Život s mrožem, Čekání na Godota

Klid při bouři a na otočku do porodnice

… je teprve devět, mohli bychom s mužem stihnout ještě hezký společný večer. Klíží se mi ale oči a tak nějak intuitivně vím, že teď mám spát.

Říkám to Davidovi mezi dveřmi do obýváku, dávám si na stojáka jogurt, čistím zuby a odpadám.

Další dvě a půl hodiny patří mlhavému pospávání, kdy se budím mimo prostor a čas, jako bych přišla z flámu, je mi vedro a čím dál tím víc nevím, jak si lehnout. Prvně tomu nevěnuji pozornost, rozlámaná jsem poslední dobou běžně, to, že se budím a kroutím, je už taky klasika. Časem ale zjišťuji, že ty tlaky a bolesti zad přicházejí a odcházejí. Krátkodobě, slabě, ale ve všech polohách, což se jinak neděje. Že by?

DSC_1279

Je půl dvanácté. Radši jdu Davidovi, který se vedle vrtá v počítači, říct, ať si lehne. Kdyby další den nebo noc něco přišlo, aby byl vyspaný. Jak tak sedím na gauči, cítím se zase skoro normálně. Raději ale volám dule. Během čtvrthodinového hovoru se nic neděje, normálně si s ní povídám a přijdu si trochu blbě, že jsem ji vyrušila zbytečně a že to jako druhorodička řeším takto s předstihem. Dula radí jít spát, pokud jde o poslíčky, přejdou. Zítra vede školení, ale kdyby se něco rozjelo, od pěti večer může být u nás, než se rozhodneme vyrazit do porodnice. To zní dobře.

Ukolébává mě myšlenka, že času dost, David ale stejně volá svým rodičům, kteří slíbili pohlídat Bětku. Kdyby se čirou náhodou něco seběhlo, ať mají zapnuté telefony. Lepší být připraven na vše, že.

Lezeme do postele. David hned usíná, Bětka klidně oddechuje, ale mně se to zase nedaří. Pořád nevím, jak ležet, tuhnutí v zádech i břiše se postupně vrací a pak mizí a tak nějak divně dokola. Nic zásadního, ale vždy mě to probere z klimbání a vím o tom. Nemohu se rozhodnout, zda to jsou kontrakce, jak si je pamatuji z porodu Bětky, nebo ne. Každopádně i kdyby, ve chvíli, kdy byly podobně snesitelné, nám tehdy zbývalo do narození dítěte nejmíň patnáct hodin. Takže plán je dál jasný. Snažit se spát a být odpočatá.

Po půl hodině jsem z těch divných tlaků netlaků, které mě tu a tam budí a nutí soustředěně dýchat, byť nijak zásadně, už nejistá. Stahuju si aplikaci na měření kontrakcí, abych zjistila, zda to má vůbec nějakou pravidelnost a případně jakou. Vždy se proberu, abych zmáčkla „start“, dýchám, zastavuji stopky, pospávám, zapínám…

Screenshot_20200430-150556~2

Po čtvrté vlně zjišťuji, že každá trvá kolem minuty, je mezi nimi méně než pět minut a ty intervaly se nenápadně, ale přece zkracují. Plaším zbytečně, nebo ne, to je mi jedno, ale najednou mám jasno, že radši máme někam jet. Hned.

Potichu budím Davida, doufajíc, že si své dvě hodiny spánku užil. Ve tmě lovím ze skříně nějaké oblečení, beru mobil, nabíječku. Prodýchávám vlny, občas už se na to musím i zastavit. Zbytek věcí mám naštěstí v chodbě ve sbaleném batohu. Potřebujeme akorát vytisknout porodní přání pro Příbram, verzi, kterou jsem smolila před dvanácti hodinami.

Prodýchávám vlny. Nefunguje tiskárna. Prodýchávám vlny. David štrachá ve stole a zapojuje nějaké kabely. Volá svým rodičům, ať přijedou, že přece jen do té porodnice vyrazíme. Prodýchávám. Dělám si Duolingo. Prodýchávám. Tiskárna tiskne. Dýchám. Vlny nesílí a do intenzity, kterou pamatuji z minula, mají pořád hodně daleko, ale chodí už snad co minutu. Oblíkám se. Prodýchávám. A zase. Říkám Davidovi, že Příbram nestihneme. Prostě to v tu chvíli vím. Dýchám. David volá na Bulovku. Je tam volno. Doktor debil službu nemá.

20181231_212109

Prodýchávám. Bojím se, že nestihneme ani tu Prahu. David jde pro auto. Dýchám. Volá prarodičům, zda už vyrazili. Jsou na Barrandově. Bětka si klidně spí. Mám hroznou chuť ji obejmout a rozloučit se, ale nechci ji vzbudit. Jdu si vedle do pokojíku vzít aspoň její žábu. Pro štěstí. Mezitím stíhám dvě vlny. Na třetí žbluňk, rupla voda. Lovím rychle nějaké jiné oblečení. Padá na mě panika. Nikomu jsem ty historky o druhých rychlých porodech nevěřila. A vím o několika ženách, které po prasknutí vody na tři, čtyři kontrakce porodily. Vlna. Dýchám. Vlna. Panika. David je zpět z garáže. Prarodiče v chodbě. Skáčeme do auta a vyrážíme do tmy. Hodiny ukazují něco po půl třetí.

David říká, že za dvacet minut tam budem. To je věčnost! Mám hrůzu z každé vlny, k porodu v autě jsem asi ještě nedozrála. Choulím se na předním sedadle, zírám na pouliční světla, prázdné chodníky, domy, snažím se zaměstnat hlavu co nejvíc, racio přece porod zpomaluje, ne? Co minutu vlna, pořád jsou dobře udýchatelné, ani vlastně nebolí, jen se valí, ale mám hrůzu, že s každou další ucítím hlavičku. Prosím miminko, ať vydrží ještě chvíli, ještě chvíli, ještě… David to žene prázdnou Blankou jako o závod, hlásí, že jsme už v polovině. Teprve v polovině? Nakonec to prý stihneme za čtvrt hodiny, moje strachy ale nepřechází, vln je pořád víc. Už jsme ven z tunelu, vidím Kobylisy, takže Bulovka za rohem. U budovy porodnice naviguji Davida ke správnemu vchodu. Parkujeme, vybíháme jen s batůžkem. Samozřejmě jsem nás navedla ke dveřím, které na noc zamykají. Nechci zpět do auta, rychlejší bude oběhnout porodnici. Bereme to zkratkou přes nějaké záhonky. I přes neustálé vlny se musím smát.

Jsme uvnitř. Motám se do roušky. Ptám se spícího vrátného, kde je tu porodní sál. Přímo před dveřmi s velkým nápisem Porodní sál. Otevírá asistentka. Já jdu na vyšetření, David pro věci. Zatímco se mě snaží vyptávat, jak jsem na tom, za každým třetím slovem se zastavuji a dýchám. Už zase klidně, teď se může dít cokoliv. Proškrtané a přepsané informované souhlasy si asistentka loví z mého batohu sama. Dozvídám se, že mímo je připraveno jít ven, a žene mě na porodní pokoj, ať prý nerodím na příjmu. Nabízí mi xxxl košili, pak si ale vzpomíná, že chci přece ten bonding, tak ji necháváme někde válet. A stejně je tam vedro k padnutí. Mezitím říká něco o pětikilovém dítěti.

Přichází David v ochranném obleku, asistentka mě pobízí, ať si sundám roušku, zkouším na posteli různé pozice, vlny jsou najednou nějaké normálnější, mezi nimi si povídáme, říkám, že se dítě narodí na výročí Černobylu, ale nezdá se, že by někdo tu informaci ocenil, vím přesně, co se děje, pak už leze ven hlava, sahám na ni, je nějaká měkká, pak asi půlmetrová ramena, což je jediný zážitek, u něhož bych – trvat cca o čtvrt minuty déle, škemrala o císaře, okamžitou narkózu, kleště nebo aspoň ránu do hlavy, a v 3:48 držím v ruce celé dítě. A je to kluk, krásný, růžový, obří, s chlupatými zády, mžourajícími očky a dlouhými nehty. Hned si ho beru do rukou, zdravíme ho, přikrýváme, jdeme se tulit.

Vážíme ho asi po půl hodině, protože se personál prý mezi sebou sází, kolik má. 4,5 kila. Kojí se jak drak, mně je hezky, zranění žádná, cpu se čokoládou, zády se lepím k nemocniční posteli, domlouváme se s lékaři, že domů půjdeme po šesti hodinách. Na sálech nikdo jiný tu noc nerodí, tak můžeme všichni celou dobu zůstat na našem pokoji. Asistentka nám dělá fotku, asi podesáté jí děkuji – celý porod „vedla“ jen ona (doktorka občas postávala okolo, chvíli před vylezením hlavy chtěla řešit něco k infosouhlasům, ale záhy to vzdala) a byla hrozně moc milá a povzbuzující. Z ruky se mi houpe kanyla, kterou jsem si při příjmu nechala zbytečně napíchnout. Do sprchy jdu po dvou hodinách. Ludvík je k sežrání.

IMG_20200426_062434

Povídáme si s Davidem, nemůžeme věřit, že to šlo tak rychle. Občas na nás někdo od dveří koukne, vše je v pohodě. Jím energetické tyčinky, postupně voláme rodině a píšeme nějakým přátelům, bonduju tak, že by ze mě WHO měla radost, těším se na Bětku, venku svítá. Během dopoledne dostáváme všechny papíry, lékařka nám dává školení, na co si dát u novorozence pozor, s díky odmítám už třetí radu stran kojení, Ludvík naprostou úžasně voní plodovou vodou, já piju asi desátou sklenici kohoutkové vody, protože pokoj je brutálně přetopený. A po poledni konečně vyrážíme domů.

Tentokrát jedeme normálně jako lidi, cestou si objednáváme kebab, dorazí akorát chvíli po našem příjezdu. Slunce sluní, Ludvík pospává, Bětka v kočárku u domu také, tak děkujeme prarodičům za pohotové hlídání, mizíme všichni v posteli a šestinedělí a spousta další srandy může začít!

chaos

2 komentáře: „Klid při bouři a na otočku do porodnice“

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s