Everyday life

Deset let od chvíle, kdy jsem se začala nebát. Cestovat, zkoušet a být sama se sebou

Také se díváte rádi na Facebooku na vzpomínky, co se dělo tento den před rokem, dvěma, pěti? Já ano. A poslední měsíc mě u toho chytá echt nostalgie. Ta výročí, která normálně bývají „jen“ oblíbená, jsou totiž najednou desetiletá. Nejprv Rusko, za týden a něco začne Litva.

Abychom si rozuměli. Na všechny tyto zážitky vzpomínám intenzivně průběžně. Zvlášť na Litvu, kdo mě zná, ví, jak jsem touto minizemí posedlá.

Ale těch deset let je pro mě jaksi symbolických. Kulatiny asi vnímám jako důkaz, že už je to fakt dávno. Že už to definitivně patří do skupiny věcí, co jsou pryč a měla bych je zařadit třeba do škatule „mládí“. Doteď to bylo pouze „před pár lety“. Nebo „jako by to bylo včera“.

A tak si občas vzpomínkuji ještě víc než normálně.

Jak to bylo drsné?

V žádném případě si nechci roky 2010 a 2011 malovat. Zpětně viděno byly často hodně náročné.

Finančně – byla jsem věčně bez peněz, měla rozstudované dvě školy, minimální podporu z domova, dluhy a zároveň obrovskou potřebu cestovat, hýřit a žít své carpe diem.

Existenčně (nebo jak to nazvat). Spousta zážitků se odehrávala v bojových podmínkách. Na nehostinných místech. V prostředí, kde si dnes už možná nějaký běžný život nedovedu představit (i když…). S minimem spánku (ok, to byla moje vlastní volba). Obrovským množstvím alkoholu a bolehlavů.

1978636_10203361645822168_1336022488_n

Společensky. Musela jsem překonat svůj strach a seznamovat se. Vést small talky. Nebát se mluvit anglicky či rusky s chybami. Postupně navazovat nová přátelství, prověřovat ta starší, která se najednou vzdálila. Najít prostě nějaké své místo v celém tom novém uspořádání, kolektivu, prostředí.

Citově. Když se dívám na své tehdejší zápisky, čtu deset let staré dopisy a konverzace, úplně mě bije, jak jsem byla nejistá, nezkušená, nesebevědomá. Křehká! Co také čekat ve 22 letech. Před sebou jsem měla ještě spoustu důležitých zkušeností.

Ale tenkrát?

Učila jsem se postavit se sama za sebe – dělala jsem první krůčky. Nejít s davem, vyrazit na nějaký výlet, kam jsem hodně chtěla, klidně sama, když se nikdo další nepřidá. Cítit se dobře ve svém těle. Mít na prvním místě sebe, protože jen když nasytím své základní potřeby, jsem s to být pro druhé.

Vše z toho jsem se hodně učila i v dalších letech a učím dodnes, zde ale „padly“ úplné základy. Tím, že jsem totálně vykročila ze svého pohodlí, vypravila se někam, kde jsem si mohla dovolit říkat „ne“, zkoušet, co mě baví, nemyslet na závazky, nějaký denní režim nebo život v domácnosti alá pár po padesátce, se vše toto mohlo spustit.

38029_447556335947_3007933_n

V moskevském metru. Stačily dva týdny v Rusku a už jsem si troufla chodit po metropoli sama s mapou.

Na spoustu mých tehdejších rozhodnutí se dívám shovívavě. Některá jednoduše nechápu. Ale budiž. Být tam mé dnešní já, budu proti tehdejší Téře nejspíš dost buldozer. Byla bych ještě akčnější, vyzkoušela, zažila toho víc, ale bez nějakého zbytečného obšlapování okolo, každodenního balastu, desítek kocovin.

Mám být ještě konkrétnější?

  • V létě 2011 bych se vrátila znovu do Ruska, do Samary, kam mě přijali na letní univerzitu. Tehdy jsem se bála, zda to utáhnu, a raději se vrátila domů vydělávat.
  • Skončila bych vztah, který mi vyhníval v Česku a v němž jsem neviděla budoucnost už dlouho, ale bála jsem se cokoliv udělat ve strachu, že zůstanu sama a neporadím si. Rok po návratu jsem to stejnak bez pochybností utla a ty dva roky protahování byly prostě zbytečné.
  • Mnohem víc bych v Litvě pracovala a snažila se využít své novinářské dovednosti (tehdy jsem se k tomu odhodlala až poslední měsíc, kdy jsem přispívala do Lithuania Tribune)
  • Nečekala bych, zda se věci přihodí, zda je někdo zorganizuje, ale vše bych si rovnou zařídila sama nebo si o to přímočaře řekla – věc, kterou mě později naučil až můj manžel.

Poprvé z mnoha „sama za sebe“

O tom, proč byla pro mě byl litevský rok tak obrovsky důležitý, jsem už psala v článku O snech a návratu do dešťové země. Nechci ho opisovat znovu, tak si zde místo toho odkládám vše, co mě k tomu desetiletí napadlo. A hlavním cílem asi je vyjádřit, jak jsem ráda, že se Rusko i Erasmus udály.

Byly to mé první dva velké výjezdy. První cesty (cestovatelsky i obrazně), na něž jsem se vypravila sama za sebe. Jen já, Tereza. Sama jsem si vše zařídila a vyjednala. Sama jsem tam dojela, sama jsem tam žila, fungovala, utvářela si zážitky, zvládala vyhrocené situace a zásadní rozhodování.

133414_1756904602713_2796758_o

Bylo to zpočátku náročné a kroků do neznáma jsem se bála. Doteď mám v hlavě, jak jsem seděla na lavičce před vídeňským letištěm. Do odletu mého spoje do Moskvy chybělo asi sedm hodin a já čím dál tím víc pochybovala, co v té zemi sama budu dělat, jak se tam domluvím, jak zapadnu mezi lidi, s nimiž jsem měla trávit čas, zda mě neokradou, neunesou, nezatknou či nezabijí (moc jsem četla Politkovskou). Dívala jsem se, jak nastupují lidé do žlutého Jančurova autobusu na Prahu a vážně si pohrávala s myšlenkou, že nechám propadnout letenku, sednu tam taky a raději se vrátím do bezpečí kamrlíku na Zahradním Městě.

Dva týdny v Rusku jsem však zvládla a přede mnou byla další výzva: několik měsíců v Litvě (které se nakonec protáhly).

Doteď vzpomínám, jak jsem propadla trudnomyslnosti, když jsem si uvědomila, že se po třech letech vracím na kolej, kde veškerý můj životní prostor bude tvořit postel a půlka psacího stolu. Že to bude kolej stará, špinavá, plná hlučných lidí. Následný měsíc trvající boj se španělskou spolubydlící, která na pokoji kouřila a uprostřed noci si tam zvala uřvané pánské návštěvy. První vítězství, když se mi povedlo asi jako jediné Erasmačce vydupat si vlastní pokoj, jen pro mne.

Další vítězství, když jsem dorazila do Kaliningradu, přestože jsem nakonec byla jediná, kdo se tam skutečně vydal (ostatní tam sice pořád hrozně chtěli, ale nezvládli nic jiného než o tom mluvit). A hlavně, když jsem se rozhodla kašlat na citové vydírání a nátlak některých svých blízkých a rozhodla se litevský pobyt prodloužit o druhý půlrok. Protože jsem cítila, že je to pro mě nejlepší. Bylo. Dnes si nedokážu představit, že by to proběhlo jinak.

Svému mladému já bych poradila, ať cestuje a poznává ještě víc. I to, co jsem zvládla, mi však dalo základ, z něhož čerpám doteď. Od Litvy se nebojím oslovovat neznámé lidi na ulici a dávat se s nimi do řeči. Naučila jsem se cestovatelsky improvizovat. Změnit cestu, když něco nevychází, ale hlavně se nebát jakéhokoliv prvního kroku. Naučila jsem se říkat si o věci. A pokud o něco stojím, prostě to zkusit.

38348_1540194470450_5046829_n

Naše parta v Rusku. S pár lidmi jsem v kontaktu dodnes!

Myslím si, že i díky tomu se dnes nebojím cestovat s dětmi. Nemám problém se rychle a úsporně sbalit. Vyjít s málem. Nemám strach z nových výzev, protože už vím, že každá mě něco naučí. Nejen o daném místě, cizích lidech, jejich světě a kultuře, ale hlavně o mně samé.

Konec patetického a nepříliš uspořádaného povídání.

Pokud by vás zajímalo víc, co se v té Litvě a Rusku tehdy vlastně dělo, najdete to na mém historickém blogu: https://terezahol.wordpress.com/

A jedno videjko, na něž dodnes koukám se slzou v oku:

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s