmého měsíce jsme chodili tak jednou týdně na deseti až patnáctikilometrové výlety všude možně po kopcích, zvládli naši tour de Rakousko, Maďarsko, Slovensko a Morava. Většinu času bylo jaro a pak léto, já kvetla a přišla si fakt krásná. Přestože jsem pracovala až do večera před porodem (poslední týdny dobrovolně jen na půlúvazek), měla jsem hromadu prostoru na odpočinek, knížky, relaxaci a setkávání s přáteli.

20045665_10213354895647168_8390146762287673497_o

B) Druhé těhotenství

Opět jsem měla to štěstí, že se (zatím, klep, klep, nechci dráždit karmu!) nevyskytly žádné potíže, kvůli nimž bych musela třeba ležet nebo mě dlouhodobě nějak omezovaly.

Jinak bych se ale ráda podělila o „pár“ ehm „drobných“ rozdílů.

Dvouletý skřítek za zády

S naší neúnavnou raketou se zastavíme prostě málokdy. Není čas rozjímat, meditovat, povalovat se. Stále se něco děje, euforie a smích, adrenalin a nervy nadranc se občas střídají v asi desetiminutových intervalech, Bětka se pořád něco nového učí, objevuje, zkouší, dny utíkají, občas si člověk na to, že čeká další ještěrče, ani nevzpomene. Není kdy se v tom vrtat, žijeme z hodiny na hodinu, jsme neustále ve střehu. Kdo má děti, chápe. Prvotěhotným vzkazuji: užívejte si to! Příště na podobný veget můžete zapomenout.

89932390_10221677205259707_7958907414072262656_o

Počasí

Těhotenství tentokrát vyšlo převážně na podzim a zimu. Ok, na začátku byl asi jeden teplý měsíc, teď na konci také. Jinak ale v podstatě od října nonstop vlezlo a hnusně chladno, do toho pořád tma. Toto období nemám ráda ani normálně a nejraději bych ho celé prospala nebo strávila někde zalezlá, takže teď v kombinaci s únavou a pak břichem (a turboBětkou v závěsu) to byla otrava na druhou.

Ven jsem se snažila alespoň na chvíli denně, pár výletů jsme zvládli, zhruba dva měsíce se mi dařilo dodržovat, že nachodím s kočárkem nejméně 30 km týdně. Že by mě lákalo vylézat, ale nejde říct ani omylem, po dvou hodinách mi toto venčení obvykle stačilo. Krásnou a osvěžující výjimkou byl jen předvánoční týden na Kanárech, po němž jsme ale opět poměrně rychle „hybernovali“.

Takže fyzická aktivita celkově horší, zalezlost doma větší, protože já prostě ožívám až s jarem (David by mohl vyprávět, jak umím být nesnesitelná, když je hezky a „přece nebudeme sedět doma jako nějací peciválové“).

lampion

Čas

Ten souvisí s bodem jedna. Zkrátka nebyl prostor se něčemu věnovat pravidelně a souvisle. Dopoledne jsem pracovala, pak chodila se spícím kočárkem (pokud jsem se k tomu dokopala), zbytek odpoledne si užívala s Bětkou, do toho se snažila narvat různé zařizování, poradenství (většinou dvě ženy týdně), vaření a pečení, Skřítky a podpůrnou skupinku na Habrovce, dodělávky do práce, pokud něco spěchalo, doktory… Po večerních rituálech buď opět různé resty nebo konečně chvilka času s mužem, než jsem (zpravidla dost brzy) odpadla. A v tomto rytmu utíkal týden za týdnem, do toho jsem neměla čas řešit, jak „vytunit“ přípravu na miminko, popravdě asi až do nástupu na mateřskou jsem z hlavy prakticky nikdy nevěděla, v jakém jsem zrovna týdnu (občas jsem se musela zamyslet i nad měsícem), těhotenství plynulo a my s ním…

Zkušenosti

… zbytečně jsem si ale z toho nedělala hlavu, doufala jsem, že toho tolik co prvně nepotřebujeme. Ano, mrzelo mě, že nemám pravidelnou fyzickou aktivitu, flákám jógu, masáže, meditace a všechny podobně záslužné věci. Díky zkušenosti s Bětkou jsem ale byla celkově klidnější, měla víc představu, do čeho jdeme, a méně nejistoty a starostí, jak se s tím srovnáme (i když na sebe s Davidem několikrát denně, když nám z Bět chce prasknout hlava, koukáme s ne/vyřčenou myšlenkou: „Vážně nám toto nestačí a potřebujeme to zdvojnásobit?!“).

O mateřství a výchovu se v posledních třech letech zajímám, absolvovala jsme kurz laktační poradkyně (a teď v zimě dva pokročilé), chodím průběžně ke klientkám, díky návštěvám a občasnému vedení podpůrné skupinky a pravidelnému kontaktu s ženami, s nimiž se tu setkávám, se tak nějak kontinuálně pasivně učím, téma dětí a miminek je kolem mě (skoro) věčně přítomné.

Zároveň jsme úplně okrajově řešili nějakou přípravu výbavičky. Už víme, že miminko toho potřebuje naprosté minimum, a co chybí, dá se dokoupit. Skoro vše už máme po Bětce, v případě oblečení nebo hraček asi tak dvakrát tolik, než jedno dítě s/potřebuje, takže jsme místo nákupů ještě spíš vyřazovali.

Zádíčka, zoubek, rýmička a kašílek

Na konci druhého trimestru mě na víc než měsíc vyřadily z provozu různé neduhy, byť nikterak vážné. Prvně se mi brutálně zablokovaly záda. Na to mělo vliv několik věcí. Jednak mi rychle narostlo břicho a nějak jsem tomu nestihla přizpůsobit držení těla, dále nedostatek času cvičit a konečně jedna cesta s těžkým batohem, který jsem v rámci potřeby být slušná a zdvořilá příbuzná narvala asi deseti kilogramy knih a dalších předmětů (never ever…).

Následovala viróza. Pár dní teplot a brutální únavy a pak asi tři týdny úmorného suchého kašle a nekončící rýmy. Bylo to na přelomu ledna a února, kdy se o koroňáku mluvilo jen jako o jakési zpravodajské atrakci z Číny a východní Asie a v Česku ho nikdo neřešil, stejně mě ale občas napadne, zda tu už tehdy nebyl a zda jsme si ho třeba neodbyli (David na tom byl podobně).

K tomu se přidala prořezávající se osmička, která způsobila zánět vystřelující do ucha a tváře a bolesti hlavy, k nimž neumím přirovnat žádnou ze svých velkolepých kocovin z minulosti. Pár dní jsem byla i navzdory těhotenství rozhodnuta podstoupit rentgen, vysekávání zubu, antibiotika a analgetika, protože mi to přišlo jako menší zlo, nakonec ale stačilo, že mi šikovná zubařka trochu řízla do tváře, vyčistila ji, vybavila mě stříkačkou s peroxidem. A zub-svině dal pokoj.

pták

Každopádně trvalo cca pět týdnů, než toto vše přešlo. Mezi tím jsem pendlovala mezi postelo-officem, školkou, Bětkou, která trpěla tím, že v nejkritičtějším týdnu jsem se jí nevěnovala krom uspávání fakt nijak. Řešit do toho břicho a vše kolem něj mě většinou ani nenapadlo.

Koronakolotoč

Pak se zdálo, že se svět vrací do normálu a my úspěšně mezi lidi. Bětka se odseparovala, užívala si školku, já se ponořila do práce, nabrala si zpět nějaká poradenství, těšila se, co vše stihnu na mateřské.

Realita? Nejprve jsem se nezastavila pracovně. Rozjela se karanténa, zavřené školy, obchody a já psala člány, abych aspoň trochu pomohla totálně aktivním kolegům. Pak zavřela i školka a celkově nás dohnal strach, že to také chytneme, což v době blížícího se porodu není úplně ono, takže jsme se zavřeli doma, přestali se vídat s kýmkoliv kromě občasných doktorů a jednou týdně prodavačkami v Lidlu a chodit kamkoliv jinam než na opuštěná místa na kopci za domem. A tak je to už asi šest týdnů.

Většinu času, kdy jsem chtěla hnízdit (tzn. hlavně „vyčistit“ byt od zbytečných krámů a navařit jídla do mražáku), trávím s Bětkou, jíž se snažím nahradit školku a děti. Mezi tím pracuji, hodně peču (naučila jsem se rohlíky a skořicové šneky, vyzkoušela nové recepty na chleba) i vařím (zavedli jsme na každý týden jídelníček a nějakých 80 procent našich obědů tvoří poctivá domácí kuchyně), objednávám v e-shopech střídavě roušky a vše ostatní, co nám chybí, občas odpočívám, občas cvičím, uklízím, učím se německy, ale ty dvě až tři hodiny denně prostě nejsou nafukovací.

93292127_10222100754288168_7715627061833891840_o

Nenudíme se ani díky dalším věcem:

  • zákaz otců u porodu a snaha přeladit se na to, že budu tedy sama
  • postupné přijetí, že to zvládneme a prostě to tak je
  • zjištění, že naše dosavadní dula v podobné situaci nebyla nijak extra podporující
  • hledání a nalezení nové duly
  • registrace v jedné z pražských porodnic, abychom měli variantu pro dojezd na poslední chvíli
  • což obnášelo strašně moc telefonátů
  • zprávy a stresy z toho, jak se porodnice chovají k matkám, které tam teď tráví čas samy
  • postupem času mnohem větší strach z nátlaku, omezování bondingu, nesmyslných anti-covid opatření (preventivní izolace dítěte) a nákazy od personálu
  • návštěva nové pražské porodnice. Po kontaktu s hromadou příjemných lidí se tu povedlo narazit i na manipulujícího a zastrašujícího idiota. Doufám, že naposledy
  • zrušení zákazu otců u porodu. Což tak opět trochu víc nahrává i původně vybrané respektující porodnici za Prahou (jestliže tam zvládneme dojet)
  • rozhodnutí, že ale už radši nebudeme nic plánovat, protože mi ty neustálé změny a zvraty začínají lézt krkem
  • touha, aby to bylo za námi, protože do té doby se strachu z nákazy nezbavím, do té doby se radši s nikým stýkat nebudeme, do té doby Bětku do školky nepustím, i když už má otevřít a všem nám strašně chybí
  • a také jsem z toho všeho poněkud unavená, ačkoliv na kopec pořád chodím, to jo

 

A kdo na základě tohoto článu správně tipne, zda se nám tedy tentokrát narodí další tvrdohlavá holčička, nebo spíše umíněný kluk, tomu seženu kostku droždí!

1 komentář: „Divoká jízda a věštění z kostky droždí“

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s