Čekání na Godota

Když podruhé je poprvé. Šestinedělní postřehy k těhotenství a porodu

Druhé těhotenství a porod mě naučily, že plánovat a myslet si, že jste na něco podobného připraveni, je pěkná blbost. Ukázal mi, že důležitá rozhodnutí a klid musím hledat hlavně sama v sobě. A že i sebenesmyslnější věci mají nakonec nějaký důvod.

Tento článek je takovou směskou myšlenek, které mě během šestinedělí napadly a které chci pustit do světa.

  1. Žena rodí tak, jak žije

Pár hodin před porodem jsem v článku Alžběty Samkové narazila na tuto větu. Jasně, záleží na každé, zda si to tam najde, nebo ne. Minimálně ale zajímavý námět k přemýšlení.

Před prvním porodem jsem oplývala nejistotou. Jaký mám vlastně vztah k dětem, jak zvládneme mateřství, zda se těším, nebo ne. Vším jsem se nesmírně zaobírala, převracela myšlenky z různých stran, příliš filosofovala, nevěřila si. Úplně jsem nevěděla, co chci, vše od přebalování po mateřskou lásku pro mne bylo hodně abstraktní. A rodila jsem dlouho, rozvláčně, jako by si ani Bětka a moje tělo nebyly jisté, zda teda už chtějí porodit, nebo ne.

Podruhé jsem byla totálně rozlítaná. Běhala jsem mezi domácností, Bětkou, novinami, poradenstvím, doktory a nějakými pokusy věnovat se sobě. „Pitvat“ se v pocitech nebyl čas, prostě jsem žila, do toho si těhotenství plynulo, těšili jsme se za pochodu. O věcech se nemluvilo, děly se. A stejně proběhl porod, jako by se jen „napasoval“ mezi jiné úkoly a části dne.

now i feel better

  1. Základy už byly, hledala jsem, jak to „vytunit“

Do druhého těhotenství jsem vstupovala s klidem. První porod přece proběhl přirozeně a téměř podle mých představ, žádné trauma jsem si z něj nenesla. O porody, kojení, kontaktní výchovu, situaci v porodnicích, práva rodičů nebo dětský spánek se zajímám poslední tři roky, takže informací jsem měla dost. Žádný strach mě tedy nestravoval, jen jsem přemýšlela, co napodruhé vylepšit. Například…

  • lépe načasovat odjezd do porodnice, abychom tam nebyli zbytečně dlouho (a zároveň pro mě byla cesta ještě snesitelná) -> zpětně Haha
  • zjistit, jaké polohy, cviky, dýchání a jiné triky umí zkrátit první dobu porodní -> zpětně Hahaha
  • připravit se lépe na druhou dobu porodní, protože její délka a náročnost mě tehdy zaskočila (na mnoho hodin kontrakcí jsem byla díky četbě Gaskin připravena a celé je poctivě oddýchala, pak jsem ale žila v domnění, že stačí maximálně třikrát zatlačit a dítě je venku)
  • více si užít bonding – před těmi třemi lety jsem byla tak vyčerpaná a ospalá, že B sice byla se mnou od začátku a dlouho kůže na kůži a postupně se začala kojit, ale vůbec jsem se na to nebyla schopna soustředit, dělo se to nějak mimo mě…
  1. Vysoká škola mateřství?

Díky mému zájmu o porody, kojení a vše kolem se mě kamarádky občas ptají, kde v Praze a okolí rodit nebo obecně co bych jim poradila. Na to je těžké odpovědět v pár větách. Jednak jde o obrovské kvantum informací, navíc co je dobré pro jednu, nemusí být dobré pro druhou – záleží na tom, co od porodu a personálu v nemocnici chcete, jak si představujete pobyt na šestinedělí a výchovu vůbec.

Já sama dost čerpala z facebookových skupin Podpoříte mě v osvětě?, Ambulantní porod a péče porodní asistentky a Porod v domácím prostředí. Ve všech třech se ženy jednak dělí o své porodní příběhy, takže lze získat stovky obrázků o tom, jak různě může probíhat porod i období po něm, jaké situace mohou nastat a jaká existují řešení… Dále se tu probírají rozličné právnické otázky typu odmítání vyšetření, přítomnost rodičů u dítěte, vše možné kolem pediatrů. Objevují se zde průběžně zkušenosti z českých porodnic (i kdyby jen z kontrol). Řeší se praktické tipy okolo různých vyšetření v těhotenství, zdravotních problémů, dřívějších odchodů z porodnice, vychytávek, jak urychlit porod, jak sehnat dulu či asistentku, na co si dát pozor, příklady manipulace ze strany lékařů.

ryba a nůž

Ve všech skupinách jsou přítomny i různé zdravotnice, které jsou ochotny sdílet pohled „zevnitř“ a z druhé strany, právničky, laktační poradkyně, takže nejde jen o další povídání „mamynek“. Najdete zde hromadu odborných zdrojů – odkazů na zahraniční studie, příslušné zákony. Stejně tak vzory různých žádostí, různé návody, porodních přání, ukázky sporných bodů v informovaných souhlasech…

Všechny skupiny sleduji dlouhodobě, rozhodně ne systematicky, ale podle toho, jak mám čas a co mě zrovna zaujme, pak pročítám i komentáře. Zvlášť v době epidemie to pro mě byl velký zdroj informací, jak to kde zrovna vypadá. Studovat všechny zmíněné diskuze a dokumenty jednorázově si neumím představit, je zde toho strašně moc.

Kromě toho mi hodně pomohly kurzy laktační poradkyně a odborný kurz Nielse Bergmana o významu kontaktu matky a dítěte, o tom, jak se vyvíjí mozek miminka v závislosti na tom, zda je, nebo není separované. Kromě informací o bondingu, neurofyziologii a principech dětského spánku jsem se dozvěděla spoustu faktů o vlivu porodu a různých zákroků během něj na kojení. A díky tomu věděla, co chci a co ne.

  1. Když je to moc nuda, vražte tam Covid

Jak už jsem různě zmiňovala, koronavirus nám s krásně nalinkovaným scénářem přirozeného porodu a právně vyzbrojené matky, která si navíc vše kolem kojení vyřeší sama, dost zamával.

Mnohem větší strach než z toho, že budu nejspíš rodit bez blízkého člověka a že si sama hůř ustojím všechna svá přání, jsem ovšem měla ze separace po porodu. Řada porodnic totiž záhy začala omezovat bonding s výmluvami, že teď je tam matka sama a nemá na ni kdo dohlížet. Objevily se zkušenosti, že v Motole matkám odnášeli novorozence automaticky, než se potvrdilo, že žena není nakažená. Ve zmíněných skupinách na Facebooku ženy sdílely spoustu příkladů arogantního jednání lékařů a emailových konverzací s porodníky, kde byla důležitost bondingu zpochybňována.

To pro mě bylo naprosto nepřípustné, protože vím, jak jsou bezprostřední kontakt a včasné kojení pro miminko zásadní.

A přitom jsem věděla, že bez muže bych byla v řadě případů bezmocná. Třeba po císaři umožňují okamžitý rooming-in jen v případě, že je tam i otec dítěte, jinak matka dostane miminko (kromě intervalového nošení na kojení) až ve chvíli, kdy opustí JIP a rozhýbe se. Ale stačil by i přirozený porod – pokud žena (polo)leží a někdo jí z ruky „vyrve“ dítě a někam ho odnáší, těžko vyběhne a zvládne se o něj prát. Já nakonec porodila bez poranění a stejně bych to asi fyzicky nedala. A ano, podobné případy se vážně děly.

srdce v chlebu

Obrovskou úlevou tedy bylo, když některé porodnice, včetně Příbrami a Bulovky, začaly pouštět otce alespoň na hodinový či dvouhodinový bonding. Věděla jsem, že tam bude někdo další, kdo případně odmítne dát dítě z ruky, bude se s ním tulit kůže na kůži, pokud bych to náhodou nezvládla já, nebo mi případně pomůže s novorozencem manipulovat. Oni by tam tátové samozřejmě dle zákona už od porodu mohli zůstat neustále, protože otec není návštěva, nýbrž zákonný zástupce a na jeho přítomnost má dítě právo neustále. Jak jsem ale říkala Davidovi, pokud by o to měl vážně zájem, musel by být připraven volat policii, možná se fyzicky přetahovat s personálem a podobně.

Ještě větší úleva přišla, když znovu povolili i otce u porodu. Pak už zbývalo jen porodit…

  1. Rizika nechť si každá zváží sama

Jak jsem psala v jednom z minulých článků, během dvou týdnů před narozením Ludvíka jsem třikrát odmítla nastoupit na indukci.

Raději chci ale zdůraznit, že nikomu neradím, aby to dělal přesně takto! Každá žena si musí položit na váhu možná rizika, která tam prostě jsou, a možné přínosy. Počítat s tím, že pokud by nastal jakýkoliv větší problém, ta tíha odpovědnosti tam už prostě bude (i kdyby to s odmítnutím vyvolávačky přímo nesouviselo).

Já se fyzicky cítila dobře. Touha porodit přirozeně a bez léků, z toho vyplývající přínos pro start kojení, větší pravděpodobnost, že pak budu v dobré kondici, vyhneme se separaci a odejdeme domů dřív než po 72 hodinách, u nás převážily. Svá rozhodnutí jsem raději konzultovala s hematologem, dulou a dvěma porodními asistentky. Ti mi dodali jistotu, že si čekání ve své situaci mohu dovolit.

Ani tak jsem se v posledních dnech nevyhnula stresu a strachu, zda něco nepodceňuji. A věděla jsem, že jakmile by začaly tyto pocity převažovat, dám lékařským zákrokům zelenou.

K tomu ale naštěstí nedošlo. A zpětně jsem za svou trpělivost tuze ráda.

  1. Hypnokurz mě naučil vypnout a dýchat

(Spoiler: píšu zde o aniballu. Koho to nezajímá či pobuřuje, ať příslušný odstavec přeskočí)

V posledním měsíci těhotenství, který se vyznačoval různými zákazy a vůbec ne pěknými zkušenostmi některých žen, jsem se snažila soustředit hlavně na sílu v sobě. Nespoléhat na oporu kohokoliv dalšího.

Na jógu, cvičení nebo masáže jsem kašlala, potřebovala jsem něco praktičtějšího – aniball. Pro neznalé, jde o balonek, který se (podobně jako dítě) snažíte vytlačit. Nafukovat ho lze podle toho, co vydržíte. Za dva týdny jsem „natrénovala“ 30 cm. Jen za pomocí soustředěného dechu a práce s pánevním dnem (pro orientaci, Bětčina hlavička měla obvod 33,5 cm, Ludvíkova asi 37 cm, nevím, pediatra ji měřila až po třech dnech). Získala jsem tak větší jistotu, že to moje tělo umí. Zvyknout si znovu na ten tlak, před nímž nelze při porodu zdrhnout (zatímco balónek jednoduše kdykoliv vyfouknete), vědět předem, jak se mi pak nejlépe dýchá a jaké polohy jsou úlevnější…

Možná jeden z důvodů, proč jsem obra Koloděje následně porodila bez poranění.

Zároveň mi pomohl jednodenní kurz Hypnoporodu, i když jinak, než jsem původně myslela. V době, kdy jsem se ho účastnila, jsem pořád ještě řešila jen to, jak zdokonalit už existující zkušenost. Jakou vybrat hudbu, vůni, masážní olej, jak se těšit a naladit ve svém jinak uspěchaném životě. Kurz se konal dva týdny před tím, než se v Praze totálně zastavil život, všechna očekávání se obrátila vzhůru nohama a mé původní priority se smrskly na touhu být i s dítětem co nejdřív doma.

kraken1

Nakonec mi z kurzu nejvíc pomohly „nafasované“ afirmace, díky nimž jsem se postupně učila věřit, že vše proběhne krásně, že sílu si nesu primárně v sobě, že dokážu ovlivnit, co si k sobě pustím a co ne, že dokážu vlídně, ale rozhodně komunikovat svá přání a že rodit budu s úsměvem. Pomáhaly mi vědomě se uvolnit, pracovat s bolestí, pouštět vše nepotřebné mimo sebe. Učila jsem se uzavřít totálně do sebe a odfiltrovat sebevíc rušivé a hlučné prostředí – přítomnost dvouletého dítěte, které se nudí v karanténě, je pro podobný trénink ideální.

To vše mě v tom maratonu posledních týdnů uklidňovalo, dávalo mi to vždy na chvíli pocit beztíže a naději, že se podobně „odpojit“ dokážu i v porodnici.

  1. Tak dlouho jsem hledala dulu, až jsme to zvládli „sami“

Od samého začátku jsem chtěla mít u porodu kromě muže i dulu. Zkušenou ženu, která mě psychicky podpoří, poradí, bude rozumět tomu, co se děje…

Už na začátku podzimu mi kamarádka doporučila ženu podobného věku jako já. A přišlo mi, že si sedneme, je tak akorát praktická, tak akorát podporující alternativy, bavíme se spíše jako kamarádky než jako zákaznice a klientka. Viděly jsme se třikrát, rozuměly si, probíraly všechny věci, které jsem chtěla u druhého porodu lépe či jinak, a domluvily se tedy na doprovodu.

Drhnout to začalo koncem února. Ptala jsem se na vyškrtávání informovaných souhlasů a celkovou komunikaci s lékaři, když budu chtít něco jinak. Od všeho mě v podstatě odrazovala. V tu chvíli jsem pocítila obavu, že pokud by v porodnici nastala nějaká vypjatá situace, nepostaví se za mě. A pozor, nemyslím konflikt se zdravotníky, vím, že to dula ani nemůže. Čekala jsem ale, že dokáže (třeba v nepřítomnosti zdravotníků) zhodnotit, co skutečně je a není nutné, zda říkají pravdu, nebo spíš manipulují, jaké mám případně alternativy. A podobnou podporu jsem najednou zkrátka nevnímala.

Než jsem ale stihla vykoumat, co s tím, koronavirus to vyřešil za nás. Jednak (ještě před otci) zakázali doprovod druhých osob u porodu. Při telefonické konzultaci se navíc „má“ dula postavila víceméně odmítavě k prosbě, zda u nás může být alespoň doma, než odjedu do porodnice. Zareagovala vyhýbavě, ve smyslu, že ona ale stejně nepozná, v jaké jsem fázi, a nijak mi nepomůže (A co masáže? Rebozo? Rady, jak dýchat?). Na mé strachy, zda zvládnu rodit přirozeně a dle svých přání sama, se mi navíc dostalo „ujištění“, že „nejspíš se budu muset smířit s nějakým kompromisem“.

dinosaur

Kompromisy jsem nechtěla. Další den jsem tedy napsala dule Anně, s níž jsem dělala v prosinci rozhovor pro Deník N a která na mě působila zkušeně i empaticky (a nemít vybranou dulu, oslovím ji už tehdy). Potřebovala jsme dál od někoho čerpat informace, jaká je teď nejlepší strategie nebo jak to chodí v různých pražských porodnicích, k nimž jsem kvůli potřebě být alespoň blíž k domovu začala upírat pozornost.

Anna mi během několika telefonátů pomohla nesmírně. Od tipů, jak se doregistrovat na Bulovku a vyčerpávajícího souhrnu, na co se tam připravit, po různé scénáře, jak začít s porodem doma. Později mě podporovala, když mě začali v porodnicích tlačit do indukce, a nakonec dávala užitečné tipy, jak si ten porod „vyvolat“ přirozeně.

Byly jsme domluvené, že nás v první fázi porodu navštíví i u nás, což jsme nakonec nestihli.

Za těch pár posledních náročných týdnů jsem načerpala tolik informací, sebejistoty a vnitřní síly, že jsem nakonec přesně věděla, co chci, a zvládla si to „ošéfovat“ během porodu i sama. Vědomě, slušně, bez kompromisů. Čímž nikoho neodrazuji od duly u porodu. Mít tu možnost (a rodit déle), stále za ni budu ráda.

A před porodem ji chci rozhodně mít i příště – kvůli podpoře a všem možným konzultacím. Druhé těhotenství mi ukázalo, že i když už „víte všechno“, stále přicházely situace, kdy bylo obojí potřeba.

Nějaká další ponaučení?

Do příštího těhotenství půjdu s pokorou a nejistotou. Byť nám už dva porody vyšly krásně a přirozeně. Spadnout skoro v závěru z žebříku sebejistoty na zem a lepit místo toho schody, které budou postavené na úplně něčem jiném (místo spoléhání se na muže, dulu a hromadu znalostí pouze na sebe, svůj klid a asertivitu), byla zajímavá zkušenost.

Ať si myslím cokoliv o pražských porodnicích, příště si v některé z nich ve 14. týdnu raději poctivě vyřídím registraci. Nejistota v době, kdy se Příbram (kvůli pobytu sama) zdála daleko a kdy jsem si nebyla jista, zda mě někde v hlavním městě tedy vezmou, nebo ne, také nic moc.

A nejspíš zkusím žít takovým tempem a v takovém duchu, abych pak s průběhem porodu byla opět spokojená. Což bude se dvěma krakeny za zády zajímavé!

1 komentář: „Když podruhé je poprvé. Šestinedělní postřehy k těhotenství a porodu“

  1. Ahoj! Mě se líbí že připouštíš nebo chceš mít další dítě/děti! Taky by mě mrzelo už nikdy nezažít těhotenství a porod. Ale pro mě ještě není pravý čas, nyní se chci věnovat práci.
    Nám oboum přeji krásné další mimimko až přijde čas 😊

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s