Čekání na Godota

Věřím, že máš svůj čas? Jak jsem třikrát řekla v nemocnici „ne“

Ludvík je na světě a chci se stejně jako minule podělit o porodní příběh. O to, co mi dal, jak vše do sebe krásně zapadlo a jak to může být i v současné situaci a ve velké Praze krásné. Nejprve ale musím ještě dovyprávět poslední zhruba tři týdny.

Jak jsem psala v minulém článku, poslední část tohoto těhotenství připomínala kvůli nemocem a naší dobrovolné totální karanténě trochu jízdu na horské dráze.

Kvůli zákazu otců u porodu a jakýchkoliv návštěv na šestinedělí jsem někdy v půli března začala zvažovat, zda rodit v Příbrami, jak jsem opět měla v plánu. Více jsem o tom psala zde, v komentáři pro Deník N. Hlavní důvod? Nechtěla jsem tam být příliš dlouho sama a být sama zbytečně daleko. Příbram jsem totiž (kromě toho, že s ní mám skvělou první zkušenost) plánovala hlavně proto, že se tam dá v klidu a respektu rodit i déle (takže není potřeba tolik řešit, zda člověk nejede do nemocnice zbytečně brzy) a jindy tam na šestinedělí mají krásné nadstandardy, kde může pobývat celá rodina…

photo6050631811165434559

Ve 38. týdnu těhotenství jsem si proto na doporučení duly zařídila ještě dodatečnou registraci na pražské Bulovce. Ta teď v hlavním městě platí za nejvstřícnější porodnici – i v době zákazu otců byla jednou z mála, která partnery pouštěla alespoň na dvouhodinový bonding, dávali průběžně najevo, jak s vládním omezením nesouhlasí (zatímco jiné porodnice po něm už volaly předem). Hlavní argumenty pro „pražskou továrnu“? Máme to blíž, takže větší část porodu mohu v klidu trávit doma (tak nějak jsem čekala, že to zase potrvá, Bětka se narodila až 31 hodin poté, co začala odtékat plodová voda…). Zároveň tam jsou mnohem vstřícnější k ambulantnímu porodu, tedy k dřívějšímu odchodu než po doporučených 72 hodinách (což je jeden z nedostatků Příbrami, člověk si to tu sice prosadí, ale dělají s tím prý značné obstrukce).

Na Bulovce byli všichni velmi vstřícní, povedlo se mi doregistrovat (takto brzy před termínem se zase část kapacity uvolňuje, někdo rodí nakonec jinde, někdo dřív). Jelikož jsem až moc iniciativní, tak jsem se tam objednala i na jednu kontrolu. Aby mě měli v počítači, nemusela jsem pak při příjmu řešit věci typu rodinná anamnéza a zaměstnání manžela…

No, a zde začala další zápletka mého těhotenství. Bohužel jsem narazila na blba v bílém plášti, který od chvíle, co mě viděl, opakoval, že ukončený 39. týden je už ideální čas na vyvolání porodu. To jsem přešla argumentem, že zdravé těhotenství může trvat 42 týdnů. S nátlakem pokračoval, když se v mé kartě dočetl o Leidenské mutaci, a to i přes vyjádření z hematologie, že „přenášení“ u mě není problém. Takže si asi dokážete představit jeho nadšení, když mu ultrazvuk odhadl váhu miminka na čtyři kila.

Následovalo několik minut zastrašování a manipulace, že musím na vyvolání přijít zítra, nejpozději pozítří, že je to moje poslední šance porodit ve zdraví, bez trombóz, mít normální dítě, neboť pak už to bude pro všechny život ohrožující. Většinu těchto věcí mi druhý den vyvrátil můj hematolog z fakultní nemocnice, podle něhož u mě nebyla větší váha dítěte nikterak nebezpečná. Nemluvě o tom, že si od podzimu preventivně ředím krev a toto i předchozí těhotenství proběhly zcela bez komplikací. Jelikož mám rozhovor se zmíněným porodníkem nahraný, určitě na něj ještě pošlu stížnost.

S Bulovkou jsem se v tu chvíli každopádně rozloučila. Ukončovat bezproblémové těhotenství ještě před 40. týdnem způsobem, který by pravděpodobně vedl ke všemu možnému, jen ne přirozenému porodu, jsem v žádném případě v plánu neměla. Celkově mi bylo dobře, cítila jsem, že miminko má ještě čas, ostatně Bětka se také narodila až po „termínu“.

Den, který se mi onen porodník snažil vnutit jako datum na indukci, jsme trávily na sluncem zalité terase, užívaly si každodenní obyčejnosti a já cítila úlevu, že jsem zvládla říct ne.

photo6050631811165434543

Na další kontroly jsem jezdila opět do Příbrami. Porod skoro hodinu cesty za Prahou se opět začal jevit jako nejlepší možnost, zvlášť když v půli dubna povolili otce u porodu.

Nicméně i zde začali s úderem dovršeného 40. týdne zmiňovat indukci. Váhu dítěte na rozdíl od Bulovky nijak neřešili, mutaci ale ano. Postupně jsem dvakrát tedy odmítla nastoupit i zde s tím, že do ukončených 41 týdnů rozhodně ne a následně se uvidí podle toho, jak mi bude a jak se bude dařit miminku. Na rozdíl od lékaře z Bulovky tu ale oba doktoři komunikovali profesionálně, bez jakékoliv manipulace. Že u „mutantů“ standardně vyvolání od 40 týdnů doporučují, ale nemají problém počkat. Jeden na rovinu řekl, že nevědí, jak to s tou mutací je, zda tam nějaké riziko existuje, nebo ne. Že jim vyvolání přijde jako větší jistota, ale na druhou stranu se při přenášení nikdy nesetkali s komplikacemi. Že pokud nebudu stát o indukci ani po skončeném 41. týdnu, budou požadovat podpis negativního reversu, ale do ničeho mě nutit nebudou a nechají to na mně.

I díky tomu ve mně rostla důvěra, že nerozhodne-li se miminko jinak, někdy ve 42. týdnu už jim na vyvolávačku nejspíš kývnu. Díky způsobu, jak se mnou mluvili, jsem věřila, že zde by i vyvolávaný porod proběhl důstojně, s následnou snahou o co největší přirozenost a trpělivost.

Tím, jak ubíhaly další a další dny, kdy se nic nedělo a přicházela další rána, kdy jsem se probudila a zjistila, že miminko je ještě pořád uvnitř, u mě přece jen trochu té jistoty ubývalo. Nedokázala jsem úplně přijmout zodpovědnost za to, že pokud by se miminku v těchto dnech něco stalo, už to půjde zcela za mnou. Byla jsem stále unavenější, protivnější a pesimističtější, vytáčelo mě úplně všechno a všichni. Byla jsem naštvaná, že po veškeré přípravě a poté, co jsem se dočkala toho, že budu moct rodit s Davidem, to pravděpodobně proběhne za pomocí chemie.

Všechny „osvědčené rady“, jak si přivolat porod, přitom samozřejmě nefungovaly. Procházka venku? Na kopec za domem jsme s Bětkou chodily poslední dva měsíce denně (OK, poslední dva týdny už jen zhruba obden, protože jsem byla fest unavená). Horká koupel nebo sprcha? Masáž bradavek? Bětka se v posledních dvou týdnech kojila opět víc, asi cítila, že se něco chystá, takže díky za tip. Svařák. Pálivá jídla. Čaj z maliníku. Rohlíky se lněným semínkem…

Poslední věci, které mi v pátek před porodem poradila dula a na něž jsem sázela, byly bylinná nápařka a vyvolávací masáž u Jitky Čejkové. Bylinky David sehnal ještě před víkendem, na masáž jsem se objednala na neděli večer s tím, že pokud ani jedno nezabere, už to v některém z dalších dnů svěřím lékařům.

A jak to dopadlo a jak jsem ráda za důvěru, kterou jsem dala Ludvíkovi, pokud jde o čas jeho narození, zase příště.

1 komentář: „Věřím, že máš svůj čas? Jak jsem třikrát řekla v nemocnici „ne““

  1. Jak já bych tenhle článek chtěla číst před rokem. Myslím, že přesně vím o kterého lékaře šlo. Bohužel u nás to skončilo indukcí 40+6tt, 3 dny pekla a akutní CS. 80% gynekologického oddělení je na Bulovce hrozné, jediné co to vyváží je naprosto fantastické novorozenécké (sestřičky i doktorky)!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s